Temný osud krále hororu. Edgar Allan Poe podlehl vlastním démonům

HISTORIE / „Reynoldsi,“ mumlá muž ležící na chodníku, v otrhaných šatech. Místní tiskař ho s odporem překročí. Když se mu však pozorně zadívá do tváře, ustrne. „Ea… Eda… Poe…“ šeptá ten nešťastník. Žádný bezdomovec, právě našel ztraceného básníka. 

Mistr tajemna a strachu, tvůrce hrůzostrašných příběhů plných šílenství, vražd, předčasných pohřbů, zběsilosti, zakladatel moderní detektivky i průkopník vědecko-fantastické literatury. Vlastní životní osud Edgara Allana Poea si přitom s jeho hororovými příhodami v ničem nezadal. 

Dětství plné ztrát

Jeho rodiče se živili kočovným herectvím. Na světě přivítali svého druhého syna Edgara v americkém Bostonu přesně před 215 lety, tedy 19. ledna roku 1809. Ještě ani neporozuměl světu kolem sebe a už v prvním roce života přišel o otce, alkoholika, který svou rodinu opustil a poděl se neznámo kam. Matka Elizabeth, nadaná herečka anglického původu, tak zůstala sama nejen na tři děti, staršího Williama, Edgara a mentálně postiženou dceru Rosalii, ale i na svou těžkou nemoc.

Když malému Edgarovi nebyly ani tři roky, jeho maminka tuberkulóze podlehla. Děti tak ztratily nejen své rodiče, ale i sebe navzájem – putovaly do sirotčince a jejich cesty se na čas rozdělily. Na všechny čekaly životy plné úskalí. Rosalie zřejmě trpěla i depresemi a později také alkoholismem, i William byl silný piják a stejně jako matka zemřel předčasně na tuberkulózu.

Štěstí na malého chlapce přece jen pomrklo. Brzy se ho ujala bohatá rodina Allanů, obchodníků s tabákem, která pobývala střídavě ve Spojených státech amerických a v Anglii. Právě anglická pochmurná scenérie a tajemná zákoutí vdechla později Poeovým dílům onen typický nádech fantaskní hrůzostrašnosti.

Frances Allanová přijala sirotka s otevřenou náručí a láskou, sám Edgar jí říkával „matko“. Zato hlava rodiny, John Allan, se k němu choval přezíravě a s odstupem, nikdy ho neadoptoval, nikdy jej nepojal za syna. A jeho nelibost vůči němu rostla přímou úměrou k výši dluhů, které Edgar nasekával při studiu literatury na virginské univerzitě. 

Alkohol se mu stal prokletím

„Záliba v tvrdém alkoholu byla stejně nápadná i charakteristická jako jeho záliba v hraní karet. Bez ochutnání nebo poválení v ústech do sebe dokázal obrátit velkou sklenici a jediným polknutím ji dopravit do žaludku,“ líčí Poeovy zvyky jeden z jeho univerzitních spolužáků. Měl i jiné zájmy, psal své první básně, byl oblíbeným studentem i spolužákem. Jenže účty za hazardní hry i alkohol se stále zvyšovaly a nejen pan Allan, ale i jeho syn, Edgarův nevlastní bratr, je za něj odmítali platit. A o literární díla neznámého studenta neměl nikdo zájem. Nakonec s těžkým srdcem musel Edgar Allan Poe studia pro nedostatek peněz opustit.

Finanční tíseň ho nejprve zavedla k dělostřeleckému pluku a následně, na naléhání nevlastního otce, na vojenskou akademii ve West Pointu, nedaleko New Yorku. Ale ani pobyt v armádě v něm tvrdou disciplínu nevykřesal. Volný čas trávil vyprazdňováním sklenic s alkoholem, rozkazy svých nadřízených mu šly jedním uchem tam a druhým ven. Nezáleželo mu na ničem, kromě psaní básní. Nakonec stanul za „hrubé zanedbání povinností“ před vojenským soudem a vyhazov přišel hned vzápětí. 

Ty zhýralče!

