Článek
Na vysvětlenou, světla jsme pořizovali před 19 lety v IKEE jedno za 99 Kč s tím, že jsou jen provizorní a do roka je vyměníme za nějaká jiná, lépe ladící prostoru i oku. Rozhodně tedy mají nárok problikávat. Když ale později vždy jedna půlka kuchyně zcela zhasla poté, co se pustil jakýkoliv elektrospotřebič, začala jsem být mírně nervózní. Nicméně při záplavě povinností a milionu jiných starostí přiznávám, že jen mírně. Postupně se problém zhoršoval. Už například nebylo možné pustit kuchyňský robot a zároveň svítit. To, že bychom naráz pouštěli například myčku, kuchyňský robot a ještě pračku, byl luxus, který jsem nezažila posledního půl roku, konkrétně od té doby, co do našeho domu uhodil blesk a vytopily ho dvakrát prasklé trubky. Ptáte se, „proč jsme to neřešili?!“ Chápu váš údiv hraničící s rozhořčením nad naší liknavostí, ale víte co? „Po bitvě je každý generál“ a my v tu chvíli nevedli jen několik bezvýznamných bitev na bojišti našeho rozpadajícího se domu, ale válku s nepřízní osudu na všech frontách. Elektrospotřebiče byly podružným problémem ve stínu několika vyplavených místností, sesuvu půdy na zahradě pod domem a nečekaného zjevení (propadnutí) obřího sklepa před domem v místech, kde celkem donedávna bylo dětské pískoviště. Co vám budu popisovat. Jako každá multifunkční žena jsem si celkem rychle zvykla na „komplikovanější“ situaci a zorganizovala svůj povinnostmi zaplněný život tak, abych stále prala, vařila, mixovala, pekla, umývala nádobí a foukala si vlasy, jen ne naráz. Během půl roku, co problém nejen přetrvával, ale den ode dne se zhoršoval, jsem systém dotáhla prakticky k dokonalosti. Silnější dávku diskomfortu jsem intenzivně pocítila teprve ve chvíli, kdy elektřina začala stávkovat tak výrazně, že jsem výše zmíněné spotřebiče prostě nezapnula vůbec. Stalo se to „překvapivě“ ve chvíli, kdy jsem měla plnou myčku špinavého nádobí, v pračce připravené prádlo a na kamnech vykynutý kváskový chléb. Po půlroční praxi jsem zcela automaticky zhasla doma všechna světla (bylo po 19. hodině) a zapnula troubu, abych onen „božský dar“ dala péct. V duchu jsem pak počítala. Teď 40 minut poběží trouba, to ještě nebude osm, takže pak mohu pustit pračku s ručníky na necelé dvě hodiny, to ještě nebude deset, mohu si proto dovolit hodit i sušičku, abych následně po půlnoci zapnula myčku, která to už sama zvládne. Vlasy si umyji ráno, což ovšem znamená po noční šichtě vstávat kolem páté. Takže vlastně žádný problém. Zhasínám a zapínám troubu. Myslím, že mě mělo upozornit už světlo, které se v troubě normálně rozsvítí, když ji člověk pustí. Ale neupozornilo. Moje chyba, která mě půl hodiny nato stála tři telefonáty po sousedech, u koho si mohu chleba upéct. A to byla ta pomyslná poslední kapka. Vlastně poslední drobek. Na Huberta (tak se jmenuje náš kvásek) jsem fakt citlivá. Je s námi od dob covidových, kdy jsem tak jako asi většina republiky, podlehla panice, že umřeme hlady a začala péct domácí chléb. Fakt nevím, kdo s tím nesmyslem přišel, protože jsme naopak za dobu lockdownu všichni nehorázně přibrali.
Zatímco se Hubert pekl v sousedovic výrazně kvalitnější troubě, než je ta naše, vznesla jsem ve ztemnělé domácnosti požadavek nejen na novou a lepší troubu, ale taky na zásah elektrikáře. Setkala jsem se s hlubokým nepochopením. Moji kluci (manžel a dva dospívající synové) si totiž vůbec nevšimli, že myčka, pračka, sušička, kuchyňský robot a vše ostatní nejdou pustit. Nejdřív jsem si myslela, že jsou prostě psychicky odolnější, tolik je to nestresuje, mají nějaký svůj systém a podobně, než mi došlo, že oni tato zařízení vůbec nepoužívají! Na nabití mobilu minimalistický přísun elektřiny do našeho domu totiž stačil.
