Jan Lisiecki: Snažím se cvičit co nejméně
Děkuji, že jste si našel čas na rozhovor v 7:30. Předpokládám, že jste se před chvílí probudil. To mě vede k první otázce – zdají se vám někdy hudební sny?
Většinou, když celý den cvičím na klavír, spím pak jako zabitý a ani nevím, že by se mi něco zdálo. Velmi zřídka se mi zdají nějaké zajímavé sny. Ale když necvičím a jedu například kempovat s tátou do přírody, občas se mi zdají sny o tom, že jsem na pódiu a hraju. Zvláštní je, že se mi takové sny zdají na místech, které s hudbou vůbec nesouvisí.
Vzpomenete si na nějaký konkrétní sen, o který byste se mohl podělit?
V jednom snu, na který si obzvlášť vzpomínám, jsem hrál na pódiu Brahmsův Klavírní koncert č. 1. Bylo to zvláštní, protože v té době jsem ho už dlouho nehrál, ani jsem to neměl v plánu.
Konzultujete také autografy, a našel jste nějakého konkrétního skladatele či skladbu, která díky autografu umocňuje vaši vizi nebo interpretaci skladby?
Ano, abych mohl co nejvěrněji zprostředkovat skladatelovy vize, potřebuji k tomu mít autograf. Zároveň by to však nemělo být to nejdůležitější. Ve finále posluchačům na tom, co je v autografu, až tak nezáleží. Za to jsem zodpovědný já. Musím si autografy nastudovat a musím je umět prezentovat. Publikum, které přijde na koncert, by se již nemělo starat o to, na jakém místě je která nota, jestli má předznamenání, nebo ne. Pokud z vystoupení uděláte něco analytického, myslím si, že se z něj ztratí skutečné umění, protože základem je sdílet hudbu s ostatními, a ne odprezentovat vaši analýzu. Je to jako v divadle. Pokud jste herec, nepředvádíte analýzu Shakespearova Hamleta, ale jste plně ponořen do jeho postavy.
Jak vnímáte rukopisy konkrétních skladatelů?
Je fascinující vidět rozdíly mezi například Mozartem, Chopinem a Beethovenem. Jsou to tři skladatelé, s jejichž rukopisy trávím hodně času. Mozartův rukopis je plynulý, nepřerušovaný. Člověk u něj cítí, že měl tu šílenou schopnost složit všechno najednou, jako by u skládání nepřemýšlel, jako by to bylo doslova to, co mu v tu chvíli zrovna vycházelo z hlavy. Na druhé straně Beethovenovy rukopisy jsou nesmírně chaotické.
Nezávidím vydavatelům, kteří se Beethovenovy rukopisy musí zabývat a na základě toho, co je v nich napsáno, dojít k nějakému závěru.
U Chopina mám zase pocit, že má své nápady trochu víc pod kontrolou, alespoň jeho rukopisy jsou velmi krásně napsané a působí uceleným, hotovým dojmem. Nemyslím, že by se v něm nich dalo cokoliv vyškrtnout, nebo že by v nich naopak něco chybělo.
Jak jste řekl, některé rukopisy jsou dost chaotické, jiné organizované a jasné. Například Bach je známý tím, že ve svých notových zápisech klene noty a fráze, až někdy vypadají, jako by tančily.
Ano, zase ale ne všechno, co je v notách při hraní použiji. Snažím se vzít si z rukopisů to, co je důležité a co cítím, že bych měl sdílet s posluchači, ale zároveň, i když nějaké aspekty úplně neignoruji, tak trochu je nechávám v pozadí.
Není vždy běžné, aby interpreti hráli na jevišti zpaměti. Jak to máte vy, hrajete na koncertech vždy zpaměti, nebo hrajete někdy i z not?
Jak kdy. Když mám projekt, který zahrnuje hodně skladeb, beru si s sebou noty na pódium jako pomoc pro všechny případy, abych nebyl ve stresu. To samé platí pro komorní hudbu a některé moderní skladby.
Na druhé straně, když hraji něco, co dobře znám, hrát zpaměti je pro mě osvobozující. Ale i u skladeb, které hraji desítky let, jako například Chopinovy koncerty, které si myslím, že znám tak dobře, že bych je zahrál i ve spánku, si se mnou paměť může pohrávat.
