V Jedné rodině hrajete Viléma, kajakáře, který pracuje v loděnici a který má nějaký problém. Prozradíte jaký?
Vilém má různé problémy, ale zatím nechci prozradit, o co přesně jde. Něco se mu připletlo do života, a to mu kazí jeho sportovní úspěchy. On se do těch problémů ponořil a těžko se mu z nich vynořuje ven. A právě kvůli nim teď už moc nesportuje. Snaží se sice trénovat, ale sportovní budoucnost před sebou už nevidí moc růžově. Trénuje pod vedením trenéra reprezentace, kterého hraje Martin Zounar. A on sám trénuje i děti. A jinak přespává ve stanu v loděnici, protože nemá kde bydlet. Je trochu chaotický a lehce nezodpovědný. Není to špatný člověk, jen když třeba něco dělá, a pak ho zčistajasna napadne, že by mohl dělat něco jiného, tak od toho prvního hned odejde, což způsobuje spoustu rozporuplných situací. Neřekl bych, že má přímo diagnózu ADHD, jen si věci neumí zorganizovat, proto je jeho život dost chaotický.
Vy jste se prý na natáčení už stačil zranit?
Pár dní před natáčením jsem si vymkl zanártní kloub. Stalo se mi to při seskoku padákem, ale natáčení se kvůli tomu nijak neměnilo, jen jsem si musel na tu nohu dávat pozor. Mně se stává často, že si přivodím nějaké zranění.
Ve vaší seriálové lince je také další nová postava, Olga, již hraje Patricie Pagáčová…
Vilém se do Olgy zakouká a snaží se ji sbalit. Ona pracuje na klinice umělého oplodnění, což je nové prostředí, v němž se bude část děje Jedné rodiny odehrávat. Říká se, že se protiklady přitahují. Mně to zní jako klišé, ale něco na tom je, že vás může přitahovat někdo s vlastnostmi, které vy sami nemáte, ale líbí se vám na tom druhém. Možná si říkáte, že toho druhého můžete trošku napravit nebo přetáhnout na svoji stranu. A pak se navzájem v tom vztahu tak trochu přetahujete – a v tom je možná právě ta zábava.
Vy jste se s Patricií potkali už v seriálu O mě se neboj, v němž jste naopak hrál sebevědomého právníka.
S Patricií se známe už léta. V seriálu O mě se neboj hrála kamarádku hlavní hrdinky a měli jsme spolu jednu velmi výraznou scénu, na kterou jen tak nezapomeneme, protože rodila v mém autě a já jí s porodem pomáhal. Natáčeli jsme to v noci, v zimě, bylo to super. (smích) Postava Martina Kaliny mě hodně bavila, ze začátku to byl namyšlený floutek, ale postupně se měnil. Snažil jsem se ho hrát tak, aby ho lidi měli rádi, i přesto, že na začátku možná nebyl všem úplně sympatický. Byl trochu cynik, ale rozhodně ne bezcitný. A i jeho přitahoval naprostý protiklad – Eva, máma dvou dětí, která se chtěla rozvádět, hrála ji Veronika Arichteva. Pamatuju si, že jsem se snažil porozumět všem těm právnickým termínům, které jsem měl ve scénáři, a tak jsem občas volal kamarádům právníkům a na některé situace ze scénáře se jich vyptával.
Příběh měl otevřený konec. Bude pokračování?
Nevím o tom, ale kdyby bylo, moc rád bych se k téhle postavě vrátil.
S Patricií se znáte dlouho díky seriálu Ulice, v němž jste před lety, ještě jako kluk, začínal.
Ulice byla moje první zkušenost před kamerou, hrál jsem v ní zhruba deset let, natáčet jsem začal ve dvanácti a asi před šesti lety jsem skončil. Ulice mě hodně naučila a taky mě hodně ovlivnila. V té době mě zajímalo všechno kolem filmařiny, práce režiséra, kameramanů, pobíhal jsem po ateliéru a pořád se někoho na něco vyptával. A dnes se mi ty informace hodí. Na natáčení pomáhá, když víte, kam se máte postavit, co od vás potřebuje zvukař nebo kameraman a podobně. Mé rodiče tenkrát hráli Petra Jungmanová a Martin Pechlát, seriálová máma pracovala jako učitelka, táta byl doktor, bydleli jsme naproti rodině Jordánových, tedy Pátině rodině. Nedávno mi posílala nějaké staré fotky a video z Ulice, o kterém jsem ani nevěděl, že existuje, a hodně jsem se u něj bavil.
