Jak festival mění českou hudební scénu a sám se naopak proměňuje jejím vlivem.
První dvě slova v názvu článku jsou převzatá z improvizačního kusu skladatelky Pauline Oliveros, který při workshopech improvizace na Ostravských dnech často využívá Thomas Buckner – po hráčích se žádá, aby následovali buď vnitřní, nebo vnější podněty. Následující text se zaobírá tím, jak festival Ostravské dny dělá obojí zároveň: mění českou hudební scénu a sám se naopak mění pod jejím vlivem; vyvíjí se spolu s ní, přizpůsobuje se jí a na oplátku ji sám ovlivňuje. (První část ostravských úvah jsme zveřejnili včera.)
Festival Ostravské dny nesporně dosahuje mezinárodního významu. Stačí se podívat na hostující skladatele posledního ročníku: nikde jinde zkrátka nepotkáte pohromadě legendy, jako jsou Phill Niblock, Zygmunt Krauze, Amina Claudine Myers, Peter Ablinger, Alvin Curran a Roscoe Mitchell. Také dramaturgie festivalu nemá co do šíře, hloubky a kvality konkurenci. Zároveň, vzato z opačné perspektivy, je festival největší českou akcí věnovanou soudobé hudbě. Každé dva roky je návštěvníkům, hudebníkům i skladatelům nabídnuta nezanedbatelná porce hudby, na niž se zapomíná jak v repertoárů orchestrů a tradičních komorních těles, tak při uvádění soudobých kusů.
Vztah mezi festivalem a hudební scénou v zemi konání však rozhodně není přímočarý a bezproblémový. Zakladatel Ostravských dnů, skladatel Petr Kotík, po sovětské invazi do Československa v roce 1968 emigroval do Spojených států a od té doby mu je domovem především New York. Jeho rozhodnutí zakotvit festival v Ostravě nevychází z žádného osobního ani rodinného napojení, ačkoli kdekdo předpokládá, že měl Kotík v úmyslu vrátit se do rodného města a vybudovat v něm něco nového. Jde však o dílo náhody, což k člověku, který se víc než většina přičinil o propagaci hudby Johna Cage, vlastně sedí: Kotík chtěl v rámci festivalu „Hudba výjimečných délek“ v Praze zorganizovat koncert pro tři orchestry a žádný renomovanější orchestrální soubor v Praze ani Brně se k takovému dobrodružství přidat nehodlal. Tak začala spolupráce mezi budoucím Ostravským centrem nové hudby a Janáčkovou filharmonií Ostrava, propojení, které se táhlo téměř dvacet let a skončilo se až roku 2017.
Jakmile festival začal zapouštět kořeny, vztahy s Ostravou i českou hudební scénou se samozřejmě rychle rozvíjely: od roku 2001, tedy prvního ročníku, je ředitelkou festivalu Renáta Spisarová, která zároveň pracuje jako hudební redaktorka Českého rozhlasu Vltava a neúnavně tam (kromě ledasčeho dalšího) propaguje soudobou hudbu. Přímo v Ostravě zahrnují významní partneři Národní divadlo moravskoslezské, jehož umělecký ředitel Jiří Nekvasil stál i za nápadem na založení Ostravských dnů nové opery (NODO), které se s Ostravskými dny střídají v sudých letech. Pravidelně také režíruje opery, které se na festivalu uvádějí, například Playing Trump od rakouského skladatele Bernharda Langa. Dalším významným spolupracovníkem je dirigent Jurij Galatenko a jeho sbor Canticum Ostrava, který má při většině ročníků na starosti převážnou část vokálních kusů. Novější, avšak významní spolupracovníci zahrnují například galerii současného umění PLATO a od tohoto roku také Ostravskou univerzitu, jejíž nově otevřený City Campus poskytl festivalu vysoce profesionální zázemí (třebaže své kouzlo mělo samozřejmě i předchozí domovské působiště na Janáčkově konzervatoři).
Skladatelé, skladatelé, skladatelé
Když se Renáty Spisarové zeptáte, jak se vztahy mezi Ostravskými dny a českou scénou nové hudby vyvíjely, mluví o třech vrstvách: první zahrnuje mladé skladatele – rezidenty institutu, druhá skladatele takzvané střední generace a nakonec tu máme starší, někdy zapomenuté české skladatele.
