Spolek Svatopluk, který před časem založil pedagog, bývalý elitní diplomat a publicista Petr Drulák, uspořádal debatu z úplně jiné sféry, než bývá zvykem. Hovořilo se o situaci na uměleckých školách a o tom, jak nebo zda se proměnila situace při výuce umění a do jaké míry je jiný přístup dnešních studentů. Padlo, že mnozí studenti víc než studium umění spíše upřednostňují životní komfort a často i nechuť se vzdělávat. Pokud jim to však je vytknuto, pedagog si zadělá na problém.
Jste pro zrušení koruny a zavedení eura v ČR?Anketa
Diskuse dvou pedagogů byla místy vyostřená, ale neztratila na slušnosti a úctě k opačnému názoru, což účastníci akce oceňovali. Hlavními hosty byli dva pedagogové, každý z jiné umělecké školy. Petr Dub z Akademie výtvarných umění a bývalý pedagog Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (UMPRUM) Jiří Černický.
Druhé jméno je laické veřejnosti známé z nedávné doby, kdy profesor Černický vystoupil s otevřeným dopisem, v němž kriticky popisoval atmosféru na škole jako vládu hyperkorektnosti s téměř nulovým smyslem pro humor a sklony k úzkostem, depresím a přecitlivělosti vůči jakékoli i zdravé kritice.
V první části oba umělci spolu s moderátorem Dominikem Formanem hovořili detailněji o tom, jak to na obou uměleckých školách chodilo dříve a nyní. Dávno jsou podle nich pryč časy, kdy pedagogové plnili roli takovou, jakou dodneška vidíme v rámci vzdělávacích institucí jiných typů.
V rámci uměleckých škol se prý už nedělá, že studenti chodí jednotlivě své práce konzultovat s pedagogy v kabinetech, ale funguje praxe, která je více „rovnostářská“. Jak to funguje? „Konzultuje každý s každým, sedí se v kruhu a pozice pedagoga je trochu upozaděna. Pedagog už není velkou autoritou, ale je spíše moderátorem a průvodcem vzdělání. Teď je to tak, že si všichni sedneme do kruhu, kde si jsou všichni rovni, což je samozřejmě iluze. V rámci toho měla fungovat interakce všemi zúčastněnými. Cokoli se řekne, všichni slyší a mohou se vyjadřovat. Všechno je otevřené. Jenže valná většina studentů je úplně uzavřená a zajímá se pouze o vlastní emoce a nevyjadřuje se,“ popisoval Černický.
„Když chcete vytvořit úplně volnomyšlenkářské společenství, přijdete na to, že ti lidé ho vlastně vůbec nechtějí, že chtějí být vedeni za ručičku. Dokonce chtějí úkoly, které jsme se snažili úplně zrušit. Na tvorbě je nejcennější, že ideu si vytvoříte sami. Umění je přece o idejích, nikoli o řemesle,“ popisoval profesor Černický. Naprostá většina studentů, kteří přijdou ze střední školy, místo vzdělání podle něho řeší sebe a své emoce, řeknou, že ve své práci vyjadřují vlastní emoce. „Ptám se jich: a co vzdělání? Dovedeš ten obraz analyzovat? Kdepak, tam narazíte. Jen málo studentů to dovede a my se je snažíme stimulovat, aby se pohroužili do studia,“ pokračoval umělec a pedagog.
Moderátor Dominik Forman nadnesl téma ateliérů bez vedoucího, což se prý v nedávné minulosti zkoušelo. V praxi to vypadalo tak, že skupina studentů na vysoké škole de facto nad sebou neměla nadřízeného pedagoga. „Představa, že vedoucí by neměl být vedoucí. Role vedoucího ateliéru byla pod tlakem a existovala snaha odstranit hierarchii v instituci, která je hierarchická,“ prozradil Forman. Podle Petra Duba praxe ateliérů bez vedoucího skončila proto, že ti, kteří ateliér bez vedoucího vedli, zjistili, že jde o neplacenou práci, a rozpustili to. Je jasné, že role jsou rozděleny a pedagog má jinou roli a jiné povinnosti než student. Rovni jsme si z humanistického hlediska,“ poznamenal Dub. „Nejde o problém s autoritou profesora, jak to popsal Jirka (Černický v otevřeném dopise, pozn. red.), kdy lidé v prváku neuznávají autoritu profesora a vymezují se vůči němu, přestože za nimi nestojí žádné profesní a odborné znalosti a zkušenosti?“ ptal se Forman.
