To on Karla Šebka vstrčil do povědomí aspoň části literární komunity: „Šebek je milionář poesie. Tisíce opisů jeho básní koluje dodnes mezi lidmi jako ceniny a oběživo,“ napsal o něm ve svých vzpomínkách Vrstva chleba, vrstva vápna, královna (2013). Stálo by za nějakou specializovanou studii napsat o tom, jakou přidanou hodnotu má „příběh s příběhem“, jak může pomoci zachovat jméno mezi tolika jinými a katapultovat ho na hvězdné literární nebe. František Gellner. Jiří Orten. Václav Hrabě. Ivan Blatný. A — Karel Šebek.

Pavel Řezníček vytvořil Karlu Šebkovi bytelný památník sestrojený z jeho sebevražedných pokusů, dekoroval ho názvy jako fext nebo parašutista poezie, a někdy se dostal možná až na hranici pábení, třeba když ve svých vzpomínkách píše o Šebkových zálibách v panenkách a přirovnává ho k Hansi Bellmerovi, německému surrealistovi. Rovněž je nutné zmínit, že Řezníček „dostal“ Šebka v době normalizace na Západ, kde především v postavě Jimmyho Gladiatora (pod tím jménem byl uschován francouzský středoškolský profesor Bernard Piget) a jeho časopisů (např. Melog) našel Šebek svého věrného čtenáře a propagátora. Řezníček také pravidelně tiskl svého kamaráda v samizdatových sbornících Doutník.

Můžeme-li ke zkoumání autorů jako Šebek použít představu trojúhelníku, jehož úhly tvoří tvorba — láska (sex) — stimulant/jed (alkohol, cigarety, léky, drogy), pak v případě Šebka se trojúhelník postupně mění do podoby přímky, kdy láska (sex) se proměňuje a drobí, a tenhle výpadek posiluje oba zbývající body na koncích. Část se připojuje k tvorbě a část k stimulantům/jedům, nastává tedy jakási bipolarita, kdy vždy jedna strana musí být poražena (i když jsou navzájem velice propojené a závislé). Karel Šebek ale není ani tak docela prokletým básníkem, ani tak docela autorem píšícím pod vlivem stimulantů/jedů/drog… I když se na něm podepsaly, jak o tom píše své doktorce: „Prosím vás, abyste mi nedávala léky, které by zmařily můj život, jak — s vaší indikací, původně mudr Horák, pak mudr Hádek — jsem konečně poznal život, neboť to ostatní byl hrozný omyl, nějaká chyba, ani život, ani smrt, ani živoření, ale reálno narkomana. Podvody a věčná lež.“ Samozřejmě že drogy nejspíše stály i za jeho zmizením. A možná není Karel Šebek ani tak docela surrealistou…

V seznamovacím dopise (25. 1. 1967) Pavlu Řezníčkovi, o němž není jisté, zda ho tehdy adresát vůbec obdržel, Šebek píše: „Pokud jde o činnost skupiny UDS, nevím toho, ač jsem nazýván tzv. členem, což mne vždycky trochu mate, asi o moc víc než Vy. Sice čas od času přijíždím do Prahy a několik lidí z tohoto okruhu mám tu čest nazývat svými přáteli (Petra Krále, Prokopa Voskovce, Romana Erbena), ale na činnosti se podílím jen zdálky, a to prakticky tak, že jen posílám své texty, které se mi čas od času podaří, ani nevím jak, sesmolit. Jsem pouze čtenářem jejich teoretických textů, sám se tím nezabývám. Také já jako Vy vedu korespondenci především s Petrem Králem a je toho už dosti velký balík a myslím, že je to to ‚nejlepší‘, co jsem dosud ‚udělal‘. Vlastně ani nevím, jak jsem se v UDS ocitnul.“ Šebek je sice počítán do třetí surrealistické generace, ale po roce 1968 se už ničeho neúčastní, byť ve stejném dopisu Řezníčkovi dodává: „Surrealismus je rovněž jediná věc, která mne na tomto světě zajímá.“

Šebek se se surrealismem setkává díky svému „bratranci s vousy“ Zbyňku Havlíčkovi, který mu ostatně psaní naordinoval v rámci arteterapie, a stává se přepisovačem surrealistických textů. Připisuje svému milovanému bratranci doušku ke své poezii (dopis z 29. 11. 1961): „Není náhodou, že všechny tyto výplody vznikají spontánně při četbě Dějin surrealismu. Pravděpodobně si v nich řeším problémy, které mi při rozumových úvahách zaplétají hlavu a které se v textu zcela přirozeně uvolní.“ Domnívám se, že i kdyby Šebek neměl bratrance Zbyňka Havlíčka, jeho kreativní nadání by se nějak projevilo, dříve či později. A že jeho „bytí v surrealismu“, po Havlíčkově smrti v roce 1969 a po odchodu Petra Krále do exilu, stejně jako postupná sebedestrukce, kdy alkohol a prášky byly vesly jeho vratké loďky, s níž proplouval depresemi, vycházejí z jeho hrozné osamělosti. Hledal nějakou spřízněnou duši, která by ho brala se vším všudy. Přestal věřit lidem „venku“, stal se člověkem za zdí.