„Před dvaceti lety jsme rezidentní skladatele museli vyloženě shánět a z těch pár, co dorazili, byla většina z Brna,“ líčí Spisarová. Rychle připojí, že umělecký ředitel Petr Kotík si od začátku přál, aby skladatelů z České republiky bylo víc než z ostatních zemí. „Vždycky jsme si kladli za cíl sloužit místnímu prostředí, být povzbuzením do budoucna.“
Druhou vrstvu tvoří skladatelé takzvané střední generace. I v tomto případě cílil festival na podporu místní tvorby. Před dvaceti lety zahrnovali spolupracovníci z této sféry Martina Smolku a Petera Grahama (Jaroslava Šťastného), kteří k festivalu mají blízko dodnes, postupem času se ale střední generace obměnila a dnes ji zastupují jména jako Michal Rataj, Miroslav Srnka, Petr Bakla a Petr Cígler. A kromě toho chtěl Kotík splatit ještě jeden dluh a dát prostor skladatelům české avantgardy, jak těm, kteří ze země odešli, tak těm, kteří zůstali doma. Do této třetí skupiny spadá Rudolf Komorous, usazený v Kanadě, a Kotíkův učitel Jan Rychlík. Zda se ten který účastník bude na festivalu objevovat pravidelně, to se obvykle vytříbí samo: pokud přijede, přispěje k energii a atmosféře Ostravských dní a podle všech známek si je užije, dostane pozvánku i příště.
Kdo mění koho
Jak vidno, pokud jsou dnes Ostravské dny a česká scéna nové hudby provázanější než dřív, rozhodně za tím není změna v přístupu samotného festivalu. Jak říká Michal Rataj, skladatel a univerzitní pedagog: „Poprvé jsem se o festivalu doslechl ještě jako student a dnes jsem nejstarší vyučující u nás na katedře. Vzpomínám si, jak jsem si říkal, že je daleko a příliš drahý – nic jsem o něm nevěděl, tak jsem ho prostě ignoroval. Pak mě v roce 2009 přizvali a od té doby přesvědčuji k účasti všechny studenty. I tak jich ale jezdí málo.“
Podle Rataje má problém příčinu také v tom, že je Česko hodně centralizované: „Pro povědomí o Ostravském centru nové hudby a jeho aktivitách bylo podle mě zásadní, když Centrum začalo pořádat koncerty v Praze. To mělo opravdový dopad, vtáhlo to jeho činnost do světa nové hudby v hlavním městě a tím i v celé zemi.“
Rataj i Spisarová se shodnou, že tuto změnu z velké části pohání vývoj v rámci samotné hudební scény v Česku. Na té podle Rataje přibývá „činorodosti, otevřenosti, spolupráce a mezinárodních přesahů, stejně jako se koná hodně událostí, které před deseti lety zkrátka neexistovaly“. Jedním z podstatných důsledků je větší zřetel na vztah místní a globální scény, z čehož se podle Rataje rodí specifický druh umělecké zvídavosti.
Spisarová mluví o vývoji v Praze ještě konkrétněji a připomíná postupnou proměnu na katedře skladby HAMU, kde Rataj učí, „neuvěřitelný růst“ Orchestru Berg, který „pro české skladatele vykonal kopec práce“, a z nedávné doby také zařazení soudobé hudby na program Pražského jara nebo činnost klavíristy Jana Bartoše a jeho Prague Music Performance. To vše (a mnoho dalšího) přispělo k naprosté proměně, kterou pražská scéna nové hudby zaznamenala.
Kromě výše zmíněných skladatelů – Grahama, Bakly, Cíglera, Srnky, Rataje – zahrnovaly uplynulé Ostravské dny také nové skladby od Jana Dobiáše (který rovněž vyučuje na HAMU), Mira Tótha (který je zde doktorandem) a Františka Chaloupky (který žije v Brně). Vesměs šlo o významné skladby na objednávku festivalu, často pro orchestr, což stojí za pozastavení, jelikož zároveň vznikly pro bono. Jak vysvětluje Spisarová: „Moc by mě potěšilo, kdybychom zakázky mohli ohodnotit, jak se sluší a patří, ale jednoduše to pro nás není možné – požádáme si třeba o víc peněz, stejně však dostaneme tutéž částku jako posledně.“ Jmenovaným skladatelům, často velmi žádaným, tato práce i přesto dává smysl, jednak s ohledem na kvalitu provedení a celkové prezentace a jednak proto, že vědí, kdo zasedne v publiku.
