Tomáš Kotrouš, student
Tomáš Kotrouš se o střelci dozvěděl stejně jako spolužák Tomáš Hercík. Seděli spolu ve třídě, sledovali prezentaci, když dalšímu studentovi těsně před třetí hodinou odpoledne přišla zpráva, že ve čtvrtém patře je střelec.
Hercík tam hned vyběhl, aby se pokusil ve čtvrtém patře co nejvíc lidí varovat. Kotrouš běžel za ním, ve třetím patře na něj volal, aby nebláznil a vrátil se zpátky. Hercík byl však příliš daleko a nereagoval. „V tu chvíli jsem uslyšel střelbu z pistole,“ popisuje Kotrouš.
Krčil jsem se, aby mě netrefil skrz okno, popisuje. Na fakultě zachraňoval životy |
Ze schodů viděl, že do budovy vstoupila policie. Kromě něj na schodech stála spousta dalších lidí. „Bál jsem se, aby střelec nepřišel a nezačal střílet lidi na schodech, a taky jsem viděl, že těmi všemi lidmi na schodech se musí prodrat policie,“ podotýká hnědovlasý mladík. „Nevím... asi racionálně jsem si vyhodnotil, že bych na těch schodech neměl být,“ přemítá Kotrouš.
Vzpomínky ze sebe chrlí, jak jej zrovna napadají. V posledním měsíci se snažil k události příliš nevracet a teď si je potřebuje v hlavě utřídit. Několikrát zopakuje, že v tu chvíli fungoval na „autopilota“. Nepanikařil, byl klidný.
S vrahem se potkával
Ze schodů se běžel zabarikádovat do učebny ve druhém patře, kde měl předtím hodinu historiografie. Ještě než se tam s ostatními zavřel, napadlo ho, že by měl varovat i ostatní v sousedních třídách na patře. „Bál jsem se, aby mi nezavřeli před nosem a já pak nezůstal sám na chodbě a střelec ke mně nepřišel. To byl můj největší strach v ten den,“ přibližuje.
Pro své obavy měl pádný důvod. Věděl už, že útočník je také student historie, druhé patro tedy dobře zná, často se s ním potkával v knihovně. Potřeba varovat další ale zvítězila nad strachem. Narazil na slečny, které odešly ze čtvrtého patra zhruba ve stejný moment, když útočník začal střílet. Vůbec nevěděly, co se děje. Vzal je s sebou a vrátil se do své učebny.
Šest minut po třetí hodině zavolal záchrannou službu, dozvěděl se, že už jsou na cestě. Pak už se s další dvacítkou lidí zabarikádoval, zhasl světla a byl potichu. Třikrát ani nereagovali na výzvu policie, že mají vyjít ven. Báli se, jestli to není léčka. Zvenku slyšeli střelbu a na mobil dostávali různé zprávy od spolužáků.
Kotrouš za dveřmi poslouchal, co se děje na chodbě. Zaslechl, že jeden střelec je zlikvidovaný, ale může jich být více. Nakonec jejich skupina byla jedna z posledních, kdo vycházel ven. Na chodbě je nečekal hezký pohled, na kaluže krve nejspíš nikdy nezapomene.
Od té doby se snaží nečíst o střelbě žádné zprávy a věnovat se hlavně svým koníčkům. To je pro něj nejlepší terapie. Stejně jako Hercík nevyužije nabídky fakulty posunout si zkoušky do jiného semestru.
