Waldemar Matuška se narodil jako čtvrté dítě svých rodičů, byl posledním, a tedy benjamínkem. Když spatřil světlo světa, jemu věkově nejbližší bratr František už nastupoval do školy, třeťák Jan mu mohl pomáhat s úkoly a o deset let starší Jaromír měl docela jiné starosti.
Raději emigraci než socialismus
I když měli patrně, jak už to u sourozenců bývá, v dětství své bratrské půtky, v jednom se v dospělosti shodli. Ani jeden z nich nehodlal snášet šťastný život socialistického člověka. Zatímco starší Matuškovi bratři se vydali do zahraničí mnohem dříve než on sám – konkrétně do tehdejšího západního Německa –, nejmladší z rodiny si stále ještě jako populární zpěvák užíval pozornosti zdejších obdivovatelek. Podle složky, kterou na něj měla založenou Státní bezpečnost, opravdu plnými doušky. A to nebylo právě podle představ soudruhů, kteří by rádi dohlíželi na morálku socialistických umělců.
Urážka na celý život
Domnívat se, že by Waldemar Matuška se zdejším systémem aktivně spolupracoval, zvlášť ve chvíli, kdy jej jeho rodina mohla pravdivě a bez zástěrky informovat o životě za našimi západními hranicemi, je téměř nemožné. Přesto se právě taková úvaha stala nepřekročitelným kamenem úrazu mezi Waldemarem a jeho nejstarším bratrem Jaromírem. Jak k rodinné roztržce, kterou se nepodařilo nikdy napravit, tehdy vlastně došlo? Skutečně omylem, jak později vysvětlila i zpěvákova manželka Olga.
Rudé právo o emigraci Waldemara Matušky (4. 9. 1986)
Morální pád jednoho zpěváka
Ze západních sdělovacích prostředků jsme se dozvěděli, že známý československý zpěvák Waldemar Matuška se svou ženou Olgou Blechovou požádal o politický azyl ve Spojených státech amerických, kde trávil dovolenou. V zahraničním večerním vysílání amerického rozhlasu dne 2. září vysvětloval tento svůj krok tím, že prý u nás neměl možnost „bavit“ lidi podle svých představ, že se prý nemohl svobodně vyjadřovat před naším obecenstvem.
U našich čtenářů musí takové „zdůvodnění“ vyvolat přinejmenším údiv. Není totiž u nás mnoho zpěváků, kteří by se tak často objevovali na veřejnosti, v televizi a rozhlase, kteří natočili tolik gramofonových desek a kazet. Waldemar Matuška si nepochybně získal popularitu, kterou svým činem zpochybnil.
Na otázku redaktora Hlasu Ameriky, co bude ve Spojených státech ve svých čtyřiapadesáti letech dělat, odvětil, že neumí nic jiného než zpívat. Nepochybujeme, že také Waldemar Matuška bude patřit k těm, kteří se dožijí jen velkého zklamání.
Václav Doležal
Tragické nedorozumění
Všechno odstartovala akce, kterou komunisté uspořádali 4. února roku 1977 v Divadle hudby v Praze. Dobrovolně i „dobrovolně“ přítomní umělci měli při té příležitosti podepsat Antichartu, vymezit se proti prohlášení, které se tehdy ohrazovalo proti nedodržování lidských práv v naší skvělé socialistické společnosti. Jaromír Matuška měl pocit, že svého nejmladšího bratra poznal na fotografii, pořízené na zmiňované akci. Ta byla samozřejmě hojně šířena v médiích, aby bylo zcela jasné, že soudruzi umělci stojí pevně a neochvějně za soudruhy z vedení strany a vlády. Neštěstí bylo na světě a ničemu nepomohl ani fakt, že Waldemar toho dne koncertoval za hranicemi. Vlasatý a fousatý muž na fotografii byl patrně František Hacker ze skupiny K.T.O., ale to Jaromírovi podle všeho nebylo možné vysvětlit.
Slova ubližují víc než rány
Zpěvákovi se patrně nemohlo od příbuzného dostat větší potupy a urážky než nařčení ze spolupráce s komunisty. Tahle nepříjemná situace se už do konce jejich životů nepodařila napravit, z čehož jistě ani jeden z nich neměl žádnou radost. Waldemar přitom svůj skutečný postoj ke zdejšímu zřízení ukázal ve chvíli, kdy se rozhodl svého syna vychovávat raději ve Spojených státech. Je to tedy jen další důkaz toho, že neuvážená slova mají někdy větší sílu než po zuby vyzbrojená armáda.
Zdroj: Tisíc mil, těch tisíc mil... (W., W. a O. Matuškovi), Česká televize, Český rozhlas
KAM DÁL: Komu připadlo závratné dědictví po Vlastovi Burianovi? Třicet let bylo nás všech, teď je u toho, komu patří.