Za dlouhé roky společného soužití moc dobře vím, že bez hysterické scény se u nás doma nic nepohne. Přistoupila jsem k ní proto bez varování a v plné síle mého rozhořčení. Když ani to nezabralo, vyhodila jsem na stůl eso v podobě absence domácího chleba a nutnosti nákupu pečiva od jisté, u nás doma netolerované, pekařské společnosti nejmenované politické strany. ANO, to zabralo mnohem rychleji a efektivněji než celá hysterie. Ta naopak zavládla u protistrany, a tak už druhý den manžel hlásil objednání elektrikáře. Pravda, mou neskrývanou radost kalil fakt, že jako na potvoru na den, kdy on bude na služební cestě, a nebude tedy moct ukázat přivolanému odborníkovi, kde máme jističe, rozvodné skříně, elektroměry, a vůbec odpovědět na mnoho záludných otázek. Ale co, život už mě postavil před větší výzvy. Nenechala jsem se proto rozhodit faktem, že fyziku jsem chápala naposledy v páté třídě, a rozhodla se v tomto složitém oboru dovzdělat. Věřila jsem, že narychlo nastudované vědomosti přivolaného odborníka nejen ohromí, ale zároveň ujistí, že má před sebou člověka, který dokončil minimálně základní školu. Přemýšlela jsem, jakou kombinaci klíčových slov umělé inteligenci nabídnout, aby ta následně naservírovala mně nejvýstižnější penzum vědomostí. Po delší chvíli jsem zadala: „elektřina“, „trouba“, „pomoc“, „kváskový chléb“ a „manžel na služební cestě“. Výsledky mě, pravda, trochu překvapily, ale jak jsem již napsala, fyzika nikdy nebyla mojí silnou stránkou, takže jsem nemohla očekávat, že tomu budu rozumět teď, po tolika letech.
Sympatický elektrikář dorazil jen s dvouhodinovým zpožděním a z tiku v oku, ztrhaného výrazu a třesoucích se rukou bylo poznat, že je to muž, který dostal v životě hodně ran, a nejen těch o síle 220 W. „Spřízněná duše“, pomyslela jsem si a nabídla teplý čaj, to jediné, co se ještě dalo na plynu uvařit. Neodmítnul a na oplátku mě zahrnul nejdřív spoustou očekávaných záludných otázek a následně zoufalým pohledem, v kterém byla obsažena veškerá frustrace a zoufalství z vědomí, že si bude muset poradit sám. Poradil si. Našel všechno, co potřeboval, včetně štafliček a dálkového ovládání od vrat, které jsme už půl roku hledali. Není se tedy co divit, že jsem od tohoto supermana očekávala vyřešení všech našich problémů. Elektřinou počínaje, přes pubertu synů až po globální oteplování a rostoucí ceny energií. Dovedete si představit to zklamání, když mi po pěti hodinách oznámil, „že mi nemá, jak pomoct“, „že problém bude na straně dodavatele elektřiny“ a „že si mám zavolat na zákaznickou linku PRE“. Zalila mě nepopsatelná vlna paniky a bezmoci. Můj paralyzovaný mozek nabídnul v tu chvíli jediné možné řešení. Zamkla jsem dveře, aby nemohl utéct a pohrozila, jestli na PRE nezavolá sám a nevyřeší to s nimi, nechám ho u nás v zatopeném sklepě sežrat piraňami. Zavolal. Poté, co mi pustil hovor nahlas a milá operátorka slíbila pomoc jejich techniků do dvou hodin (bylo půl sedmé večer), otevřela jsem mu nejen dům, ale po kratším přemlouvání i bránu, aby mohl vyjet.
Přemýšlela jsem, jak si ukrátit čas, než přivolaná záchrana dorazí. Doma už nic na elektřinu nefungovalo. Na odbourání stresu a vyrovnání se s posttraumatickým syndromem mám jen dva léky. Tím prvním je alkohol, tím druhým běh. S vidinou nutnosti komunikace s očekávanými elektrikáři jsem raději zvolila druhou variantu. I když, nyní zpětně hodnotíc, kdybych byla na mol, mohlo vše dopadnout lépe. Minimálně bych to lépe snášela. Ale nepředbíhejme.
