FENOMÉN: CHANELING (78)

V roce 2008 se na našich plátnech objevil nový strhující film. Film Changeling, který režíroval Clint Eastwood s Angelinou Jolie v hlavní roli, získal několik nominací na ceny a několik jich i získal. Jedná se o příběh pohřešovaného chlapce, odhodlané matky, podvodníka a sériového vraha. Děj je složitý, plný silných emocí, okamžiků skutečné hrůzy a zcela nečekaných zvratů. Každý spisovatel beletrie by byl hrdý na to, že má na svědomí jeho jméno. Jenže Changeling není fikce. Vychází ze skutečných událostí.

Příběh začíná v Los Angeles v Kalifornii za slunečného odpoledne 10. března 1928. Svobodná matka Christine Collinsová právě dala svému devítiletému synovi Walteru Collinsovi mladšímu desetník, aby mohl navštívit místní kino. Zároveň mu dala přísné instrukce. Měl se vrátit přímo domů. Protože byl Walter hodný chlapec, nepochybovala, že to udělá. Jenže toho dne se Walter nevrátil. Christine se zpočátku zlobila, že se jí chlapec vzepřel, ale brzy začala být znepokojená a pak i zoufalá. Vyrazila do ulic, prošla trasu do kina a pak obcházela sousedy od domu k domu. Viděl někdo Waltera? Nikdo. Nakonec Christine zavolala policii.

Dvacátá léta minulého století byla v historii losangeleské policie velmi složitým obdobím. Policie byla v rozkladu, neefektivní, prohnilá až do morku kostí. Několik korupčních skandálů ji připravilo o důvěru veřejnosti a počet uzavřených případů závažných trestných činů byl žalostný. Nedávná nevyřešená vražda dvanáctiletého Mariona Parkera stále visela nad oddělením jako stín, takže bylo pod okamžitým tlakem, aby našlo Waltera Collinse a bezpečně ho vrátilo jeho matce. Ke cti oddělení slouží, že na případ vynaložilo spoustu prostředků. Pátrání bylo rozsáhlé, vytrvalé a komplexní. Nakonec však bylo neúspěšné, což vyvolalo rozhořčené reportáže v místních médiích. Losangeleská policie opět selhala.

V následujících měsících bylo hlášeno mnoho případů, kdy byl Walter spatřen - ze San Franciska, z Oaklandu, z Glendale, kde obsluha čerpací stanice tvrdila, že chlapce viděla na zadním sedadle auta, schovaného pod hromadou novin. Všechna tato hlášení byla prověřena a ukázalo se, že všechna byla falešná. Walter zůstal mezi pohřešovanými. Pak konečně v srpnu 1928 nastal zlom. Walter Collins byl pohřešován už pět měsíců, když šéf losangeleské policie James Davis dostal telefonát od svého kolegy z Dekalbu ve státě Illinois. Tamní policisté zadrželi chlapce, který tvrdil, že je pohřešovaný Walter, a fyzicky se mu velmi podobal. Policie se nemohla dočkat, až tuto dobrou zprávu předá Christine. Okamžitě souhlasila, že zaplatí jízdné vlakem, aby se její syn vrátil domů.

Objevení živého a zdravého Waltera Collinse znamenalo pro losangeleskou policii převrat v oblasti vztahů s veřejností. Oddělení, které bylo tak dlouho zbaveno pozitivní medializace, ji využilo na maximum. Walterův návrat domů se proměnil v událost s dechovkou na nástupišti a velkým davem lidí, kteří se snažili chlapce poprvé spatřit. Reportéři a fotografové z místního i celostátního tisku se přetahovali o pozice, když vlak vjížděl do stanice. Několik minut panovalo napjaté ticho plné očekávání. Pak z jednoho z vagonů vystoupil malý chlapec a blesky fotoaparátů se rozprskly. V následující minutě chlapec spatřil Christine Collinsovou a vrhl se k ní přes nástupiště. "Mami!" vykřikl a vrhl se Christine do náruče. Poblíž stál kapitán J. J. Jones, policejní spojka, a zářil, zatímco fotoaparáty snímaly šťastnou událost.

Ale právě tady se radostné vyprávění začalo rozplývat. Nakonec se Christine vymanila z chlapcova objetí, držela ho na délku paže a zkoumala jeho rysy. V očích se jí leskly slzy, když se obrátila ke kapitánu Jonesovi a řekla mu:

"Nemyslím si, že je to můj syn."

Jonesův úsměv se v mžiku změnil v zamračený výraz. Vzal Christine za paži a odvedl ji pryč, mimo doslech reportérů. Bylo vidět, jak oba několik minut živě diskutují. Rozhovor skončil, když Jones navrhl, aby si Christine vzala chlapce domů a chvíli ho "vyzkoušela". Christine, obhroublá a vyčerpaná emocemi z celé věci, nakonec souhlasila. Tak se stalo, že Walter Collins, který se ztratil, byl znovu nalezen. V následujících týdnech vyprávěl stále stejný smyšlený příběh tisku, své matce, každému, kdo ho chtěl poslouchat. Podle Waltera ho vylákal nějaký muž, který ho vzal na dobrodružnou cestu přes celou zemi, stopoval a jezdil po kolejích, než po měsících na cestě skončil v Illinois. Noviny to přebíraly.

V Collinsově domácnosti se mezitím Christininy pochybnosti den ode dne stupňovaly. Jistě, to dítě se Walterovi podobalo jen vzdáleně, ale v mnoha ohledech bylo jiné. Byl větší, vyvinutější, sebejistější, jeho způsoby byly jiné. Christine také porovnávala jeho písmo se synovými učebnicemi a všimla si výrazného rozdílu. Nakonec, po třech týdnech "shledání", Christine chlapce přivedla na policejní ředitelství a znovu prohlásila, že to není Walter. Tentokrát měla důkaz, Walterovy zubní záznamy spolu s podepsanými místopřísežnými prohlášeními několika lidí, kteří Waltera znali, tvrdícími, že to není on.