Loni jste se taky zúčastnil reality show Survivor, ale kvůli zraněnému kolenu jste ji musel opustit dřív. Jaká to byla zkušenost?
Hodně zajímavá. Soutěž mě lákala, mám rád dobrodružství. Moc jsem si neuměl představit, do čeho jdu, co můžu očekávat a na co se mám připravit. Byl to vlastně i sociální experiment, jakási hra, jak člověk obstojí v extrémních podmínkách, jak se dokáže přizpůsobit lidem, se kterými by se jinak třeba ani nepotkal. Je zajímavé vyzkoušet si, jak se člověk chová ve chvílích, kdy má hlad, je mu zima, prší na něj, spí pod širákem, je unavený a ještě řeší konflikty s ostatními. I těch sedmnáct dnů, které jsem v Survivoru strávil, mi stačilo, abych si odnesl nezapomenutelný zážitek. Škoda že jsem tam nemohl být déle.
Co pro vás byl největší diskomfort?
Rád jezdím kempovat do přírody, pod stan, vždycky hodím stan na střechu auta a tak nocuju. Baví mě cestovat způsobem, kdy někam jedete a až na místě se rozhodujete, kam pojedete dál, kde přespíte a podobně. Takhle jsme s kamarádem cestovali po Albánii, Bosně a Hercegovině nebo Černé Hoře. Existování v diskomfortu mi zas tak moc nevadilo. Mně se líbilo, že jsme s tím v Survivoru nemohli nic dělat. Třeba začalo pršet a pár lidí říkalo: Co s tím budeme dělat? Protože lidský mozek je nastavený tak, že chce se vším něco dělat. Takže přenastavit mozek, aby se smířil s tím, že některé věci, které by v běžném životě šly vyřešit, tady nejdou, mi chvilku trvalo.
Znamená to, že v běžném životě se snažíte vždycky všechno hned vyřešit?
Nechci vypadat, jako že machruju, ale většina věcí se podle mě dá vyřešit, a tak k nim i přistupuju. Když řešení nenajdu, řeknu si, že se tím nebudu trápit, a smířím se s daným stavem. Když například jedu autem a píchnu, někdo panikaří, nadává, já si řeknu OK, stalo se, a jdu vyměnit pneumatiku. Pokud náhradní nemám, tak volám odtahovku. Když například vařím a chybí mi nějaká ingredience, buď vaření přeruším a jdu ji koupit, nebo ji tam nedám. Pokud má problém řešení, není to problém.
Které z věcí, jež řešíte, řešíte nerad?
Jsem lajdák, co se týče placení pokut a různých faktur a složenek a vůbec toho, do kdy se má co uhradit. Je to běžná domácí administrativa, kterou řeší každý, normální obyčejná věc, ale mně vždycky trvá, než se do ní pustím.
Na to možná pomáhá nějaký ženský dohled…
Dobrý nápad, budu tyhle věci muset hodit na přítelkyni. (smích)
Jak jste s přítelkyní dlouho? Je z herecké branže?
Jsme spolu rok a pár měsíců. Z branže není, pohybuje se u produkce, spíš je za kamerou, v zákulisí různých eventů, pohybuje se za scénou. Karolína dává dohromady akce a pomáhá s jejich organizací. Než jsme se poznali, tak jsme se možná už někde i potkali. Ona pracovala třeba pro Oktagon a já na nějakém pracovně byl. Zařizovala hostům a účinkujícím vstupy a po letech si vzpomněla, že moje jméno tehdy taky psala na kartičku. Je zajímavé dohledávat, kolikrát se naše cesty propojily.
Kdy se vaše cesty propletly definitivně?