Fotogalerie: - Ohlédnutí za rokem 2023
„Ať chceme nebo ne, pedagog je představitelem instituce. Sám jsem si o sobě říkal, že jsem hipík, přesto to neznamenalo, že ve mně studenti neviděli představitele instituce. Máte studenta, který přijde ze střední školy, je vyklepaný a udělá si umělou bariéru a v podstatě dobrovolně přijde do instituce, kterou nenávidí. Jak je to možné? Hrozně se k nám někdo snaží dostat, nakonec se k nám dostane a v tu chvíli se vymezí. V první minutu se vymezí, začne brojit a chová se jako policajt. Každé slovo, které řeknu, ten člověk nabourá a já se před ním musím hájit. Dostanete se do zvláštní křeče. Dnes je na pedagogy kladen hrozný důraz, aby byli psychology a pomáhali studentům se ve škole cítit pohodlně,“ zprostředkoval svůj pohled Jiří Černický.
Na některých školách v zahraničí je prý situace ještě dál. „Přijde třeba student s kusem drátu nebo s půllitrem, položí ho na stůl, řekne, toto je půllitr a nehodlám se s vámi bavit. Všichni kolem stojí a tleskají mu, nikdo nic nerozporuje. Hlavně aby ten student neměl nějaký negativní pocit. Takové studium je úplně k ničemu,“ řekl profesor Černický.
„Mám potřebu na to říci, že to ještě není tak zlé, jak říká Jirka, že existuje představa, že se na nás ze Západu řítí nějaké rozmělňování. Přichází jiná generace, je citlivější, klade důraz na jiné otázky, ale takový je prostě stav věcí. Myslím, že takový je celkový společenský obraz a venku se děje to samé co na školách,“ namítl Petr Dub.
Moderátor přidal příběh z praxe. „Studentka se urazila proto, že jí bylo v ateliéru řečeno, že pokud nebude nadále nic dělat, protože ona celý semestr vůbec nic nedělala, tak nedostane zápočet a studium se jí může ukončit. Člověk by předpokládal, že to je normální, že si musíte splnit určité povinnosti, jinak skončíte. Jenže z tohoto případu se udělalo ponižování dané studentky. Byla tím ohrožena role pedagoga, který jen dělal svou práci a hodnotil to nic, které za celý semestr vzniklo,“ uvedl Forman.
„U nás se to stává také a leze mi to na nervy. Stane se například, že je týden před zkouškami a studentka nic nedodala. Tak řeknu mimořádně hodně a mile, že by mohla aspoň trošku něco malého přinést. Zase nepřinese nic, tak řeknu, jak to je možné, že tady její kamarádka nadělala kupy práce. Ta první holka se rozbrečí a ta, kterou jsem jí dával za příklad, mě seřve, co si dovoluji zvyšovat hlas. Pak se skoro rozbrečím i já, protože už vážně nevím, co mám dělat. Musím strašně přešlapovat, ale nejraději bych bouchl do stolu, že se ta škola může zavřít, protože tam nikdo nic nedělá pořádně. Jenže to nemůžu. Nemůžu nic, musím opatrně našlapovat, být korektní a dělat takovou úchylnou politiku, aby se někdo neurazil,“ zapojil se do diskuse Jiří Černický.
Z vysoké školy podle svých slov odešel proto, že se tam přestalo řešit umění. „Bylo zatlačeno, nikoho moc nezajímá a teď jsou na prvním místě práva, aby nebyly žádné konflikty apod. Nic nepomohlo, že jsem říkal, že když ti studenti vyjdou ze školy, tam to prostředí takové nebude. Odešel jsem, protože jsem už nechtěl žít v jakési utopické společnosti, ale v realitě. Jsem zvyklý celý život makat, abych uživil rodinu, zaplatil všechno, ale ti studenti k tomu vedeni nejsou, oni chtějí komfort. Proto jsem musel vypadnout,“ uzavřel Černický. Jeho kolega Dub oponoval s tím, že dnešní studenti se prý nenacházejí v tak rozdílné situaci jako jejich generace. Vždycky se prý říká, že „za nás to tak nebývalo“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
Ruka Osudu
_profil_top.jpg)