Možná to není jen otázka paměti, ale i toho, aby skladba zůstala svěží. Střídáte někdy hru zpaměti a z not, abyste mohl hudbu vidět a slyšet z jiného úhlu pohledu?
Obecně, jakmile se něco naučím zpaměti, cvičím to zpaměti. Ale většinou časem přijde okamžik, kdy se musím vrátit k notám, abych si znovu zkontroloval, co přesně se v ní píše. Zvlášť u skladeb, které hraji často a dlouho, se mi stává, že zjistím, jak moc jsem se od not vzdálil, že jsem si v hlavě postupem času vytvořil vlastní verzi skladby.
Zajímáte se i o historicky poučenou interpretaci? O různé systémy ladění nebo dobové nástroje?
Ano, dokonce jsem na historické nástroje i hrál. Ale v určitém okamžiku jsem si uvědomil, že by to pro mě bylo příliš komplikované, kdybych se chtěl staré hudbě věnoval naplno a zároveň nadále hrát novější hudbu. Musel bych si pořídit domů další nástroje a i časově by to pro mě bylo takřka nezvladatelné. A taky myslím, že je pro hráče nezdravé přecházet mezi hraním na moderní a na historické nástroje. Jsou velmi odlišné. Je šílené si představit, že bych jeden večer hrál Prokofjevův Klavírní koncert na moderní klavír a následující den musel hrát Mozartův Klavírní koncert na kladívkový klavír.
Navíc – to je takový osobní problém – hrát na historické nástroje je pro mě neuvěřitelně nepohodlné. Na nějaký historický klavír z roku 1800 jsem zkrátka příliš vysoký. I za moderní klavír se sotva vejdu. Samozřejmě, že by se to dalo nějak vyřešit, ale byla by to pro mě další komplikace navíc.
Když už jste zmínil fyzické pohodlí za klavírem, soustředíte se během hraní na své držení těla? Experimentujete s různými pozicemi?
Po tisících a tisících odcvičených hodinách už dokážu hrát v podstatě v jakékoliv pozici. Vím, jak rozprostřít váhu svého těla, abych hrál co nejlépe. Jistě, některé pozice jsou pohodlnější než jiné, hrát s tělem pod klavírem by asi nebylo úplně nejpříjemnější.
Jak si vybíráte klavír na koncert, na kterém hrajete skladby od různých skladatelů? A dovedu si představit, že až budete hrát například na nadcházejícím koncertě Preludia, bude tam tolik různých děl, tolik různých barev, se kterými budete muset pracovat. A když si vybíráte klavír, pravděpodobně prostě budete muset udělat kompromis, že? S barvami…
Ano. Často musím dělat kompromisy a někdy ani nemám na výběr. Taky se stává, že i když mám na výběr, žádný z klavírů mi nesedí. Ale s tím se nedá nic dělat, je to součást údělu klavíristů. Často se musíme přizpůsobovat různým nástrojům. Může to být přítěž, ale zároveň to má i své výhody. Díky tomu, že musíte hrát jinak, hrajete si s jinými barvami, zdůrazňujete basy nebo naopak musíte věnovat pozornost vysokým tónům. Výsledek sice třeba nebude úplně podle vašich představ, ale bude zase úplně nový, uslyšíte skladbu „novýma ušima“.
Řekněme, že nemůžete změnit klavír, na který budete hrát, ale přizpůsobíte ho akustice sálu. A když na něj hrajete a zkoušíte akustiku a limity hlasitosti atd., pak ho samozřejmě slyšíte jinak než lidé na konci sálu. A jak se s tím vypořádáte? Máte k dispozici asistenta, který vám pomáhá naslouchat, jak to zní na různých místech sálu?
Většinou vycházím ze svých zkušeností. V mnoha sálech už jsem vystupoval a vím, jakou mají akustiku. Třeba Labská filharmonie v Hamburku je pověstná svou akustikou na pódiu – člověk slyší to, co hraje, tak přesně, až je to občas nepříjemné. To se týká sólového nebo komorního hraní. Ale když hraji s orchestrem, občas si nejsem jistý, a tak někoho požádám, jestli by nás během zkoušky nahrál z publika, alespoň kousek, klidně na záznamník v telefonu. Abych věděl, jak dobře mě posluchači uslyší vzadu v sále. Občas se mi potvrdí, co jsem si myslel, jindy mě to překvapí a musíme zapracovat na tom, abychom s orchestrem zvuk vybalancovali.