Máme spoustu společných přátel a potkali jsem se na sociálních sítích, což je možná taky klišé, ale je to tak. Začali jsme si psát, ale tahle fáze trvala jen krátce, nemám moc rád, když spolu lidi komunikují na síti nebo přes telefon, rád se s lidmi potkávám a komunikuju s nimi osobně.
Co je u vás ještě nového?
Skončil jsem asi před dvěma měsíci ve Fajn radiu.
Tam jste ale přece skončil už kvůli účasti v Survivoru?
Měl jsem jen pauzu a po návratu jsem do moderování zase naskočil. Ale teď už jsme se domluvili, že odejdu definitivně. A není za tím žádný konflikt, ani to, že je těžké skloubit ranní vysílání s natáčením seriálu nebo že bych se cítil unavený. I když ono vstávat několik let pořád ve 4.45 není žádná paráda. Nikdy jsem si na to nezvykl, ale pak jsem byl rád, že já už jsem vysílání skončil a ostatní teprve vstávají, že mám před nimi náskok. Odešel jsem, protože jsem si myslel, že se show posune někam jinam, což se nestalo. A když už něčemu přinášíte oběť v podobě brzkého vstávání, chcete, aby to bylo podle vašich představ. Pokud není, tak buď zůstanete s pocitem, že vám práce nedává to, co chcete, nebo jdete dál. I tohle má řešení.
Máte před sebou nějaké další natáčení?
Nemám, natáčím jenom Jednu rodinu a užívám si, že si občas můžu trochu přispat. I když i na natáčení máme někdy hodně brzké nástupy. Dělám si na svých projektech, ze kterých možná časem něco bude, možná taky ne, uvidíme.
V létě jste účinkoval v rámci Shakespearovských slavností v představení Jak se vám líbí. Máte před sebou nějaký další divadelní projekt?
Nemám, ale předpokládám, že se bude Jak se vám líbí hrát i dál, tak se snad k roli Orlanda vrátím. Hrát venku na otevřených scénách má své kouzlo i úskalí, člověk tu velkou scénu například musí umluvit, nemůže hrát minimalisticky. Pro mě to byl velký zážitek a herecká škola zároveň.
Na začátku jste zmínil, že jste si při seskoku padákem poranil nohu. Vy máte samé adrenalinové koníčky?
Mám teď víc času, tak se snažím věnovat trochu sobě a vrátit se ke sportu a koníčkům, které jsem měl rád. Rád třeba jezdím na kole, jízdu na něm mi doktoři doporučili na operované koleno, tak jsem je poslechl. Jezdím na silničním v Praze, ale mnohem raději mě baví jezdit po kopcích na horském. Dřív jsem na koníčky neměl čas, protože jsem řešil hlavně práci, natáčím od dvanácti let. Začal jsem skákat padákem, baví mě i létání, rád bych si v budoucnu udělal pilotní průkaz. Teď jsem si udělal papíry na motorku a ještě bych chtěl zbrojní průkaz. Baví mě zjišťovat, co všechno mě baví. Omezení jsou jenom finance a čas.
Fakt je, že jsou to finančně docela náročné koníčky.
To je pravda, nevím, proč jsem si nevybral třeba bowling.
Jaká věc, které jste vyzkoušel, vás nebavila? Nebo vám nešla?
Dřív jsme s bráchou oba tancovali ve folklorním souboru. Ještě v Plzni. Když jsme ale měli zpívat, museli jsme stát co nejdál od kapely, protože jsme ji byli schopní rozladit. Ideální bylo, když jsme jen otvírali pusu. Takže zpívání mi nejde.
Prý nerad dostáváte dárky?
To je pravda.
Ani k Vánocům ne?
Jako kluk jsem samozřejmě dárky dostával, ale teď mi nevadí, když žádné nedostanu, ani k narozeninám. Než bych kupoval něco za každou cenu, raději jsme si s přítelkyní nadělili před rokem pobyt na horách v Rakousku. Na Štědrý den byly úplně volné sjezdovky a bylo to nádherné.
Zdroj: časopis TV Magazín
