Dlouhověcí krajané: Marie Havašová ve svých 105 letech řídila automobil, paní Wilma ve 102 letech píše recenze
Marie Havašová při oslavě 105. narozenin. FOTO: Martin Nekola

Dlouhověcí krajané: Marie Havašová ve svých 105 letech řídila automobil, paní Wilma ve 102 letech píše recenze

13. 1. 2024

Nový rok by měl začít pozitivně, s nadějí, že strasti, neduhy a bolesti z toho uplynulého zůstanou minulostí a že každého z nás čekají ještě dlouhá léta ve zdraví a dobré náladě.

Můžeme si stěžovat, co se nám nepovedlo, co nás bolí a kdo nám způsobil křivdu, ale podvědomě tušíme, že je mnohem více těch, kterým osud nadělil tak palčivé rány, že naše problémy jsou oproti nim maličkosti.

K těm největším ztrátám, které člověka mohou potkat, bezpochyby patří ztráta rodné vlasti, tedy v kostce ztráta domova, zázemí, jistot, rodiny a přátel. Stovky tisíc našinců prošly v průběhu dvacátého století tímto traumatem, když opustily, z vlastní vůle či donucení, Československo, odebraly se do emigrace a začaly nový život v neznámých končinách. Jejich osudům se ostatně již několik měsíců věnuje náš seriál. Naši krajané to v cizině z valné většiny zvládli, zvykli si na nové prostředí, dosáhli úspěchů ve všech oborech, jimž se věnovali, od byznysu po vědu, umění či sport. Po odchodu z české kotliny strávili ještě dlouhá léta venku, vychovali děti a vnoučata, ve stáří mohli bilancovat nad svým životem a po sametové revoluci se třeba i podívat zpátky domů. Bylo a je mezi nimi i dost dlouhověkých pamětníků, a to dokonce těch, kteří oslavili neuvěřitelné sté jubileum.

Měl jsem velké štěstí, že jsem se během svých výzkumných cest s řadou vitálních stoletých krajanů setkal. Z jejich vyprávění občas mrazilo, v jejich životních osudech se totiž zrcadlily celé neklidné moderní dějiny naší země. Na konci povídání jsem k nim vždy cítil nepopsatelný respekt a uznání za to, co všechno vydrželi a dokázali, a byl jsem rád, že jako symbolickou odměnu shůry si poté mohli, obklopeni blízkými, sfouknout sto a více svíček na dortu.

 

Růžena Bunžová.JPG
                                              Růžena Kadlčíková-Bunžová. FOTO: Poskytnuto z archivu Martina Nekoly

 

Manžel Růženy Kadlčíkové byl odsouzen k smrti

Třeba taková Růžena Kadlčíková, narozena 23.července 1916 v Rousínově. Po absolvování obchodní školy začala pracovat v advokátní kanceláři v Uherském Hradišti, kde se potkala se svým budoucím mužem, právníkem Bohumírem Bunžou. V lednu 1940 se vzali a přestěhovali do Bojkovic, kde si postavili dům. Manžel byl jmenován přednostou tamního soudu. Přišla válka a zlá doba. Ve vězení bylo mnoho lidí, zatčených kvůli styku s partyzány a parašutisty, kteří žili v okolních lesích. Manžel ve funkci soudce se jim tajně snažil pomáhat a připravovat k výslechům gestapa. Ke konci války při náletech musela žít se dvěma malými dětmi ve vlhkém sklepě zámku.

V roce 1946 byl Bunža zvolen poslancem za lidovou stranu. Upozorňoval na komunistické zločiny, proto krátce po únorovém převratu musel narychlo uprchnout do zahraničí. Přes Německo odjel do Londýna, kde se dozvěděl z rádia, že byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Růžena zůstala v Bojkovicích sama s dcerou Helenkou a synem Petrem a nastalo krutých devatenáct let. Komunisté zabrali dům, mohla pracovat jen jako lesní dělnice, syn nebyl z kádrových důvodů přijat na střední školu. V roce 1956 pánové z ministerstva vnitra navrhli, aby se s manželem setkala ve Vídni a přemluvila ho k návratu do republiky. Nabízeli, že trest smrti zruší.