John Allan byl vzteky bez sebe. „Zhýralče. Jestli se ještě jednou objevíš v mém domě nebo na mém pozemku, nechám tě zavřít,“ vyhrožoval mu. Edgar v tu chvíli pochopil, že je opět sám. A skutečně, když jeho nevlastní otec o tři roky později zemřel, jako jedinému ze všech svých nemanželských dětí neodkázal Edgarovi ani vindru. 

Zavržený mladík tak začal pátrat po své vlastní rodině. V Baltimoru se mu podařilo najít staršího bratra Williama a otcovu sestru, tetu Marii Clemmovou, k níž se nastěhoval. Na kontě už měl tou dobou sice tři knihy, ale do kapes stále hluboko. Místní noviny začaly záhy otiskovat jeho povídky, Poe brzy nastoupil jako redaktor prestižního literárního časopisu Southern Literary Messenger. Neudržel se tam ale dlouho. Kvůli agresivnímu stylu recenzí i problémům s alkoholem i depresemi musel odejít. 

Když se v roce 1836 ve svých sedmadvaceti letech ženil, mnozí z jeho okolí nad tím jen kroutili hlavou. Bral si svou sestřenici Virginii, což v té době nebylo zase tak neobvyklé, kdyby nevěstě nebylo pouhých třináct let. Manželství přesto prý bylo šťastné, Edgar svou ženu miloval, i když jí údajně věrný zůstat nedokázal.

Jejich vřelý vztah ale stále více hubila dívčina nemoc a Poeovy deprese a alkohol. Když v roce 1842 Virginii uprostřed zpěvu praskla céva v krku a začala chrlit krev, nebylo pochyb, že jeho matku i jeho vyvolenou ženu postihla stejná krutá nemoc. Virginia pomalu umírala, Edgarův duševní stav se stále více rozkládal.

Ani anděl strážný ho nezachránil

„Budu tvůj anděl strážný, co tě ochrání před špatnými myšlenkami,“ slibovala mu prý Virginia na smrtelné posteli. Stačí prý jen, když natáhne ruku, a ucítí ji před sebou. Když v roce 1847 zemřela, Poe byl zdrcený. Ve světlých chvílích dokázal ještě přednášet pro dva tisíce posluchačů, ale stále častěji přicházely okamžiky deliria, mentální dezorientace a téměř až šílenství.

„V půlnoci kdys v soumrak čirý, chorý bděl jsem sám a sirý, nad věd zapomněných svazky starými jsem skláněl líc. Skoro schvátilo mne spaní, an ruch lehký znenadání ozval se jak zaklepání na mé dveře — a zas nic. „Návštěva to,“ pravím k sobě, „klepá na dveře, víc nic – pouze to a pranic víc.“

V době, kdy jeho žena umírala, rodila se mu v mysli a pod rukama jeho nejslavnější a nejsilnější báseň Havran. I když se Havran rozletěl do všech koutů země a přinesl svému autorovi popularitu i společenskou prestiž, peněz donesl jen poskrovnu. Báseň totiž vyšla v novinách a podle tehdejšího autorského zákona ji pak mohl přetiskovat každý. Když se Poe konečně rozhodl vydat si ji sám jako knihu, lidé už ji nekupovali. 

Mysl plná démonů

Do historie se zapsala i jeho další díla, například báseň Zvony nebo Eldorado. Sbírky povídek Grotesky a arabesky či povídky jako Vraždy v ulici Morgue, Odcizené dopisy, Jáma a kyvadlo, Vrah jsi ty! nebo Smrtihlav. Ze společenského vrcholu ho ale brzy stáhly dluhy a alkohol opět na samé dno. Nepil zřejmě proto, aby třeba jako prokletí básnici povzbudil svého tvůrčího ducha, ale aby unikl depresím a často skličující materiální bídě, snad se tak chtěl sám raději zničit. Nutkání jednat destruktivně sám nazýval jako démona perverzity.

Svou ženu přežil o pouhé dva roky. Poe, chaotický a vnitřně rozvrácený, se celé dny toulal po baltimorských ulicích. Pak na pár dnů zmizel. Na začátku října roku 1849 jej místní tiskař Joseph Walker našel bezvládně ležet na chodníku v Baltimoru, v roztrhaném cizím oblečení, „ve stavu velké tísně a potřebující okamžitou pomoc“, svět okolo sebe téměř nevnímal.