Víc než zařazování, víc než jakákoliv klasifikace Karla Šebka — jako prokletého básníka, jako surrealisty, jako drogově závislého a výjimečného šílence — jsou podstatnější důležitější témata, ke kterým se ve svém díle vrací. K nejvýznamnějším patří vztahy s rodiči. Irena Krausová, sestra Marie Krausové z Jilemnice, budoucí ženy Jaroslava Havlíčka (toho známého českého spisovatele), se provdala za Jaroslava Štětku a dne 3. 4. 1941 se jim narodil syn Karel. O šestnáct let později otec nechává celé rodině změnit jméno — prý kvůli posměchu — na Šebkovy. Šebkova otce Jan Nejedlý v doslovu svého šebkovského výboru Dívej se do tmy, je tak barevná (1996) charakterizuje: „opouští rodinný spiritismus a vrhá se na alkoholismus.“ Sám Šebek o něm píše v jedné časově nezařaditelné básni: „A můj otec je jablko Satana.“ Že jsou jeho rodiče nevyléčitelnou bolestí, je zřejmé právě z přepisů nahrávek řízených intoxikací LSD v Sadské: „Za prvé mý zrození za války, matce bylo 19 let, matka byla opilá, otec si myslel, že je společenská, matka byla samotářská, já jsem byl po matce, já jsem spíš četl a nechodil mezi lidi. To neznamená, že bych měl ženský rysy. Otec byl hysterik, matka byla statečná a divím se, jak to mohla s otcem vydržet. Přitom že jsem se narodil, to je pro mne nejhnusnější ponížení, protože já s otcem nechci mít nic společnýho. Můj otec je hnusnej.“

Otec s matkou byli ve stálém konfliktu, proto to jejich syn řešil opakovanými úniky k babičce. Pomník ve své poezii staví nejen jí, ale i svému bratranci: „Zbyněk na kterého jsem si celý život hrál kterého jsem miloval a někdy nenáviděl / je to klíč ke mně proč musím zemřít každý den.“ Verše z básně Poslední dny na této krásné planetě, napsané až po Havlíčkově smrti, jsou výmluvné a představují nezpochybnitelné svědectví o jeho roli v Šebkově životě. Zatímco strýc Jaroslav Havlíček, který zemřel v roce 1943, byl jakýmsi patriarchou se všemi odpovídajícími atributy, Zbyněk byl pro Karla nosičem světla i poznání, a po své smrti i „zmaru“, jakýmsi Luciferem ještě před pádem do temnot. A to jak duchovním, řekněme ideologickým zasvětitelem do poezie, tak i praktickým, kdy Karel nastupuje jako sanitář do léčebny v Dobřanech, aby poznal krásu i hrůzu blázince. To bylo po Šebkově jedenáctiletce — v dobřanské psychiatrické léčebně působil jako klinický psycholog právě Zbyněk Havlíček. Tam se Šebek poměrně rychle dostal na „druhou stranu“: stal se pacientem. Proměna je opakovaně (a vděčně) uváděná — od pokoušení léčiv přes ústřední roli v útěku chovance s cílem přejít hranice do NSR až po pokus o sebevraždu. Po propuštění z léčení pracoval v různých povoláních — mj. v lese (Dolní Dvůr), na poště, na stavbě mládeže (Kralupy), v knihkupectví (Vrchlabí), v kotelně, byl dokonce i krátce domovníkem Špindlerovy chaty —, odevšad byl většinou vyhozen. Ale nemylme se, Šebek si přes všechnu adoraci jasně uvědomoval hranice vztahu s bratrancem: „Vlastně se nepamatuji na nic. Snad jsem Zbyňka neznal — jako neznám sebe — a nechci znát svět. / Zbyněk byl poslední recidiva naděje. A ta neumírá naposled. Jeho texty jsou šamanská kouzla.“ Při četbě Šebkovy korespondence se Zbyňkem Havlíčkem, vyšla společně s jeho deníky, je jasně patrná stálá distance staršího korespondenta od mladšího.

Šebek nikdy nic ve svém díle nekoncipoval, nevybíral, nekonzultoval, nečetl korektury. Neměl žádného archiváře, všechny své rukopisy rozdal, poslal do dalšího oběhu či poztrácel. Po smrti rodičů neměl už ani žádný domov, jen „igelitovou tašku“. Vzhledem ke způsobu rozšiřování jeho textů, jejich různého přepisování, vlastních oprav přepisů, jeho rozpomínání se na ztracené texty či díky způsobu práce následných editorů nebo redaktorů u něj nelze určit žádné ideální znění. Proto lze spíše než o Šebkově editaci mluvit o jeho rekonstrukci. Z toho taky plyne, že nikdo není schopen odhadnout počet básní, které Šebek napsal, když už byl bez domova, pokud se náhodou dostal k psacímu stroji. Tehdy býval šťastný — představovalo to jeho regulérní pohlavní styk. Výsledkem obcování s psacím strojem pak býval orgasmus poezie. Dodejme ovšem, že Šebek nedělal kopie svých textů a hned je rozdával — jeho pozdější pokusy o vyvolání z paměti nikdy nebyly zcela úspěšné (lépe řečeno totožné).

Poslední dohledatelné zaměstnání popisuje sám v již několikrát citovaném dopise Pavlu Řezníčkovi: „… já teď dělám (třetího) strojníka, pracuju u obsluhy takového obrovského monstra, turbíny, které vyrábí elektrický proud a napojuje mne velikou energií k práci, při níž, abych se přiznal, hlavně spím.“ A na konci odstavce dodává: „Jak je vidět, vždy se našel někdo, kdo mne odněkud vyhazoval, to je při současných podmínkách téměř zázračné.“

Jakub Šofar, text k dvoudílnému výboru Úzkost je rozkož, který jako editor spolu se Stanislavem Dvorským připravil