Vydala se tedy vidět manžela po dlouhém odloučení. Děti samozřejmě musely zůstat doma. Jak radostné bylo setkání a desetidenní pobyt, tak bolestné bylo rozloučení a návrat. Oběma jim bylo jasné, že manžel na vydírání komunistů nepřistoupí. Po návratu přišla o práci, děti měly další těžkosti ve škole. Manžel celou dobu žádal úřady, aby rodina byla puštěna na západ, bez úspěchu. V září 1967 se odhodlali k ilegálnímu odchodu do Itálie, kam Bunža pracovně přesídlil z USA. Růženě s dcerou a jejím přítelem trvala cesta přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Jugoslávii téměř dva týdny. Syn byl ale na útěku zadržen a strávil několik měsíců ve vazbě. Teprve v období Pražského jara byl propuštěn, oženil se a odjel za nimi. Rodina byla konečně opět pohromadě, po dlouhých devatenácti letech. Žili v Říme, Paříži a New Yorku.

V dubnu 1990 byl Bohumír Bunža pozván do Prahy na první porevoluční sjezd Československé strany lidové. Když přijeli do Československa, byl štěstím bez sebe a ve svém živlu. Možná, že to nové vypjetí sil a vědomí splnění tužeb a snů neblaze zapůsobilo na manželovo zdraví. 27. listopadu 1990 v 82 letech zemřel. Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. února 1992, kterým byl zrušen někdejší rozsudek smrti a kterým byl plně rehabilitován, se už bohužel nedočkal. Růžena Bunžová přežila svého chotě téměř o třicet let. Vždy dobře naladěná dáma byla ozdobou české komunity v New Yorku. Ráda vařila, cestovala a věnovala se zahrádkaření. Zemřela 23. června 2020, přesně měsíc před 104. narozeninami.

Freddie Botur z Místku trénoval i Martinu Navrátilovou

Zpráva z městečka Jackson Hole ve Wyomingu o tom, že 27. května 2023 zemřel jistý Freddie Botur, by nás asi příliš nezajímala, kdybychom nevěděli, že zemřel ve 101 letech, že jeho původní jméno bylo Vratislav Botur, narodil se v Místku a patřil mezi legendy našeho tenisu. Byť nikdy nezářil na světových turnajích, stal se vyhledávaným trenérem, po emigraci v roce 1948 prošel Německem, Austrálií, než zakotvil v New Yorku. Provozoval několik tenisových klubů, než založil vlastní klub Tennisport se třiceti kurty na Long Islandu, který si brzy oblíbila místní smetánka i největší hvězdy bílého sportu jako Jim Courier nebo John McEnroe. Botur trénoval i Martinu Navrátilovou a byl mentorem mnoha dalších nadějných hráčů a hráček. Do historie tenisu se nesmazatelně zapsal tím, že vynalezl gumový povrch kurtů, předchůdce dnešních moderních umělých povrchů. Na penzi se Botur odstěhoval do hor do Wyomingu na svůj ranč o 10 tisících hektarech, kde choval dobytek.

 

výstřižek z australských novin se zprávou o úmrtí Františka Příhody.jpg
                                                                                 Výstřižek s australských novin poskytl Martin Nekola

 

František Příhoda oslavil sto let jako nejstarší australský olympionik

František Příhoda, další legendární sportovec, se narodil 8. července 1921 v Praze. Od mládí se věnoval profesionálnímu lyžování. Těsně po Vánocích 1948 uprchl stylově na běžkách skrz zamrzlé šumavské hvozdy. Chvíli strávil v Rakousku a Belgii, než se roku 1950 usadil v australském Melbourne a založil zde obchod s nábytkem. Získal australské občanství a o šest let později už mohl reprezentovat novou vlast na zimní olympiádě v Cortině d´Ampezzo. Ve slalomu skončil až v osmé desítce závodníků, ale země klokanů byla hrdá, že má tak zkušeného reprezentanta v zimních sportech, které tam byly teprve v plenkách. Příhoda pravidelně navštěvoval své přátele Thredbo ve Sněžných horách v Novém Jižním Walesu, než se roku 1974 do lyžařského letoviska sám přestěhoval a otevřel si obchod se suvenýry. Do vysokého věku dál závodil, trénoval, pomáhal budovat vleky, lyžařské muzeum a potřebnou infrastrukturu pro všechny milovníky bílé stopy. Když oslavil sté jubileum, obdržel medaili coby nejstarší australský olympionik. Zemřel ve 101 letech v Melbourne 10. listopadu 2022.