Jak to máte s koncentrací na pódiu, vadí vám například, když někdo v publiku zakašle?
Nemůžu říct, že by mi nikdy nic nevadilo. Snažím se o to, ale samozřejmě se mi také někdy stane, že jsem o něco více nervózní, nebo že se mi nedaří koncentrovat úplně na sto procent. A co se týče kašlání na koncertech, stává se, že když například hraji nokturno, zrovna v tom nejkrásnějším, nejintimnějším, nejjemnějším okamžiku najednou někdo dostane ukrutný záchvat kašle. V takových chvílích se snažím nereagovat přímo na ten kašel, protože tím bych celou situaci ještě zhoršil, ale spíš na ztrátu pozornosti posluchačů. Začnu hrát trochu jinak, například zesílím následující pasáž ve skladbě, nebo zrychlím tempo, zkrátka zahraji výrazněji, abych posluchače vrátil zpátky „do hry“.
Jak sestavujete své koncertní programy?
Svoje programy plánuji i na několik let dopředu. S letošním programem jsem sotva začal, ale lidé už po mě chtějí program na další rok. Často se mi stává, že si sestavím nějaký program, ale nakonec ho odložím, protože se mi na něm něco nezdá, nebo se mi ho nechce zrovna hrát. Ale po čase se k němu vrátím a snažím se ho doladit, vylepšit. To může trvat někdy jednu hodinu, jindy několik měsíců. A někdy chodím několik měsíců s mlhavou představou, ale pak si jednoho dne sednu a během chvíle mám hotovo. Jako třeba u programu Nokturn a etud. Nejdříve jsem zamýšlel, že poskládám do jednoho programu jen nokturna – Chopinova nokturna, Nokturno od Paderewského, Debussyho Nokturno a pár dalších – ale když jsem si je sepsal, řekl jsem si, že to nemůžu udělat, protože bych posluchače unudil k smrti. Tak mě napadlo, že je zkombinuji s etudami. Poskládal jsem je dohromady podle tónin a během půl hodiny jsem měl najednou hotový celý program.
Zajímalo by mě, jak to bylo s vašimi učiteli. Pravděpodobně jste si prvního učitele sám nevybral. Ale jak to bylo dál? Pokud si dobře pamatuji, v jednom rozhovoru jste řekl, že za jedním učitelem jste dokonce létal, asi tak jednou za dva měsíce. Pokud tomu tak je, proč jste si právě tohoto pedagoga vybral, kvůli jakým jeho zkušenostem či jaké metodě hraní?
Měl jsem štěstí, že jsem ve svých začátcích natrefil na dobré učitele. Naučili mě hrát správně technicky, ale zároveň mi nechávali svobodu projevu. Od svých učitelů v Calgary jsem se naučil, co jsem potřeboval. Ale když jsem zhruba v patnácti letech podepsal smlouvu s Deutsche Grammophon, začal jsem koncertovat a trávil spoustu času na cestách, rozhodl jsem se být si sám sobě učitelem. Když jsem se rozhodoval, kde a u koho studovat na univerzitě, objevil jsem kanadského učitele Marca Duvala. Ačkoliv je skvělý a v Kanadě velmi ceněný, ve světě není nijak známý, nesnaží se zviditelnit. Je to takový kanadský způsob bytí. Létal jsem za ním jednou za dva měsíce. Vždy jsem přišel s nějakým novým repertoárem, často to byla hudba třeba na dvě hodiny čistého času. Ačkoliv jsem ho nevídal často, naše hodiny trvaly i osm hodin. Naučil jsem se toho od něj spoustu, především co se týče tvorby zvuku. Díky němu dokážu tvarovat zvuk, hrát měkce, udržovat si podobnou kvalitu zvuku v pianissimu i ve fortissimu, a naučil mě také pracovat s tichem. Jenže pak jsem dostudoval, on odešel do důchodu a od té doby jsem si opět učitelem já sám. A jsem za to rád. Mám dobrý pocit z toho, že jsem si na spoustu věcí musel přijít sám, že mě nikdo „nedržel za ruku“.
Pořádáte někdy vlastní mistrovské kurzy nebo uvažujete o tom, že byste v budoucnu učil?