Pokud si však Christine myslela, že tím se celá záležitost vyřeší, šeredně se mýlila. Kapitán Jones právě dosáhl významného vítězství v oblasti vztahů s veřejností pro bojující losangeleskou policii. Nehodlal se ho vzdát bez boje. Rozzuřil se a obvinil Christine, že se snaží vyhnout svým povinnostem, že se snaží přenést své rodičovské povinnosti na stát. "Jsi bezpochyby ta nejkrutější žena, jakou jsem kdy poznal!" křičel na ni. Pokud to byl pokus zahanbit Christine Collinsovou, aby se podřídila, nenašel svůj cíl. Christine si stála za svým. Jones se pak uchýlil ke kartě oběti, označil ji za nevděčnou a řekl, že se snaží ztrapnit losangeleskou policii poté, co se tak usilovně snažila přivést Waltera domů.  

Christine to přesto nedojalo. Policie udělala chybu, křičela na ni. Ten chlapec nebyl Walter. Skutečný Walter byl stále někde venku a oni by ho měli stále hledat. Tehdy Jones vynesl svůj trumf. Uvědomil si, že Christine nehodlá ustoupit, prohlásil ji za duševně nezpůsobilou a nařídil její umístění na psychiatrické oddělení Všeobecné nemocnice v Los Angeles pod "kódem 12". To byl pohodlný dobový zákon, který policii umožňoval zbavit se každého, koho považovala za potížistu. Nebyl potřeba žádný zatykač, žádné rozhodnutí soudu. Stačilo, aby to řekl vyšší policejní důstojník. Zadržené osoby sankcionované podle kodexu 12 mohly být zadržovány na dobu neurčitou nebo alespoň do doby, než soudce nařídil jejich propuštění. Christine Collinsovou čekalo dlouhé období zcela nezaslouženého věznění. Naštěstí pro Christine se chlapec, který se vydával za jejího syna, chystal prasknout. Během pobytu ve státní péči konečně přiznal, že není Walter Collins. Zpočátku se jmenoval Billy Fields, ale i to se ukázalo jako lež. Ve skutečnosti se jmenoval Arthur Hutchens mladší, dvanáctiletý uprchlík z Iowy, který už měl za sebou slušný trestní rejstřík pro mladistvé.

Proč se tedy Hutchens rozhodl vydávat za Waltera Collinse? Podle chlapce ho to napadlo poté, co mu cizí člověk řekl, že se podobá pohřešovanému Walterovi. Hutchens se pak rozhodl, že by mohlo být zábavné jet do Kalifornie, kde by se mohl setkat se svou oblíbenou filmovou hvězdou Tomem Mixem. Podrobnosti o Walterově životě a jeho zmizení se dozvěděl z novin. Tam také viděl fotografie Christine Collinsové a naučil se ji poznávat. Díky přiznání Arthura Hutchense ve spisu byla Christine Collinsová nakonec propuštěna. Byla uvězněna deset dní a následně zažalovala losangeleskou policii a kapitána J. J. Jonese za falešné uvěznění. Soud nakonec její žalobu proti policii zamítl, ale shledal Jonese odpovědným a nařídil mu zaplatit odškodné ve výši 10 800 dolarů. Jones z této částky nikdy nezaplatil ani cent. Tuto nespravedlnost ještě umocnilo utrpení, kterému byla Christine vystavena. Ztráta syna, falešná naděje na shledání, šaráda, které byla nucena se zúčastnit.

Co se stalo s Walterem Collinsem? Podle nejrozšířenější teorie se stal obětí známého dětského vraha té doby jménem Gordon Stewart Northcott. Northcott, kanadský státní příslušník, provozoval spolu se svou matkou Sarah Louise Northcottovou a synovcem Sanfordem Clarkem malou drůbežárnu v okrese Riverside. Toto malé hospodářství se mělo stát jeho základnou pro sériové vraždy. Northcott byl zodpovědný za únosy, obtěžování, mučení a zabití nejméně čtyř chlapců a možná až dvaceti dalších. Nejraději je usekával sekerou. Nakonec byl usvědčen ze tří vražd a odsouzen k trestu smrti. Jeho matka a spolupachatelka dostala doživotí. Gordon Northcott zemřel na šibenici ve státní věznici San Quentin 2. října 1930. Dva dny před popravou ho navštívila Christine Collinsová, která ho prosila, aby jí řekl, zda Waltera zabil, a prozradil, kde se nacházejí jeho ostatky, aby mohl být řádně pohřben. Northcott přísahal, že za Walterovu smrt není zodpovědný, a Christine mu uvěřila.

Northcottova verze je však v rozporu s přiznáním, které poskytla jeho matka Sarah Louise Northcottová a které potvrdil jeho synovec Sanford Clark. Clark byl nedobrovolným komplicem při vraždách. Účastnil se jich jen proto, že mu Northcott vyhrožoval, že ho zabije, pokud to neudělá. Jeho hlavní úlohou bylo vylákat děti, které Northcott nakonec zabil. Podle Clarka bylo obětí mnohem více než tři, jejichž ostatky byly nalezeny na farmě. Domníval se, že Walter Collins byl jednou z nich, i když to nemohl říct s jistotou. Christine Collinsová pátrání po svém synovi nikdy nevzdala. Zemřela v roce 1964 ve věku 75 let, stále bez uzavření, stále bez odpovědí. Po Walterovi, živém ani mrtvém, se nikdy nenašla žádná stopa.

-pokračování-