Když jsem se dozvěděl, že v Činoherním klubu bude uvedena hra Konsent, přičemž stejnojmennou organizaci podporuji a sleduji léta, očekával jsem inscenaci nejen s aktuálním tématem, ale drama s přesahem. Pravda, neznal jsem text Niny Raine, britské divadelní dramatičky a režisérky, jež tuto hru napsala před sedmi lety pro Národní divadlo v Londýně. Ten také přeložil až Šimon Dominik právě pro svoji režii v Činoherním klubu, čímž loni uvedl Konsent v české premiéře. Pro mě překvapivě se však nejedná o drama, s přivřením očí možná o tragikomedii, ale rozhodně je „konsent“, tedy nesouhlas se sexem a znásilnění, jen výchozí motiv pro vlastně téměř klasickou vztahovou konverzačku. Nutno však dodat, že velmi povedenou a parádně zahranou.

Oním výchozím motivem je znásilnění ženy Gayle v podání Lady Jelínkové. Vzhledem k tomu, že se čin stal v její domácnosti rodinným přítelem, není přirozeně snadné znásilnění dokázat. Jak jsem však napsal, o to žel ve hře tolik nejde. Obhájcem pachatele je Edward, kterého hraje Ondřej Rychlý a žalobcem jeho známý Tim v podání Vojtěcha Kotka. A zde dochází k zásadnímu posunu, jelikož se hned v úvodu představení přesuneme do domácnosti zmíněného Edwarda a jeho ženy Kitty, kterou ztvárňuje Marta Dancingerová, a to v situaci, kdy je na návštěvě další pár, opět právníci Jake a Rachel jinak Ondřej Novák a Elizaveta Maximová. A abych doplnil všechny účinkující, tak zmíním ještě Sandru Černodrinskou, která hraje přítelkyni někoho z výše uvedených. Možná už z tohoto popisu prosakuje, že se v inscenaci jedná především o šestici vrstevníků a jejich vztahy. A nejedná se naštěstí jen o vztahy partnerské, které by asi celou hru neutáhly.

Přirozeně nebudu zabíhat do podrobnosti děje a popisovat jaké problémy a těžkosti postavy postupně řeší, ale nepřekvapivě hraje často prim nevěra a vše z ní vyplívající. Nicméně právě ono vše z ní vyplívající dělá z Konsentu inscenaci, v níž nabízí téměř každá scéna jiné pohledy na aktuální problémy. Jednou se řeší, že morálka není vrozená, jindy se dere na povrch téma pomsty, chvílemi se objevuje jen těžko uchopitelná spravedlnost, neb ji každý vidí subjektivně. K tomu je nutno přičíst, že se pohybujeme ve společnosti lidí pracujících v justici. Na témata a své problémy se tak často postavy dívají právě i z pozice práva. Zde bych zmínil, že možná překvapivě právě scény či dialogy vedené právnickou řečí patří k těm nejhumornějším. Kromě textu zde odvádí dobrou práci režisér Šimon Dominik, jenž herce výtečně vede, přičemž jejich diskuse potvrzují výtečnou hereckou souhru.

Moderně působící scéna Karla Čapka není nijak přehlcena, což kvituji. Červené sedačky jsou často přestavovány, což skrývá určitou symboliku, takže se dá napsat, že se jedná o scénu funkční a na mě osobně působila sympaticky. I kostýmy Petry Krčmářové nejsou nijak výrazné, nicméně i ony svým způsobem napovídají o charakterech postav. Především Tim Vojtěcha Kotka působí v souladu s vyzněním postavy usedle až nudně. A konečně i hudba Jiřího Hájka do celkové atmosféry představení zapadá nevtíravě, avšak umí v pravou chvíli umocnit vzniklou dramatičnost situace. Výše jsem naznačil kvalitní hereckou souhru, ale ještě bych doplnil, že i jednotlivě se jedná o velmi nadstandardní výkony. Z dámské části účinkujících mě nejvíce zaujala civilní Marta Dancingerová, jejíž postava se v průběhu představení zajímavě vyvíjí, což je dáno samozřejmě i okolnostmi. Elizaveta Maximová hraje svoji Rachel chladně a odtažitě, tak si asi lze představit ženu z právnického oboru. Trochu mi bylo líto, že Sandra Černodrinská hrála postavu, jejíž příběh do kontextu inscenace zapadal spíše jako doplněk, nicméně ihned musím uznat, že i tak z toho vytřískala maximum. A obsadit Ladu Jelínkovou do dvojrole oběti a v druhé polovině představení cynické rozvodové právničky se ukázalo rovněž optimálním řešením. I pánské trio hraje perfektně. Více prostoru dostává dvojice Ondřej Rychlý a Vojtěch Kotek jako pomyslný souboj nadřazenosti a nezdaru, ale i Ondřej Novák má možnost ukázat, co umí.

Nakolik je jednání postav věrohodné nechám na samotném divákovi. Pro mě bylo důležité, že postavy, jak se říká, tolik nešustily papírem. Edward a Jake jsou morálně vulgární exhibicionisti, narcisticky přímočaří, až ve finále působí jako egoisticky směšná hovádka, co ubližují ostatním, ale sami nedokáží změny ve vztahu ustát. U Kitty Marty Dancingerové zase můžeme sledovat, nakolik je omezující mateřství v možnosti změnit svůj partnerský život. Dost možná velkou roli pro věrohodnost charakterů postav hraje fakt, že režisér Šimon Dominik už při překládání hry znal její obsazení, a ač samozřejmě musí být finální text univerzální pro jakékoliv divadlo v povedenosti inscenace v Činoherním klubu se jistě toto projevilo.

Ve vztahové hořké komedii Konsent mají nakonec hlavní slovo pomsta a lítost, respektive snaha o nalezení rovnováhy mezi těmito city, neboť jak zazní v představení: „Omluva tě musí něco stát.“. Kromě hereckých výkonů a solidního tempa má také hra tedy několik témat k zamyšlení. Jestli to stačí na větší zásah do divákova nitra je samozřejmě individuální. V každém případě tam ale opravdu jen velmi málo nalezneme otázky řešící ono sexuální násilí a obtěžování. Tento konsent je jen hozená rukavice, kterou si divák bude muset sebrat sám, ale také si ji vyprat, přešít a najít druhou, aby se k tomuto stále do jisté míry neprobádanému tématu mohl dostat. A tedy ač nakonec mohu inscenaci v Činoherním klubu doporučit, nejvíce zavádějící je vlastně samotný název.