Zpět na výpis článků

Každá existence vede k (o)tisku

Kdo jste? Jakou roli v Olomouci hrajete? Jaký jste po sobě zanechali otisk? Všechny tyto otázky a mnoho dalších pokládá Ivaně Plíhalové a Viktoru Zavadilovi v inscenaci Otisky zvláštní tiskárna. A oni se na ně snaží odpovědět. Autorská inscenace v prostorách Divadla na cucky v režii Štěpána Gajdoše divákům přibližuje nejen obecně známá fakta o historii Olomouce, ale i humorné a méně známé olomoucké historky a osobní příběhy(?) ze života herců, které v konečném důsledku vytváří mozaiku stop, co po sobě můžeme na světě zanechat, ať už se jedná o individuální či kolektivní životní střípky.

Ivana Plíhalová i Viktor Zavadil působí ve svých rolích velmi autenticky, a to především v momentech, kdy se zdá, že vypráví opravdová fakta a příběhy z vlastního života způsobem, jakým by je mohli vyprávět svým dobrým známým nad lahví vína. Samozřejmě, že divák, který herce osobně nezná, nemůže vědět do jaké míry jsou tyto výpovědi pravdivé či upravené, aby se hodily do děje, avšak prostřednictvím hereckého projevu obou protagonistů jsou konstruovány jako upřímné výpovědi o sobě samém. Herci v rámci představení ale nehrají pouze (do nějaké míry autentické) sami sebe. Převtělují se i do rolí jiných postav, které v Olomouci zanechaly nějaký více či méně viditelný otisk, a to od Mozarta až po „prvního“ olomouckého bezdomovce či paní, co podle vzpomínek Plíhalové vozila po městě kočky v kočárku. Inscenace tedy divákovi poskytuje nejen zábavný element, ale do jisté míry ho i vzdělává a dodává aspekt jakési „ústní lidové slovesnosti“ ve formě historek, které by se zřejmě nikdy nezapsaly do oficiálních městských análů, avšak v povědomí místních obyvatel se předávají celá léta. Sama jsem některé olomoucké postavy z inscenace poznala (díky vyprávění od příbuzných či přátel) a jak se zdá, nebyla jsem jediná, jelikož i další diváci při podobných zmínkách souhlasně přitakávali.

Scéna i kostýmy této komorní inscenace jsou spíše minimalistické, zato práce s rekvizitami je zajímavě víceúčelová a vícevýznamová, ať už se jedná o využití tiskárny, dřevotřískových kvádrů či předmětů nalezených v urně. Tyto i další rekvizity získávají v průběhu představení díky netradičnímu využití, hereckým replikám či změně prostředí, ve kterém se děj odehrává, mnoho symbolických i konkrétnějších významů, přičemž některé z nich ještě více podněcují již zmíněný dojem autentičnosti. Například předměty nalezené v urně mohou divákovi na první pohled připadat pouze jako hmatatelný otisk ze života jakéhokoliv jedince, avšak když herci začnou s předměty interagovat, je jasné, že mají vztah k jejich (inscenovaným) životům, konkrétně třeba rodinná fotografie Ivany Plíhalové.

Inscenace také povedeně pracuje s humorem, sází na nejrůznější hry se slovy a dvojsmysly a divákovi ukazuje optimistický i pesimistický úhel pohledu na otázky smyslu a úspěšnosti naší existence. Přesto se v ní najdou i méně povedená místa. Za obecně nejslabší část představení bych označila poslední třetinu, kdy se herci za změny světel, kostýmů a částečně i scény převtělí do postav z divadelní hry Svatá Jana. Divák už v představení podobné převtělení obou protagonistů zažil například při scéně Mozartova pobytu v Olomouci, které ale trvalo jen několik minut a působilo jako nápaditá interpretace této události, avšak scéna ze Svaté Jany, kdy Jana hovoří s biskupem u soudu, trvá podstatně déle a přiznám se, že se mi nepodařilo odhalit její význam. Hra je do té doby v inscenaci několikrát zmíněna a tyto zmínky mají své opodstatnění, nicméně tato poslední část, přestože zahraná s přesností a citem, mi přišla v kontextu celé inscenace poněkud rušivá a především málo vypointovaná, stejně jako samotný konec.

Zavadil na konci představení natáhne na zadní stěně mezi jednotlivými pověšenými papíry z tiskárny provázek, který svítí ve tmě a odkazuje na zmínku ze samotného začátku představení o městě/vesnici, kde obyvatelé také natahovali mezi domy provázky jako důkaz své existence. Měla scéna ze Svaté Jany a následná mapa na zdi vytvořená z provázku odkazovat na životní paralely, které se ve světě skrz čas a prostor opakují a mohou být různými způsoby protkány v životě každého z nás? Možná ano. Alespoň tak jsem to vnímala já, avšak kvůli nedostatku indicií od inscenátorů nelze určit, zda právě to byl zamýšlený dramaturgický záměr či nikoliv.

Při sledování představení jsem byla v rámci své vlastní interpretace nejvíce konfrontována s otázkou: Kdo všechno se může zapsat do povědomí lidí? Před začátkem bych tvrdila, že to budou pouze lidé, kteří jsou slavní a hodně na očích. Ale nakonec se zdá, že to může být opravdu kdokoliv. Každá osoba může na různých místech a v myslích lidí zanechat svůj otisk. Věřím, že ve světě plném existenciálních krizí může být pro diváka toto zjištění přínosné a nakonec i povzbudivě pozitivní a i přes za mě málo vypointovaný konec mohou otázky z inscenace Otisky poskytnout podnětné pilíře pro úvahu nad smyslem našeho života i příjemný divácký zážitek.

Autorka je studentkou 2. ročníku navazujícího magisterského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • DIVADLO NA CUCKY – Otisky
  • Hudba: Ester Grohová
  • Výprava: Vojtěch Hanyš
  • Režie: Štěpán Gajdoš
  • Produkce: Petra Pánková
  • Světla: Josef Malík
  • Zvuk: Ondřej Zunt
  • Hrají: Ivana Plíhalová, Viktor Zavadil

Premiéra 15. září 2021, psáno z reprízy 20. prosince 2023.

FOTO: Divadlo na cucky

Poslední články autora

Černá komedie nebo úvaha nad nepoučitelností člověka?

Rebečin syndrom za zvuků hudby