„Reynoldsi,“ volal kohosi, aniž by měl dostatek sil vysvětlit, o koho se jedná a proč má na sobě cizí šaty, nebo co se mu vlastně stalo. V nemocnici upadl do deliria a po čtyřech dnech zemřel. Jeho poslední slova prý byla: „Bože, pomoz mé ubohé duši!“

Smrt obestřená tajemstvím

Příčina smrti čtyřicetiletého básníka je dodnes záhadou. Všechny příslušné lékařské záznamy byly ztraceny, včetně Poeova úmrtního listu. Spekulovalo se o alkoholovém deliriu, srdeční chorobě, epilepsii, choleře nebo syfilis či vzteklině. Jedna z teorií hovoří i o násilném činu. Poe totiž ležel před volební místností a nákupčí volebních hlasů měli tehdy svérázné metody. Chytali osamělé muže, zdrogovali je a přiměli házet do uren volební lístky té politické strany, které si je zaplatila. Často je i převlékali do jiných šatů, což by vysvětlovalo nesedící oděv. 

Ať už ale za jeho skonem stálo cokoliv, smůla básníka neopustila ani poté. Na jeho pohřeb přišli čtyři lidé, z čehož byli dva příbuzní. Náhrobní kámen se rozbil dříve, než jej ke hrobu stihli dopravit. V roce 1865 byla vyhlášena sbírka na nový náhrobní kámen s epitafem: „Havran říká: ,Už nikdy!`“ Až do roku 2009 k němu v noci každý rok přinášel neznámý obdivovatel tři růže a láhev koňaku.

Obvinili ho i z nekrofilie

„Nejhanebnější chlap literárního světa,“ odplivovali si po Poeově smrti jeho odpůrci. Editor Rufus Griswold, jemuž spadla do rukou Poeova literární pozůstalost, na něm nenechal nit suchou. Nejenže básníka vylíčil v nejčernějších barvách, ale ještě údajně některé dokumenty upravil tak, aby mu co nejvíce ublížil.

Jako ostrý a nesmlouvavý kritik si Poe vysloužil celou řadu nepřátel a nejen oni jej nyní doslova démonizovali, kromě alkoholismu a narkomanie (která nikdy nebyla přesvědčivě dokázána) jej obviňovali i z nekrofilie, sadonekrofilie či z toho, že svou Virginii dohnal ke smrti. Jeden z kritiků o něm prohlásil, že „pokud Poeovi nerozumíme, můžeme si jenom gratulovat, neboť kdybychom mu porozuměli, byl by to jenom důkaz naší abnormality“.

Amerika zabila Poea

Odstrčený na okraji tak stál Poe i po své smrti, pro svět vážné literatury byl příliš morbidní, příliš dekadentní, příliš nemorální. Do centra literárního dění ho až po zhruba sto letech protlačil jeho obdivovatel a překladatel, francouzský básník Charles Baudelaire. Viděl v něm aristokrata ducha a obviňoval Ameriku, že Poea zabila.

Poe silně ovlivnil i další autory – třeba duchovního otce Sherlocka Holmese, sira Arthura Conana Doyla, Fjodora M. Dostojevského, Raye Bradburyho a v neposlední řadě Howarda Phillipse Lovecrafta. „Edgar Allan Poe se měl narodit o 100 let později. Byl by vnímán daleko otevřeněji a příjemněji,“ míní amerikanista Josef Jařab.

Kontroverzi i fascinaci, obdiv i neklid vzbuzuje Edgar Allan Poe dodnes, ať už příběhy na stránkách knih, nebo tím svým vlastním. Jak píše profesor a amerikanista Michal Peprník: „Za fasádou morbidnosti proto cítím závan zvídavého ducha, který nás nespokojuje s běžnými hranicemi, provokuje, pokouší nás, někdy se nám i vysmívá – a co je důležité – nenechává nás spočinout v bohorovném klidu, jenž nemá daleko k démonově tichu, kdy věci a příroda ztratí svůj hlas a oněmí.“