Článek
Seznámím vás s definicí psychopata, která je jedním z vícero formulí na psychiatrickém trhu, nicméně všechny tyto diagnózy vyvěrají ze společného základu. V podtextu totiž zní falešná struna absence zdrojů imaginace a přebytku fantasmagorie na straně psychiatrů.
Podobně jako současní programátoři jsou jen počítačoví dělníci, kteří často netřímají pochopení původních kodérů a jen používají zajeté postupy a citují softwarové učebnice jako Písmo svaté, tak dnešní psychiatři povětšinou netuší, jak vznikly definice a diagnózy, kterými se ohánějí a na kterých si tak zakládají. Podobně tomu je se současným termínem psychopat. Jeho definice nevznikla z medikálního či neurologického základu či biologického substrátu, ale měla čistě nábožensko-filozofický původ.
Kurt Schneider a jeho psychiatrické iluze
Kurt Schneider byl takovým definátorem, který se snažil postihnout psychopatickou osobnost. Společně s Karlem Jaspersem založili vlastní školu psychiatrie. Schneider se nijak netajil s tím, že aplikuje filozofii do psychiatrie. Přitom jeho filozofické aplikace tvoří samotné základy klinické psychiatrie. Prý se snažil o morálně neutrální a přísně vědeckou definici psychopata. Podle něj jsou velmi kreativní a inteligentní lidé abnormální sami o sobě. Co je dělá psychopaty, je to, že kvůli nim společnost trpí. Tady vidíme příčiny současných psychiatrických honů na výjimečné lidi. Psychiatrické definice jsou z velké části ujeté samy o sobě a díky nim se dějí velké prasárny a škody na lidech. Oba tito psychiatři záviděli lidem, kteří byli schopnější než oni sami. A tuto zelenou závist vetknuli do svého psychopata.
No, není to prasárna, když budete tvrdit, že ti průměrní chudáčci trpí tím, že vedle sebe musí strpět génia, který je tím, který celou společnost de facto drží pohromadě a posunuje ji někam dopředu? Bez biče výjimečných lidí a jejich motoru inteligence a mohutné duševní síly by tu současná společnost ještě seděla v jeskyních a okousávala by mamutí kosti. Víte, jak dlouho trvalo, než lidé vynalezli technologické použití pazourku? Celkem krátce, protože na to přišel chytrý člověk, který daleko předstihnul společnost, ve které žil. Trvalo to tisíciletí právě zabedněné společnosti, než jí došlo, že tento vynález má nějakou cenu. Skvělé věci se netvoří v týmu a týmem, ale prostřednictvím hlavy, která je vždy mimo mainstream, vedle které takový tým může trpět pocitem, že je vedle něj jaksi na slepé koleji, ale měl by se umět ovládat. S tím ale pan Schneider nepočítal.
Kurt Schneider sice neoplýval velkou fantazií, ale hltavě přijímal podněty ze svého okolí a snad všechny typy lidí, které potkal a nepochopil u nich psychické souvislosti, si zařadil do své psychopatické škatulky. Třeba Češi se nyní strašně diví tomu, že jakýsi psychiatr, někdejší celebrita a nyní známý sexuální predátor, trpěl iluzí vlastní výjimečnosti. Víte, nejdříve dbejte na prevenci, než abyste potom oheň hasili a řešili škody. Proto u každého člověka, který vyjde či vyšel s nějakou definicí lidské psychiky, psychologickým škatulkováním, psychiatrickou pomocí, se nejdřív zaměřte na to, jaký je jako osobnost sám, a ne na to, jestli se zvládl našrotit manuál duševních nemocí nazpaměť. Totéž se týká lékařů a jiných lidí, kteří prý mají lidem pomáhat, ale mohou jim pomáhat, když to neumí, nebo sami nechtějí? Kurt lidem pomáhat nechtěl, chtěl je jen otrávit.
Jeho definice psychopata totiž zahrnuje úplně všechny. Tak třeba takzvané hypertymické typy: lidi energické, aktivní, veselé povahy, kteří ale rádi žijí na účet druhých, neplní sliby a závazky. Oproti nim jsou k psychopatům řazeni také typy depresivní: ti, kteří mají sklon k sebeponižování a nevěří si. Dále jsou to nejistí jedinci: lidé s obrovskými ambicemi, ale podceňováním vlastních možností. Následují fanatikové, kteří trpí nějakou fixní náboženskou či společenskou ideou. Jsou aktivní a na vše se dívají z pohledu své vůdčí myšlenky. Potom jsou tu jedinci žádostiví uznání: chtějí za každou cenu někým být a stát se středem pozornosti. Po nich přijdou citově nestálí jedinci: citově kolísají od deprese až k euforii. Jednou jsou za chorobné škrty a podruhé jsou za granty. Ty následují výbušní jedinci, kteří se prostě neváhají pořádně rozčílit a argumenty je neutišíte. Dále jsou tu bezcitové: chybí jim citová oblast. Nesamostatní: ti, kteří podléhají cizímu našeptávání, což často jen maskuje jejich závislosti jako je sklon k alkoholismu a příživnictví. Astenici: jinak zdraví, ale přesto se snadno unaví a k smrti vyčerpají.
