Hlavní obsah

Spisovatel Josef Fousek: Před výsměchem upřednostňuji úsměv

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Šedesát vtipných, někdy skoro neuvěřitelných historek načetl český spisovatel a básník Josef Fousek na audioknihu Pojďte se smát. Promítají se v nich jeho osobní zážitky z cest naší vlastí i světem, stejně tak postřehy ze setkání s nejrůznějšími lidmi.

Foto: Tomáš Fousek

„V Kladně jsem měl hodně přátel fotografů a výtvarníků.“

Článek

Jste spisovatel, básník, textař, humorista, písničkář, cestovatel a fotograf. Co jste nejvíc?

Lidé obvykle říkají, že mají rádi všechny své profese. Kdybych měl ale vybrat tu nejlepší, myslím si, že je to stát na pódiu a vidět a slyšet, jak se lidé smějí tomu, co říkám.

Čím víc stárnu, tím víc si uvědomuju, že každý malinký úspěch je pro mě kapka rosy pro uvadající květinu. Mám radost z toho, že mě lidé mají rádi, že jim pořád mohu hrát a nemusím se vnucovat.

Když například vyjde má nová kniha, a vyšlo jich už třicet devět, říkám si, že možná není tak dobrá, ale mám z ní radost. A jsem také pradědeček, což je krásná profese.

Jste rád, když se lidé ve vaší společnosti smějí?

Dělá mi to radost. Říkám si, že výsměch je ošklivá věc, a proto upřednostňuji úsměv.

Josef Fousek si v knize fejetonů a básní pouští pusu na špacír s nadhledem

Kultura

Kdy vás začalo lákat bavit lidi?

Narodil jsem se 12. března 1939, tři dny před příchodem Adolfa Hitlera a jeho vojsk k nám. Nikdy jsem se však moc nesmál, ani ve škole. Rád jsem zpíval písničky, to ano, ale jinak jsem byl poměrně vážný. Matematiku, chemii nebo fyziku jsem se zvládl naučit, ale byly mi cizí. Raději jsem měl literaturu.

V nějakých dvanácti třinácti letech jsem zjistil, že když říkám určité věci nebo vyprávím příběhy, tak mě lidé poslouchají, a mě přitom těší, když se navíc rozesmějí. Tenkrát to asi začalo, i když cesta na pódia byla ještě dlouhá.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jste studoval fotografii. Jak jste se k ní dostal?

V Kladně jsem měl hodně přátel fotografů a výtvarníků. Stýkal jsem se s nimi a poslouchal jejich rozmluvy o umění. Potom mi strýc mé ženy, jenž byl letec, daroval fotoaparát. Já mu za něj věnoval vzduchovku, kterou jsem si původně pořídil na vrabce, ale nakonec se stejně ukázalo, že nejsem schopen žádného zastřelit.

Fotoaparát byla humánnější zbraň. Ten první se jmenoval Box. Potom jsem si koupil Směnu, pak Flexaret a začal fotit do kladenských novin. Fotil jsem hlavně přírodu, ke které jsem měl vztah už z dob, kdy jsem chtěl být lesníkem a kdy jsem v pohraničí obdělával ladem ležící panenskou půdu, jak se tenkrát říkalo, a pásl dobytek.

Moc jsem si focení oblíbil a později jsem se zaměřil na takzvané lidičky. Přišly i výstavy, dodnes jsem jich měl skoro padesát.

RECENZE: Fotografka Marie Tomanová se vydává do duší mladých Newyorčanů

Kultura

S lidičkami ze svých fotek jste i hovořil?

Samozřejmě. Jednou jsem potkal starou paní s károu se šrotem a ta mi řekla, že veze rozbitou desku, která v Kladně označovala ulici Antonína Čermáka. To byl starosta města Chicaga. Přišlo mi to zajímavé, a tak jsem jí dal padesát korun, což tehdy byly velké peníze, desku jsem od ní koupil a odvezl ji do muzea. Dodnes je tam uchovaná.

Když jsem pak hrál pro krajany v Chicagu, navštívil jsem tam Čermákův hrob a řekl mu, že jsem v Kladně zachránil jeho desku.

Fotíte stále?

Ano, pořád. Mnohé fotografie jsou například v mých knihách. Později jsem se dostal i k fotomontážím. Víte, fotografování ve mně formovalo pohled na svět. A ten pohled se pak objevoval třeba v mých písničkách.

Josef Fousek

  • Do povědomí se prvně zapsal jako host Miloslava Šimka v pořadech pražského Divadla Semafor.
  • Později s Miloslavem Šimkem účinkoval v Divadle Jiřího Grossmanna.
  • Od roku 1999 vystupuje v České republice i v zahraničí se svými recitály.
  • Pravidelně se objevuje na vlnách Českého rozhlasu jako interpret vlastních fejetonů i jako host v zábavných pořadech.

Jste autorem textu skladby Až mě andělé, kterou nazpíval Petr Spálený. Velmi často se hraje na pohřbech. Jak ten text vznikl?

V roce 1981 jsem si odjel léčit průdušky, astma a bronchitidu do sanatoria Jiřího Wolkera v Tatrách. Vyšel jsem si na vycházku k plesu, sedl si na zem, v ruce jsem měl svou nepříliš dobrou diagnózu, kterou mi dala zdravotní sestřička, a v těch chmurách jsem na ni napsal slova: „Až mě andělé zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře, dám přednost, před smutečním maršem, bluesové smutné kytaře…“

Když jsem se vracel, potkal jsem Martina Součka, syna národního umělce Karla Součka, který tam byl se svými syny. Text jsem mu hned přečetl, dodnes si pamatuji, že to bylo u vody, a on mi řekl, že je to obyčejně a krásně popsaná láska k životu. Byl jsem rád a ten text jsem poslal domů své ženě.

Písničku, kterou jsem vymyslel, jsem pak hrál jako blues s foukací harmonikou. Do podoby, jak ji dnes znáte, ji předělal Petr Spálený. A Slávek Šimek mi ten text, když jsem mu ho poprvé přečetl, pochválil.

Lidé se mě ptají, jestli si ji nechám jednou zahrát na svém pohřbu. Já odpovídám, že ne. Nechci.

Co nabízí vaše první audiokniha?

Obsahuje příběhy, které jsem prožil, napsal i navyprávěl. Mnohé z nich slyšeli nejen posluchači u nás v pořadech se Šimkem nebo Krampolem, ale i naši krajané při mých cestách za oceány.

Věřím a doufám, že audiokniha potěší posluchače stejně tak jako mě, protože úsměv je lék.

Jaké máte další plány?

Nedávno jsem udělal korekturu své čtyřicáté knihy, která se bude jmenovat Život není náhoda. I na ni se těším. Mám rád fejetony, krátké příběhy. A taková je. Podobný je i můj pořad Fouskův svět na rádiu Plzeň, na který se také pokaždé těším.

Básník a hudebník Josef Fousek: Milosrdná lež není hříchem

Kultura

Šimkovi přátelé jsou jeho smrtí zdrceni

Koktejl

Může se vám hodit na Zboží.cz: Pojďte se smát - Josef Fousek

Reklama

Související témata:
Josef Fousek

Výběr článků

Načítám