Článek
Hazardní hráč v Las Vegas se musí rozhodnout, kolik je ochoten riskovat: uzavírat velké sázky a zvýšit šance na velkou výhru - nebo zničující prohru. Nebo hraje na jistotu, ale vyhraje málo. Zatímco kontext může silně ovlivnit postoj člověka k riziku, o mozkových strukturách, které jsou základem těchto rozhodnutí, se toho moc neví.
Riskovat málo a vyhrát hodně? To je sen každého sázejícího. Každý si za svůj život vsadil, nebo aspoň koupil los. Někdo to vzdal, protože párkrát nevyhrál a ví, že pravděpodobnost výhry první ceny ve Sportce (v jednom tahu) je 1 : 13 983 816, to je 0,00000715 %.
Proč tedy lidé sázejí dál, přestože na tom prodělávají? A proč se najdou tací, pro které je životním cílem všechny získané peníze „nacpat“ do automatů? Co je k tomu vede? Proč se z některých lidí stávají gambleři - lidé chorobně závislí na hraní? Sázení třeba Sportky je nebaví, museli by čekat, chtějí vyhrát hned.
Začíná to tak, že slyší od kamarádů, jak se dá na hrách zbohatnout. „Jenom musíš mít štěstí,“ řekne takový kamarád. „Já ho měl a vyhrál jsem balík!“ Nebo člověk sedí v restauraci, a najednou slyší, jak se z hracího automatu sypou peníze, že je výherce ani nestačí sbírat. Motivaci bychom tedy měli.
Budoucí gambler to samozřejmě také zkusí, ale prohrává. Sem tam drobná výhra, to ho povzbudí. A najednou zjistí, že už nemá co vsadit. No co, půjčí si od kamarádů a hraje dál. Obvykle zase všechno prohraje. A ty půjčené peníze se špatně vrací. Jde domů a vybere kasičku. Nebo ne, poblíž je bankomat, na účtu něco má. A dostal „skvělý“ nápad: počká si, až do automatu hráči „nacpou“ hodně peněz a pak začne hrát on. Mezi tím si zkrátí čekání alkoholem. Po něm ale ztratí veškerou soudnost a hraje a hraje, až mu nic nezbude. No nic, řekne si, to by bylo, abych příště to štěstí neměl!
Hráč věří, že jednou se mu všechno vrátí. Takže hraní začne věnovat veškerý volný čas a investuje víc a víc prostředků. Myslí na hru a chce zas co nejrychleji hrát, protože to štěstí musí přijít. Vlastní peníze už ale došly. Začne si půjčovat, dokud to jde. Zadluží se tak, že to o něm začne být známo a nikdo už mu nepůjčí. Přišel o všechny kamarády. Jenomže gambler chce hrát. Začne si uvědomovat, že bez pořádné výhry se z toho nedostane. Je v depresi. Ale kde vzít peníze?
To je začátek trestné činnosti. Musí něco ukrást a pak to prodat. Nebo se vloupat do bytu a krást, hlavně peníze. Nějaký čas obvykle potrvá, než se na to přijde, ale věřte, přijde se na to. A život gamblera se rozplyne v rozjímání v cele.
Možná, že hazardní hry máme dokonce i v genech. Předkové museli kolikrát hodně riskovat, když chtěli ulovit medvěda nebo mamuta. Tam šlo o život. Jenomže když se risk vyplatil, tlupa měla nadměrně jídla, a to se cenilo. Ten, kdo riskoval, a povedlo se mu to, byl obdivován a ceněn.
Až sem jsem to psal sám. Teď použiji z odkazu, uvedeného za článkem, jak se gamblerství léčí. Léčba gamblerství tedy může zahrnovat:
Kognitivně-behaviorální terapii (CBT): Pomáhá jednotlivci identifikovat myšlenky, které vedou k sázení, a naučit se nové, zdravé způsoby řešení emocí a problémů.
Motivační intervence: Pomáhá lidem rozpoznat důvody, proč sází, a podporuje je k tomu, aby přijali změnu a zlepšili své zdraví a vztahy.
Podporovatelské skupiny: Poskytují jednotlivci podporu od lidí, kteří prošli podobnými závislostmi a mohou sdílet své zkušenosti a poradenství.
Farmakoterapie: Některé léky, jako například naltrexon, mohou pomoci snížit nutkání sázet. To se ale obecně moc nepoužívá.
Léčba gamblerství může být také kombinována s léčbou pro související problémy, jako jsou deprese nebo úzkost. Pokud se jedná o závažnou závislost na sázení, může být nutné hledat odbornou pomoc, jako jsou stacionární programy nebo léčebná střediska pro závislosti. Důležité je být otevřený a hledat pomoc od odborníků, protože gamblerství může mít vážné dopady na osobní a profesionální život jednotlivce.