Pánové byli rychlí, takže když jsem dobíhala po svých pěti kilometrech ve Hvězdě k domu, už stáli na chodníku u rozvodné skříně. To mě potěšilo. Navíc mi ještě řekli tu nejkrásnější větu, kterou mé zdevastované nitro potřebovalo slyšet, „paninko, nic nepotřebujeme, všechno zvládneme sami“. Rozteklá blahem jsem vešla do domu a odebrala se do sprchy. Vzápětí, co jsem ze sebe sundala propocené oblečení, se rozezvučel zvonek. Sešla jsem tedy nahá k domácímu telefonu, abych se zeptala, kdo tam a co se děje. Byli to oni – zachránci z PRE. „Budeme vás tady potřebovat,“ ozvalo se do sluchátka. Očekávajíc předložený papír k podpisu, kterým bych stvrdila úspěšné odstranění závady, jsem na sebe hodila jen to nejnutnější, přes to „nic“ nandala kabát (venku bylo hluboce pod nulou) a vyběhla ven. Tam jsem se následně dozvěděla: „Máte velký problém, paninko, spekly se vám nuláky.“ Netušila jsem, o čem je řeč, tak jsem se aspoň pokusila sofistikovaně oponovat, že „spéct“ se nám nic nemohlo, protože trouba nefunguje. Chvíli na mě nechápavě koukali, pak to ale vzdali a slovní spojení „speklé nuláky“ nahradili termínem „prostě je to tak velkej průser, že vás musíme okamžitě odpojit od elektřiny centrálně“. Přes veškerou snahu předstírat, že tomuto tvrzení taky nerozumím, a není tedy možné ho realizovat, byli technici nesmlouvaví. Nezbylo než pustit po nervových spojích hrůznou informaci od uší až do mého mozku. Ten kupodivu zareagoval pod tak silným stresem celkem rychle a já si duchapřítomně na pánech vyprosila aspoň deset minut pro zapálení svíček (doma, ne na jejich či mém hrobě). Dali mi sedm. Pak se celý náš dům ocitl v naprosté tmě. S 20 % baterky mobilu jsem vytočila manželovo číslo, abych ho s nastalou situací konečně obeznámila, a aspoň jako nezúčastněného pozorovatele, zapojila do odehrávaného dramatu. Vyslechl mě s trpělivostí psychoanalytika na penzi. Místo uklidnění, že přes noc bez světla vydržím a ráno to už ON VŠECHNO ZAŘÍDÍ, mi doplnil mozaiku tragédie o informaci, že bez světla to přečkám v pohodě, ale bez topení, při venkovní teplotě -15°C, už to bude drobátko náročnější. Ať se tedy buď seberu a jdu spát jinam, nebo honem rychle sháním (v deset večer) havarijní pohotovost. Nebylo o čem rozhodovat. Až při balení nejnutnějšího jsem si uvědomila, že krom sebe musím zabalit a odstěhovat taky kluky, psa a trvale ležící maminku, která v tu chvíli, po prášku na spaní, nevěděla o světě. Na mysli mi vytanula ta milá operátorka z PRE, se kterou v podvečer hovořil elektrikář, a upnula se na myšlenku, že ona je ta jediná, která situaci vyřeší. Překvapivě ještě byla v práci (nebo jsem mluvila s umělou inteligencí, která má stále stejný hlas?). Byla empatická a uklidňujícím tónem mi velmi trpělivě a srozumitelně vysvětlila, jaký bude další postup. Vzhledem k tomu, že rozvodná skříň je sice JEJICH, ale vyhořelé nuláky už jsou NAŠE, nemohou mi vzniklý problém odstranit ONI a je nutno volat jinou odbornou firmu. (Už v tomto bodě jsem se ztratila.) Dotyčný elektrikář, ale nejen, že musí umět opravovat vyhořelé nuláky, ale zároveň musí být certifikovaným revizním technikem, který může odplombovat JEJICH plomby, aby opravil NAŠE zařízení, následně opětovně zaplombovat JEJICH plomby, vyhotovit pro NÁS revizní zprávu, tu JIM doručit a oni mi pak zase pošlou SVÉ servisáky, kteří NÁM elektřinu zapnou. Při zkušenostech s byrokratickým aparátem této země mi bylo jasné, že do léta jsme bez elektřiny. Abych přece jen proces aspoň o pár týdnů urychlila, rozhodla jsem se zavolat do firmy, kterou mi slečna doporučila, okamžitě. A taky ve škodolibé snaze na druhém konci vzbudit někoho, kdo pak bude mít aspoň podobně špatnou náladu jako já. Překvapivě se ale na druhé straně sluchátka ozval zcela bdělý pán, který k mému úžasu přislíbil návštěvu během noci. Na chvíli mi sice problesklo hlavou, že v tuto hodinu mi něco podobného může slíbit jen masový vrah, případně někdo s úmysly Hannibala Lectera, ale přiznám se, že mi to bylo jedno. Spíš jsem se zaobírala tím, jak si čas do jeho příjezdu sama doma ukrátím. Kluci samozřejmě nic neřešili, oblékli se do lyžařského, zalezli do spacáků, co mají do -30 °C, a spokojeně usnuli.