Hudebníci od Brna po Paříž
Spisarová připouští, že zapojení českých (stejně jako slovenských, polských a maďarských) hudebníků zpočátku diktovala nutnost – původní sestava se skládala převážně z členů newyorského S.E.M. Ensemble a dovézt je všechny z USA se prodražilo. „V Česku tehdy podobnou hudbu hrálo sotva pár lidí a nebylo je snadné vypátrat. Dnešní situace je naproti tomu výtečná. Už nás nevedou ekonomické důvody – hudebníky beztak musíme někde ubytovat, ať už jsou z Brna, nebo Paříže –, ale i ohledy na kvalitu. Podle mě muselo k něčemu dojít na uměleckých vysokých školách, protože nová generace je někde úplně jinde.“
Zářným příkladem budiž Martin Opršál, vedoucí katedry bicích nástrojů na brněnské JAMU. Spolu se studenty už léta obstarává většinu perkusních partů v Ostrava New Orchestra (ONO) a často osobně vystupuje s Ostravskou bandou. Perkusistům se nedostává staršího repertoáru než z dvacátého století, a tak bývají otevřenější než většina konzervatoristů věnujících se hře na tradiční nástroje, v posledních letech však z JAMU vycházejí hudebníci, kteří nevynikají jen mistrnou interpretací, ale i vysoce inovativním přístupem coby interpreti-skladatelé (např. Kristýna Šviháková), improvizátoři (např. Martin Švec) nebo účastníci multimediálních projektů.
Spisarová znovu zdůrazňuje, jak velkou roli sehrál Orchestr Berg, který úspěšně shromáždil a udržel skupinu interpretů se zájmem o vážnou hudbu a umožnil jim, aby hráčsky vyrostli. Mnozí jsou zároveň stálicemi na akcích Ostravského centra nové hudby – například Anna Romanovská, letošní první houslistka ONO. Dalším podobným tělesem, o něco mladším, je Brno Contemporary Orchestra, který vede dirigent Pavel Šnajdr, který byl spolu s Brunem Ferrandisem, Petrem Kotíkem, Jiřím Rožněm, Johannesem Kalitzkem jedním z těch, kteří letos stanuli na stupínku před Ostravskou bandou i Ostrava New Orchestra.
Vliv je to samozřejmě obousměrný: před šesti lety se Centrum rozhodlo ukončit partnerství s Janáčkovou filharmonií Ostrava a založit si vlastní orchestr. Od té doby ONO dopřálo desítkám mladých hudebníků (především z Evropy, často z Česka) zkušenost s odvážnou a současnou orchestrální hudbou na vysoké úrovni, hranou navíc na reprezentativních akcích a před publikem, které ji ocení. Je jen otázkou času, kdy tato zkušenost začne nést plody v hudebním životě celé země.
Od posluchače ke kurátorovi
Dalším mimořádně svébytným příkladem vlivu, který Ostravské dny na českou hudební scénu mají, je Martin Režný. Martin na festival poprvé zavítal někdy před dvaceti lety. To, co slyšel, ho šokovalo, zároveň ale zaujalo dost na to, aby se opakovaně vracel, a dnes o festivalu mluví jako o své „hudební univerzitě“. Aby všechny koncerty dokázal plně vstřebat, dokonce si bral volno v práci. Martin sám je aktivní na undergroundové, improvizační a noisové scéně, a to nejen jako účinkující, ale především jako organizátor: s jeho jménem se setkal prakticky každý, kdo se kdy na východě republiky pokusil uspořádat nezávislý koncert.
Letos se Martin zúčastnil festivalu jako kurátor Minimaratonu elektronické hudby. Ten probíhal od půl třetí odpoledne do tří do rána na třech různých místech a zahrnoval klasiky české noisové scény, inovativní audiovizuální kusy s mezinárodním zastoupením, pekelně hlasitou produkci organologa Milana Guštara na československé syntezátory známé pouze zasvěcencům a k tomu mnoho dalšího. Martin osvědčil široký rozhled a povedlo se mu svést dohromady akademičtější podoby elektronické hudby s „undergroundem“, kde se cítí doma.
Závěrem
Navzdory všemu, co zaznělo výše, česká scéna i nadále hledí na ostravské aktivity s jistou nedůvěrou. Michal Rataj mi můj dojem potvrdil: „Bůhvíproč pořád převládá názor, že jsou Ostravské dny jen ‚pro někoho‘, přestože to tak vůbec není. Nevím proč, narážím na to ale pořád dokola: ‚To není pro nás.‘ Přitom mám s festivalem patnáctiletou zkušenost a můžu popravdě říct, že neznám jiné takhle otevřené prostředí – jiné prostředí, kde je možné úplně všechno. Kde jsou možné i chyby, protože tvoří součást diskurzu.“ Hybnou silou tu podle všeho představuje hluboce zakořeněné a skromné přesvědčení Petra Kotíka, že je práci zkrátka nezbytné odvést a teprve potom, časem, se ukáže, co je dobré. Můžeme jenom doufat, že tento jeho náhled bude na české scéně nové hudby rozšířenější a rozšířenější.
Přeložil Pavel Bakič.