Tobě zahynouti nedám… Devět šoa povídek českých autorů

Antologie české časopisecky publikované šoa povídky, kterou uspořádali Ivana Cahová, Erik Gilk a Martin Lukáš, mapuje texty z let 1945 až 1989. Editoři povídky rozdělili podle časových rovin do tří oddílů – Předtím, Tam a Potom. Celkem jsou zde zastoupeny téměř tři desítky českých spisovatelů. Někteří (jako například Ladislav Fuks) i více texty. 

Z antologie jsme vybrali sedm zneklidňujících příběhů, převážně z období Předtím a Potom. Vedle povídek Antonína Kostky, Pavla Grimma, Jiřího Weila, Mirka Elpla, Vítězslava Kocourka a Margit Herrmannové uslyšíte v premiéře tři nově natočené příběhy od Arnošta Lustiga, Ladislava Fukse a Vladimíra Klevise.

Antonín Kostka: Tobě zahynouti nedám

Titulní povídka antologie od neznámého autora Antonína Kostky byla původně publikována ve Věstníku židovských náboženských obcí v roce 1963. Jako jediná zastupuje žánr fantastické literatury. Povídka je výlučná rovněž svojí do krajnosti dovedenou kritikou vědomí židovského národa o vlastní výjimečnosti.

Autor konstruuje mezní situaci, ve které záměrně dezinterpretuje akt vyvolení lidu Izraele až na hranici únosnosti. Šílený profesor hodlá uskutečnit záměr založit novou, lepší, homogenní a především čistě židovskou společnost v novém světě, který má po uplynutí miliardy let povstat na troskách světa starého. Vědec se při svých megalomanských plánech povyšuje na úroveň stvořitele, samotného Boha, čemuž odpovídá i přísná selekce vhodných kandidátů k naplnění mise, mezi něž náleží ústřední manželská dvojice. 

Petr Grimm: Sedm starých mužů v dešti 

Krátký text nepříliš známého prozaik Petra Grimma vyšel původně v Hostu do domu v roce 1962 a tematizuje mlčení jako jeden z důsledků posttraumatického stresu přeživších. Ústřední hrdina pohřbívá svůj osud pronásledovaného Žida do propasti minulosti, avšak memento koncentráčnické zkušenosti nelze odstranit spolu s číslem z předloktí. Závěrečná fyzická deklarace přináležitosti dosud anonymního vězně č. 32 211 ke skupině přeživších, a tím k vlastní minulosti, symbolizuje nejen jistou formu osvobození duše dlouhou dobu znásilňované vědomím, ale představuje především jasně vyjádřený společenský apel. Apel, který má při vší tichosti hlasitě varovat před nebezpečím opakování tragické minulosti.

Vítězslav Kocourek: Kaffee H. B.

Povídku autora převážně dětských knih, překladatele a kritika Vítězslava Kocourka (1920–1995) otiskl původně brněnský Host do domu v roce 1961. Reflektuje další z významných aspektů tzv. dědictví holokaustu, totiž proces poválečného znovuobrození Německa. Mezi řádky textu se skrývá poselství, že pod troskami mrtvého, fyzického Německa stále ještě přežívá jeho ideové dědictví, hluboce zakořeněné v myslích jeho obyvatel. Přes okázalá gesta smíření zůstává oběť několika milionů Židů zcela zamlčena.

Toto nově se probouzející sebevědomí bez katarze, která je však nezbytnou podmínkou pro skutečně nový začátek, představuje pokračující hrozbu dalšího pádu do propasti ve snaze předstihnout svět. Symbolicky je tato hrozba vyjádřena nápisem na synagoze v samotném závěru povídky: Der Tag Kommt! (Ten den přijde!)

Arnošt Lustig: Cizí maminka

Je zima roku 1942. Starý lékař prohlíží ženu, kterou před sebevraždou zachránil dvanáctiletý spolužák jejího syna. „Bylo jí asi dvaačtyřicet let a byla rusovlasá a zcela nahá.“ Zcela rezignovaná žena pasivně přihlíží okolnímu dění a na otázky lékaře ani na jeho slova útěchy téměř nereaguje. Dvanáctiletý chlapec postává kolem a mnohem více než vystrašen obcházejícím démonem smrti je fascinován dosud nepoznaným kouzlem nahého ženského těla.

Cizí maminka Arnošta Lustiga měla být součástí zamýšlené sbírky povídek Děti ráje. 

