Pátek Karla Křivana: Jak v Praze zase zvítězila nerozhodnost

Toto není politický komentář. Neutěšený stav dvou pražských mostů je výsledkem mnohem hlubších potíží, které se dají zobecnit. Potíží, které v poslední době provázejí nejen náš veřejný život. Všechno je to v hlavě, jak říkají často sportovci. Naše jakási společenská nehybnost je důsledkem stavu mysli, nikoliv nedostatkem informací či technologií.

Prvním nešvarem, který se týká věcí veřejných, je nerozhodnost. Neochota vzít na sebe zodpovědnost rozhodnutí. Ono neustálé odvolávání na další a další studie a expertní názory, které mohou přinést mnoho zajímavého, ale za zodpovědné lidi konečné rozhodnutí nikdy neučiní. Vždy je víc variant, vždy jsou mnozí pro a proti, vždy vám konečný verdikt přinese nepřátele a odpor.

Problém rozhodování

Rozhodování není jen otázkou schopnosti vyznat se ve složitostech problémů, ale také a především otázkou charakteru. Kdo nic nedělá, nic nezkazí, je heslo dne. Známe to z korporací a všech míst, kde se vedení rozplizne v kolektivní odsouvání problému.

Naše okouzlení virtuálním světem onlinu nás přivedlo do světa iluzí, v němž je možné ignorovat realitu.

S tím souvisí neschopnost oddělit podstatné věci od méně důležitých. Hrajeme si s maličkostmi, které moc nestojí, sledujeme líbivé marnivé cíle, které přinášejí jepičí efekt na sociálních sítích. Věnujeme se všem srozumitelným detailům a zapomínáme si odpovídat na podstatné otázky. S tím souvisí neochota hledat společnou cestu, snížit vlastní požadavky, což se neobejde bez kompromisů.

Jednodušší je vést svaté války v čele svých stejně smýšlejících menšin. Kulturní války vystavěné tak, že zveličíme extrémní názor druhé strany a vydáváme ho za zásadní ohrožení všeho, nám nedovolují se soustředit na to podstatné. Třeba na to, že město potřebuje funkční mosty.

Zaseklí ve světě iluzí

Naše okouzlení virtuálním světem onlinu nás přivedlo do světa iluzí, v němž je možné ignorovat realitu. Příliš času trávíme v neexistující fikci a věříme, že se tam můžeme přesunout s celým svým životem.

Ruka podaná přítelem stojí mnohem více úsilí než srdíčka na Instagramu od lidí, kterým jsme ukradení. Víc energie věnujeme svému obrazu v zrcadle iluzí než zemi, po které chodíme. Až se nám zbortí pod nohama, jako hrozí oněm mostům.

Nemilosrdné zákony fyziky

Jeden můj kamarád říká, že zákony fyziky nepřechytračíme. Utíkáme do virtuálního světa, protože je to pohodlné. Leč svěřen nám byl úplně jiný prostor. Žít v něm není vždy příjemné, stejně jako přesvědčit další lidi o cestě, kterou považujeme za správnou.

Jenže ty zákony fyziky nás doženou. Realita nás doběhne. Je-li nějaké poučení z nefunkčnosti dvou pražských mostů, pak to, že je lepší přijmout nedokonalé nepříjemné rozhodnutí než čekat na to nejlepší. Protože takové existovalo vždy jen na papíře a dnes v krásné digitální podobě. Ale i ta jednou zmizí, nebudeme-li se věnovat věcem, díky kterým v ní můžeme snít svoje marné představy.