Co dělávali za dlouhých zimních večerů naši předci? První, co se mi z pohádek vybavilo, bylo draní peří. Na chvíli mi ta myšlenka přišla skvělá. Vytáhnout naše milované slepice z kurníku, aby mi dělaly společnost a zahřívaly na těle i na duši. Na druhou stranu si tak nějak matně pamatuji, že k tomu, aby bylo možné drát peří, je zapotřebí, aby slepice nebyla naživu. Zavrhla jsem to prakticky okamžitě a místo toho začala našemu psovi vyprávět teskný příběh svého života. Přestože by normálně za mazlení se mnou dal život, po deseti minutách mi dobrovolně seskočil z klína a se staženým ocasem zalezl do pelechu. Já na sebe hodila další svetr a odevzdaně čekala buď na smrt, nebo na zázrak. Po hodině mě postupující zima vrátila k myšlence draní peří, ale to už naštěstí zazvonil telefon s informací, že technik je tu. Mé zmrzlé údy mě tentokrát k bráně nesly mnohem pomaleji, přesto jsem téměř vyběhla a stále ještě plna nadějí vítala již čtvrtého elektrikáře toho dne a noci. Stojíc na ulici zmrzlá vedle technika, který se snažil nějak mi pomoct, jsem se ohlédla do okna zpět k domu a uviděla ten jediný plamen svíčky, který jako naděje na lepší zítřky zářil do tmy, a hlavou mi problesklo, že jsme letos ještě nevyhořeli.
V tomto místě by měla zaznít oslavná óda na elektrikáře. Něco ve smyslu „Sláva budiž elektrikáři velikému, teplo lidu všemu promrzlému neb se podařil zázrak, drát ku drátu pospojovat.“ Ano, krátce po půlnoci se náš dům opět zalil světlem. Pravda, důsledkem náhlého spuštění proudu bylo okamžité rozhoukání alarmu, což vzbudilo všechny v okruhu dvou kilometrů. Přála jsem jim to! Pro mne to byl vítězný zvuk rohů z Valhaly. Ve stejný moment vjel, do již elektřinou poháněné brány, manžel, který mě přijel zachránit až z daleké Moravy. Nechápal sice, proč vypadám jako sedlák po bitvě u Chlumce, když doma bylo všechno v pořádku a funkční, ale ráno říkal něco v tom smyslu, že to byla moc romantická noc, jak jsem se k němu neustále tulila a pevně svírala jeho ruku. Doufám, že mne podobným výzvám nehodlá vystavovat pravidelně.
S odstupem času musím s politováním konstatovat, že pokud se naplní černé scénáře a nás čeká blackout, jsme fakt v pr…i, protože u nás nebude jen tma jako v řiti, ale zároveň zemřeme hlady, zimou a nudou.
Draní peří se tak nakonec jeví jako nejoptimálnější řešení. Pokud tuto náročnou činnost budeme ovládat, což zatím nezvládáme ani teoreticky či mentálně, zabijeme všechny mouchy (vlastně slepice) jednou ranou. Tak zaprvé: tma draní nijak neomezuje. Zadruhé: peří, které tím získáme, nás spolehlivě zahřeje. Zatřetí: odstraněním peří získáme slepice, které můžeme opéct na ohni a začtvrté: celý proces bude natolik náročný, že smrt nudou nám opravdu nehrozí.
Pokud vám tato varianta připadá nehumánní, můžete taky nakoupit ebonitové tyče a třením o slepici (nebo to byl liščí ohon?) začít elektřinu vyrábět sami. Přeji hodně štěstí a nezapomeňte, kdo je připraven, nebývá zaskočen.