Ano, občas vedu mistrovské kurzy. Když jsem byl mladší, bylo to pro méně náročné. Moji studenti byli stejně staří nebo i starší než já. Radil jsem jim, ale zároveň jsem nechtěl, aby to vypadalo, že jsem něco víc než oni, že se nad ně povyšuji. Teď už je to jednodušší, jsem o něco starší. Ale často je to náročné časově skloubit s koncertováním. Mívám zhruba sto koncertů ročně. A tak, když zrovna nekoncertuji, nepřipravuji se na koncert nebo neletím někam na další koncert, jsem rád, když si můžu odpočinout, když mám úplné volno. Ale tento rok to vyjde, už mám nějaké kurzy naplánované.
Nevadí vám na mistrovských kurzech, že máte jen jednu hodinu, jedno sezení se studentem? Chtěl byste třeba v budoucnu mít studenty, se kterými byste mohl pracovat více do hloubky a po delší dobu?
Myslím, že bych byl dobrým učitelem, ale zatím jsem o tom moc nepřemýšlel. Baví mě koncertovat a stále se ještě musím naučit hodně věcí o hudbě i o tom, jaký jsem, jaký je můj vztah k hudbě.
Říkal jste také, že nejenom to, že jste klavírista charakterizuje vaši osobnost. Vím, že třeba že krásně fotíte. Dívala jsem se na váš Instagram a vaše fotografie mi připadají nejen krásné, ale i technicky dokonalé. Jste fotograf-samouk, nebo jak jste se k fotografování dostal?
Jsem samouk, fotím od dětství. Focení mám moc rád, člověku umožní nahlížet na věci z jiného úhlu pohledu. Moje maminka je také velmi dobrá fotografka. Občas dokonce soutěžíme, kdo dokáže něco vyfotit lépe.
Také jste v jednom rozhovoru prozradil, že vaší tajnou vášní je psaní, že, když máte volno, rád píšete. A mě by zajímalo, o jaký druh psaní jde.
Ano, to je pravda. Většinou sepisuji zážitky z cest, co se mi na cestách přihodí, nebo co mě zaujme. Jsou to vlastně takové malé cestovní reportáže, ke kterým se po čase vždy rád vracím a často si tak oživím nějaké příhody, na které bych jinak zapomněl.
Inspirace různými formami umění – zní to jako klišé, ale i tak se vás zeptám – čerpáte odněkud inspiraci?
Největší inspirací je mi příroda, v ní nalézám absolutní krásu a dokonalost. Myslím, že každé výtvarné umění, ať už jde o kompozici nebo o jakoukoli jinou formu umění, se snaží napodobit dokonalost a krásu přírody. Díky tomu, že koncertuji na různých místech, mohu navštěvovat nejrůznější muzea a galerie. A i na místech, kam se vracím opakovaně, často objevím něco nového. Například před měsícem jsem v Paříži objevil muzeum sochaře Paula Landowského, který navrhnul například sochu Krista Vykupitele v Riu de Janeiru. Najednou jsem na sochu začal nahlížet novýma očima. Neviděl jsem ji jako turistickou atrakci, ale jako hodnotné umělecké dílo.
Poznamenal jste, že se snažíte cvičit co nejméně, a to z mnoha důvodů. Mohl byste uvést nějakou účinnou techniku, kterou jste vyvinul, abyste ušetřil čas a vytěžil ze cvičení co nejvíce?
Je pro mě důležité mít dobře rozvržené, co, kdy a jak budu cvičit. Od toho se pak přirozeně odvíjí, kolik se toho musím v danou chvíli naučit. U každé skladby je to jiné. Například, co se týče paměti. Někdy to jde snadno, stačí mi párkrát přehrát zápis, abych se skladbu naučil nazpaměť. U náročnějších skladeb je to složitější, vyžadují více práce. Ale mít stanovený počet hodin, kolik člověk musí každý den odcvičit podle mě nemá smysl. Takže, cvičím, kolik je potřeba, ale v zásadě co nejméně. A také, pokud je to možné, rád cvičím na klavíru, na který později budu hrát na koncertě. Když mám sólový recitál, nejraději si na něm před koncertem přehraju celý koncertní program, každou skladbu alespoň jednou. Občas během hry něco upravím, na něčem ještě zapracuju, bývá to tak na dvě hodiny.
Z toho plyne, že jste zřejmě přirozeně organizovaný typ člověka? Napadá mě, jestli si někdy při hře na klavír zpíváte?
