Alena Scheinostová: Na kluzišti

My jsme tu na lepším: svoji ledovou plochu nám – skluzuchtivé veřejnosti – půjčuje mezi tréninky a zápasy samotný místní hokejový klub, přeborník naší krajské ligy.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Srazit slona

Zajezdíme si za pár šušní, a ještě se můžeme do bruslí přezout přímo na lavičce, kterou má svým jménem označenou některý z místních kanonýrů jako Láďa nebo ten druhý Láďa, který posledně tak pěkně kombinoval proti přespolním.

Veřejné bruslení je tu společenská událost. Ten houfný pohyb připomíná korzo někdy na sklonku mocnářství, ačkoli úbory nejsou vždy tak vybrané. Ale někdy přece: u mladých holek, které sem vyrazily s kamarádkou, aby se na ledě trochu zahihňaly, zapadaly si s pištěním při pokusech buřtíkovat dozadu a přitom mrskaly nalepenými řasami, jestli jsou v dosahu nějací kluci a jestli se dívají. Kluci ovšem nemají čas, dorazili sem v teplácích s pruhy a s rukama v kapsách a buďto machrují jeden na druhého, nebo už mají s sebou přítelkyni, a celá jejich pozornost je tak odčerpána.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Mezi hroby

Pak jsou tu samozřejmě špunti z přípravky, hokejový potěr, který dorazil v helmách, s chrániči a v dresech „Pastrňák“. Drandí jako čáry, od bruslí jim odletuje tříšť a nejvíc je baví padat. Naštěstí jsou vedení, aby se nerozplácli cizí dámě v cestě. To spíš dělají unuděné holčičky, které sem vytáhli tatínkové, když je po obědě dostali chvíli na starost.

Holčičky to tu nebaví, smýkají se tu s hrazdičkami a využívají každé příležitosti, aby si kecly na led a chvíli poseděly. Zato mívají bezva helmy s plyšovýma ušima – zřejmě nejžhavější trend pro rekreační zimní sporty. A do mozaiky nesmí chybět staří pardové – jeden dva pánové v letech, kteří si v rychlosti nezadají s přípravkou a v eleganci se Sergejem Poluninem. Sviští si na prastarých bruslích jako králové a já jen přemýšlím, zda jsou to bývalí trenéři klubu nebo snad učitelé tělocviku z gymnázia tady za rohem. Možné je obojí.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Do Kolosea

Mohla bych to všechno pozorovat z výšky, přes prosklenou stěnu zdejšího bistra U Fešáka. Mám ale sportovního ducha a brusle, které mi koupili naši ještě za mých dívčích let a které je mi líto aspoň jednou za rok nevytáhnout. A tak si na grog počkám domů a zašněruju svých patnáct oček na Láďově lavičce. Ze smyčky hrají Vánoce, vánoce přicházejí, Slavíky z Madridu a takovou tu písničku, co měl dřív každý jako vyzvánění na mobilu; pouštím se mantinelu a rozjíždím se po ledové ploše.

Tuhle zimu je to poprvé, tak musím opatrně, jako tamhleta paní, co přišla o francouzské holi a povídala sousedce, že s tím umělým kolenem už to na ledě nějak není ono. Hrazdičky mi zabraly děti s plyšovýma ušima. Ale však mi to nakonec půjde i bez nich. Letos ještě ano.