Všechny tyto podle něj vyhrocené psychopatie (definující asi 99% populace) rozděluje do tří skupin. První jsou úchyláci, kteří ohrožují své okolí (ti výbušní, bezcitní a toužíci po sebeuplatnění), do nich lze řadit politiky, kteří ale představují vás jako populaci a rozhodují za vás, nebo snad myslíte, že si Jurečka či Fiala nebo Babiš vždy přáli prospět lidem? Co si počít s psychopatem, který se předvádí na váš účet, že? Když jste si ho sami zvolili… Druhá skupina tvoří ty, kteří jsou nebezpeční především sami pro sebe (ti depresivní, asteničtí a nerozhodní). Tady je znovu vidět Kurtovo nepochopení lidské povahy a společenských souvislostí. Tito jedinci jsou totiž nebezpečím především pro své okolí, které je pak, když bere jejich projevy vážně po tom, co je psychiatři dali do kategorie psychických nemocí, má na hrbu. Třetí skupina je nerozhodně. Úchylky nebezpečné pro okolí nebo pro dané jedince, to jsou ti ostatní. Prostě očividně je vidět, že znalostí lidské společnosti Kurt netrpěl. Bylo by pro svět lépe, kdyby dělal někde na předměstí Mnichova hokynáře, než dělat hegeš v lidské povaze a intencích pro celý svět.
Filozofická historie psychopata
Vraťme se ke kořenům zla v psychiatrické obci. Velkou inspirací a guru Kurta Schneidera byl filozof Max Scheler, který tvrdil, že kritérium dobra spočívá ve schodě na dané hodnotě a oproti tomu kritérum zla spočívá v neshodě na této realizaci. Kdo má toto kritérium dobra či zla určovat, to nechal jaksi nevyplněno, ale měli byste si tam zřejmě doplnit jeho samotného. Zdá se, že v samotné kolébce psychiatrie dlí něco velmi nepěkného, dlí tam totiž nevyvinutí frustrovaní lidé, kteří se neorientují v oboru, který je zaměřený na podstatu lidské mysli, přestože ho domněle reprezentují.
Karl Jaspers a jeho blouznění
Kolega Kurta Schneidera byl Karl Jaspers, který se rovněž snažil montovat do psychiatrie své blouznivé náboženské představy. Jeho veřejně přiznanými hlavními zdroji byli totiž Friedrich Nietzsche a Søren Aabye Kierkegaard. Nietzsche jak známo dobrou náladou a zdravou myslí moc neoplýval a Kierkegaard byl zmatený náboženský fanatik blouznící o správně idylistické formě křesťanství. Hlavně však Kierkegaard nenáviděl lidi s abstraktním myšlením a fantazii jako takovou. Zaměřoval se podobně jako jeho učedník Jaspers na hodnocení formy života, nikoliv na její duševní obsah. Dá se říci, že Jaspers byl takovým schizofrenikem, ostatně na inovace v oblasti diagnózy schizofernie se právě zaměřoval. Prostě potrefená husa nejdřív gagá, jak říkali chytří sedláci. Protože spojit náboženského fanatika Kierkegaarda s náboženským antitalentem a bloudem Nietzschem, který všude kde chodil, tak prohlašoval, že Bůh je mrtvý, to už vyžaduje pořádnou dávku schízy.
Prohnilé psychiatrické dědictví
A to je právě ten problém. Současní psychiatři s tímto zkaženým prohnilým dědictvím, které si již stovky let tahají na zádech, neumí rozlišit mezi lidmi podle jednoduchého rčení, když dva dělají totéž, není to často totéž. Pro ně je patologie cokoliv, co vybočuje z daného schématu, o němž samotní netuší, odkud pochází, pro ně jen existuje úzus kde se vzalo, tu se vzalo.
Medikalizace psychiatrie je už jen následný chybný krok. Respektive z nesprávně položené otázky plynou špatné odpovědi a z toho vzniká chybné nasměrování medikální léčby. Je to asi jako byste netušíc s jakým autem jezdíte, narvali benzín do diesel auta. Motor nepochybně zkolabuje. A to se právě děje při výkonu psychiatrické profese, neříkám ve všech případech, ale v případech mnohých.
V Česku se v tom jede v markantním rozměru. Vždyť česká klecová lůžka by zasloužila nominaci na cenu Zhynulého středověku a měla by se dostat do muzea středověké tortury. Tyto fyzické atributy české psychiatrie jen svědčí o jejích dřevních podobách. Česká psychiatrie je tu na úrovni mysli českých psychiatrů, jiné prostě nemá. A čeští psychiatři se vyznačují zoufalým nedostatkem abstrakce a fantazie.
Tak abychom si to shrnuli: máme tu skupinu starých páprdů bez fantazie, kteří spolu vytvořili doktrínu o tom, jak má vypadat duševně zdravý jedinec, samozřejmě ideu přizpůsobili k obrazu svému. Víte, proč je Freud a Jung tak na okraji psychiatrického zájmu a psychoanalýza se považuje těmito kruhy za nevědeckou? Protože tihle dva chlápci měli aspoň nějakou míru fantazie se kterou pracovali. Vemte si třeba Freudovu orální fixaci. Když se jej na konferenci v USA, kde měl svůj výstup a v ústech notně kouřící doutník, někdo zeptal, jak to jde dohromady s jeho teorií orální fixace, prostě jen odvětil: „Sometimes cigar is just a cigar.“ Někdy je prostě doutník jenom doutník. A v tom je to jádro pudla. Pokud řeknete u psychiatra něco, co má v základu abstrakci či fantazijní prožitek, pokud takový chlapík či ženská nemá potuchy o tom, co to je imaginace a její možnosti, a opírá se pouze o bezfantazijní psychiatrické konstrukty, stane se jedno. Přiřadí vás do nějaké trapné škatulky anebo podobně jako někteří jeho známí kolegové se vám vrhne na prsa. Prostě to jejich slabé nervy a primitivní zárodečná obludná forma fantazie neustojí.
Rozumíte tedy jistě tomu, že pokud někdo vystupuje se zmateným názorem, který pochází z uchýleného zmateného základu, šíří kolem sebe jen zmatky.
A tyto zmatky podle mě vznikly už v samotných základech takzvané vědecké psychiatrie.
Stephen Strack Ph.D.Handbook of Personology and Psychopathology. Wiley.