Ano, řekl bych, že jsem přirozeně organizovaný typ. A co se týče zpěvu, ano, zpívám si, ale jen v představách, neslyšně. Zpívat nahlas mi nijak nepomáhá. Samozřejmě, že například u Chopinovy hudby je potřeba klenout fráze melodicky, vyzpívat je, což jde trochu proti podstatě klavíru jako perkusivnímu nástroji. Ale nerad bych se dostal do stádia, kdy bych si nahlas zpíval na pódiu jako například Glenn Gould. Je to lákavé si během hraní nahlas broukat – říkám broukat, protože on to ve skutečnosti není žádný zpěv. Připadá mi, že se v takových případech člověk spíš snaží vynutit si melodii jiným způsobem.
Nyní bych se vás ráda zeptala na vaše přání do budoucna. Chtěl byste například spolupracovat s jinými klavíristy, zahrát si s nimi čtyřručně?
Ano, chtěl bych si zahrát se spoustou klavíristů. S některými z nich jsem i v minulosti spolupracoval, například s Marií João Pires nebo Christianem Zachariasem. V podstatě je to tak, že když s někým chci spolupracovat a dobře se to naplánuje, časem to většinou vyjde.
A jsou stále ještě nějaké skladby, ke kterým máte takový respekt, že si na ně netroufnete?
Mám respekt ke všem skladbám. Ale ano, například ke Druhému klavírnímu koncertu od Prokofjeva jsem měl hodně velký respekt, když jsem se do něj pouštěl. Je to takové obávané monstrum s hrozivou pověstí. Už jen kvůli tomu k němu člověk přistupuje s obavou. Přemýšlím, jak na to odpovědět úplně upřímně, protože v současnosti mám naplánovaný program na další tři roky, takže vím, že se se v následujících letech nebudu učit například Brahmsův Druhý klavírní koncert nebo Rachmaninův Třetí klavírní koncert. Takže ano, jsou skladby, ke kterým přistupuji s větší obezřetností, u kterých vím, že mi jejich příprava zabere více času.
Za pár dní budete poprvé hrát v Ostravě, těšíte se?
Ano. Rád navštěvuji nová místa, nechávám na sebe působit kulturu, navštěvuji památky. A také se těším na setkání s publikem a na procházky po městě.
Ostrava bude stavět nový koncertní sál, co to podle vás přinese městu a jeho kultuře?
Nový koncertní sál může oživit komunitu a podnítit zájem o klasickou hudbu u širší veřejnosti – nemluvě o tom, že pro nás interprety je skvělé vystupovat v úplně nových sálech!
Janáčkova filharmonie Ostrava letos slaví 70 let výročí své existence. Je něco, co byste jim popřál?
Dalších 70 let muzicírování, inspirace a radosti!
Moje poslední otázka je o jazyce a emocích s ním spojených. Zaujal mě jeden obsáhlejší rozhovor s vámi, kde mluvíte polsky. Já jako Češka jsem většině toho, co říkáte, porozuměla. Rozhovor se mi moc líbil, ale proč o tom mluvím – připadalo mi, že když mluvíte polsky, působíte více extrovertně, než když hovoříte anglicky. Cítíte se v různých jazycích různě?
Ano, v každém jazyce se cítím jinak. Je to docela zajímavé, protože i způsob, jakým se v různých jazycích vyjadřuji, je jiný. Ale i to je proměnlivé. Jsou dny, kdy jsem vážnější, soustředěnější, jindy se naopak cítím uvolněně a radostně. Zároveň, když srovnám angličtinu a polštinu, každý jazyk používám pro jiné účely. Angličtina je pro mě každodenní, pracovní jazyk. Na druhé straně polštinu mám spojenou s rodinou, je pro mě více důvěrná. Vnímám, že mám v každém jazyce i jiný hlas.
Máte na mysli jinou intonaci? Z vlastní zkušenosti vím, že když mluvím anglicky, mám mnohem vyšší hlas, protože moje hlasivky se zřejmě necítí komfortně, přivykly k češtině.
V případě polštiny je můj hlas vyšší. Ale není to proto, že bych se v něm necítil tolik pohodlně jako v angličtině. Naopak spíše proto, že je pro mě familiárnější.
Děkuji vám a přeji, ať vás i nadále hudba inspiruje a i vy ať jste nadále inspirací pro ostatní.
Moc vám děkuji. Bylo mi potěšením.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
