Systém dobrého humoru

V Americe běží už roky a teď se s nečekanou intenzitou rozhořela i v Česku. Debata o hranicích humoru – kde leží, kde je lze nebo nelze překračovat, kdo je má hlídat, zda smí humor někoho zraňovat, zda má být „nepohodlný“ nebo zda je znakem společenského pokroku usilovat o humor, který nikomu nezpůsobuje „špatné pocity“. Zatímco na Západě se debata a vlny rozhořčení týkají profesionálních komiků a populárního žánru stand-upu, tady bylo výkopem ani ne tak nedávné vystoupení Štěpána Kozuba v O2 areně, v němž zazněl i rasistický vtip, ale spíš vtipkování na vysoké škole z úst pedagoga Jiřího Černického (ten se loni rozhodl odejít z UMPRUM, protože ve škole přestala fungovat „svoboda pro jeho prostořekost“ a pedagogové jsou dle něj ze všeho nejvíc „pečovateli o komfort studentů“). Debata byla postavena jako generační spor mezi „necitlivými“ boomery a „citlivou“ generací Z, kterou hájila redaktorka A2larmu Magdalena Dušková. Černický samozřejmě není komik a akademická půda představuje jiný typ arény a jiné téma než kluby a televizní pořady – jako je například nová show britského komika Rickyho Gervaise Armageddon oceněná na začátku ledna Zlatým glóbem. Programově provokativní komik a autor slavného seriálu Kancl v něm řešil hranice humoru a svými vtipy šel vzdorovitě naproti kontroverzi. Na sklonku loňského roku dorazila do centrály Netflixu petice žádající, aby byly z Armageddonu vyškrtnuty vtipy, v nichž se o dětech nemocných rakovinou mluví jako o „plešouncích“. Nevoli vyvolal svým novým stand-upem Snílek i americký komik Dave Chappelle, jednoznačná „instituce“ stand-upu. V jeho případě se týkala trans osob. Předloni ho za vtipkování na jejich účet napadl během vystoupení muž z publika. Čemu se ještě můžeme smát a čemu už ne, se zdá být jednou z hlasitých výzev dneška. Je to ale vůbec správná otázka?

Radši odejděte