Marii Hájkovou potěšilo v Louisianě přání v češtině

Říká se, že dámy mívají tužší kořínek. Z nedávné zkušenosti to mohu potvrdit. Ku příležitosti jejích stých narozenin jsem na podzim ve městě Alexandria v Louisianě navštívil Marii Hájkovou, která se narodila 9. října 1923 v nedaleké české zemědělské kolonii Libuše. Její rodiče pocházeli z Brna. Celý život dřela na farmě, chodila do místního Sokola, byla po generace dobrou duší české komunity, čítající několik desítek rozvětvených rodin. Nic oslavenkyni, která po celodenním slavení byla řádně znavená, nepotěšilo více, než když ji konečně někdo popřál hezky česky.

autor s Wilmou Iggersovou.JPG
                                                           Martin Nekola (autor článku a této fotografie) s Wilmou Iggersovou

 

Wilma Iggersová z Miříkova ve 102 letech komunikuje s univerzitními kolegy z celého světa

O měsíc později jsem strávil pár hodin v Buffalu v milé společnosti Wilmy Iggersové (roz. Abelesové), jež přišla na svět 21. března 1921 v obci Mířkov u Horšovského Týna. Pochází z česko-německy hovořící židovské rodiny, která kvůli perzekuci ze strany nacistů záhy po Mnichovské dohodě v září 1938 odešla do Hamiltonu v Kanadě. Wilma později získala doktorát z germanistiky ne Chicagské univerzitě, kde potkala svého budoucího manžela, historika George Iggerse. Společně působili na univerzitách pro černošské studenty v Arkansasu a Louisianě, byli aktivní v hnutí za občanská práva a proti válce ve Vietnamu. Od 60. let žili v Buffalu, kde vychovávali tři syny. Wilma se zařadila mezi přední znalce dějin českého židovstva, hojně publikovala a přednášela na konferencích. V oboru je aktivní dodnes, z útulného bytu v domově seniorů ve svých 102 letech sleduje poslední vydané práce, píše k nim recenze, komunikuje s kolegy na univerzitách po celém světě.

Marie Havašová ještě ve 105 letech řídila automobil

Pravděpodobně světová rekordmanka co do dlouhověkosti je Marie Havašová žijící v Aucklandu na Novém Zélandu. Narodila se 16. června 1918 v Ostroměři na Jičínsku. Její manžel Pavel bojoval za války jako pilot 311. bombardovací perutě ve Velké Británii. Po únoru 1948 byl obviněn ze špionáže a uvězněn. Šťastnou shodou náhod se dostal ven s podmínkou, že rodina musí okamžitě opustit Československo. Po ročním pobytu v izraelském kibucu a dvou letech ve Velké Británii se Havašovi se čtyřletým synem Michaelem, který je dnes celosvětově uznávaným dokumentaristou, přestěhovali do Papatoetoe na severním novozélandském ostrově. Marie pomáhala manželovi s rodinnou firmou. Vloni v létě oslavila úžasné 105. narozeniny a donedávna prý ještě řídila automobil.

 

Snad vybrané příběhy krajanů trochu rozehnaly novoroční chmury a ukázaly, že vysoký věk je jen číslo a nemusí nutně znamenat konec všeho. Budou-li si čtenáři přát, můžeme směle pokračovat i s líčením životních cest našich zajímavých devadesátníků ve světě…

 

Historik a politolog PhDr. Martin Nekola, Ph.D. vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze. Specializuje se především na československý exil po únoru 1948, problematiků krajanů a nedemokratické režimy. Vedle čtyř set odborných a populárně naučných článků publikoval i pětadvacet monografií, další připravuje. Zároveň je koordinátorem projektu The Czechoslovak Talks, shromažďujícím inspirativní příběhy Čechů ve světě.

 

 

 

 

 

 

Osudy Čechů ve světě
Hodnocení:
(4.8 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.