Ladislav Fuks: Bratři

Tragický příběh dvou sourozenců, kteří zůstali bez rodičů a sami musí čelit hrůzné době. Arnošt a Pavel před několika dny vyprovodili maminku na shromaždiště k transportu. Také oni už mají doma předvolací lístek. A termín transportu se blíží…

Horečnatě vyprávěný příběh Ladislava Fukse se pohybuje na hranicích skutečnosti a snu. Oběma chlapci zmítá horečka – malý Pavlík blouzní z tyfu, starší Arnošt z psychického vyčerpání, starostí o bratra i hrůzy z „tamtěch“, až si pro ně přijdou.

Vladimír Klevis: A nebudeš sám

Vnitřní drama mladého muže, který za války přišel o milovanou dívku a teď neví jak dál. Před realitou války se skrývali se Sylvou na periferii. V zapadlé hospodě u řeky byli šťastní. Všechny hrůzy světa byly neskutečně daleko. Ale válka si je našla i tam. Sylva Danielová zahynula v roce 1943 v Osvětimi. A on nyní chodí sám na místa, která byla jejich, a snaží se znovu začít žít…

„Šoa jako nepřekonatelná cézura, trauma, které vytváří neproniknutelnou hranici mezi životem „předtím“ a „potom“,“ pojmenovává Ivana Cahová téma reflektované v povídce A nebudeš sám v doslovu k antologii Tobě zahynouti nedám...

Margit Herrmannová: Ropucha

Margit Herrmannová (1921–2013) přežila internaci v koncentračním táboře Osvětim. Její povídka Ropucha rozvíjí téma mimořádnosti zcela obyčejných věcí a úkonů ve zvrácené realitě nacistických lágrů. Konkrétním vyjádřením je pak přítomnost tvora „zvenčí“ v prostoru ženského tábora, která zásadním způsobem narušuje známé prostředí.

Ropucha, nad jejímž vzhledem se „tam venku“ otřásá většina lidí odporem, symbol trestu za spáchané hříchy v pohádkách a legendách, přitahuje pozornost všech vězeňkyň. Zároveň se ovšem ohavná žába stává obrazem žen zcela zbavených ženských tvarů a přitažlivosti, žen, které jsou však stále živé a doufají v další život. 

Jiří Weil: Kočka Josefa Poláčka z Libušína čp. 184 

V krátké črtě publikované původně v Literárních novinách v roce 1957 rozšiřuje Jiří Weil povinnost svědčit o tragických událostech, při nichž došlo k bezprecedentnímu násilí proti židovskému národu. Apeluje na nutnost je připomínat. Ve stylisticky propracované zkratce má být jeho text prolomením mlčení v poválečných letech budování naděje a pokroku, a připomínkou zažitých událostí v duchu imperativu židovské tradice „Pamatuj!“.

Próza je přitom podána pro Weila příznačně střízlivým a věcným stylem, přesná data, místní názvy a čísla dokumentů zvyšují dojem autenticity. Absurdního paradoxu pak prozaik dosahuje tím, že vedle popisu hrůz napáchaných Heydrichem staví lásku jeho manželky ke zvířatům a protokolární záznam případu jedné kočky. Degradace lidského individua je prostřednictvím ironie zdůrazněna v konstatování, že evidence zvířat z židovských domácností byla vedena precizněji než evidence jejich majitelů.

Mirek Elpl: Legenda z roku dvaačtyřicátého

Brněnský prozaik Mirek Elpl (1905–1960) pracoval jako důlní inženýr a účastnil se protifašistického odboje. Na konci války byl vězněn, ale podařilo se mu uprchnout a ukrývat se po sanatoriích, což mu zachránilo život.

Vybraná povídka, která byla původně otištěná v Židovské ročence 1956/1957, nese v titulu označení „legenda“ nikoliv náhodou. Můžeme ji chápat jako pojednání o životě mučednice v jeho vrcholné fázi. Ovšem s tím rozdílem, že akt nanebevstoupení je zde nahrazen „zázrakem“ prozření a odhodlání k osobní vzpouře proti utlačovatelům.

Židovská žena je vykreslena v pozdní fázi svého života – v době, kdy je již vyčerpána, uštvána, bez fyzických sil, a tudíž je málo schopna odporu. Ve chvíli prozření se bezbranná stařenka na pokraji sil mění ve vnitřně silnou ženu, odhodlanou vzdorovat absurditě nacismu.