- Inzerce -

Zkouška sirén – jak stará je nová hudba?

Fulkovy Kapitoly z filosofie nové hudby i sborník Myšlenky moderních skladatelů bádají v oblastech, kde se z adjektiva „nová“ stal terminus technicus.  

„Není (třebas jen velmi zběžný) pohled na dějiny hudby 20. století nakonec velmi výmluvným dokladem toho, že jsme se při vyhlašování všech těchto „konců“ poněkud unáhlili, že jsme se možná příliš rychle nechali oslnit něčím, co se jeví jako převratné (příliš převratné, podezřele převratné) změny v našem chápání světa? Co když jsou všechny pevné struktury a všechny velké příběhy silnější než kdy jindy; co když jim vyhlášení jejich konce naopak dodalo sílu? Co když lidská duše stále ještě nesnáší chaos? A konečně: Není tento strach z chaosu přeceňován?“ Takto uzavírá Josef Fulka svůj text Lidský duch nesnáší chaos, který vyšel v HIS Voice 2/2006. Rozebírá v něm proměny jazyka západní vážné hudby v průběhu 20. století, a především se dívá na přechod od pozdní romantické tonality k dodekafonii a seriální kompozici. Ptá se, jaké podoby chaosu a řádu se v hudbě objevují a do jaké míry mezi nimi můžeme nacházet souvislosti. O necelých dvacet let později je tentýž filosof podepsán pod dvěma publikacemi – jednou coby autor, podruhé coby překladatel a spolueditor – které totéž téma dále rozpracovávají. Obě přinášejí zajímavé perspektivy do diskuzí o hudbě více či méně nové, zároveň člověka při jejich četbě napadají nejrůznější „doplňující“ otázky.

První z publikací vyšla již roku 2022 a jde o antologii s výmluvným názvem Myšlenky moderních skladatelů. Jedenáct textů „velkých mužů“ 20. století je uvedeno obsáhlou přehledovou studií Jaroslava Bláhy. Ten má zázemí v pedagogice a dějinách umění, o vztahu hudby a výtvarného umění již kdysi publikoval dvousvazkové dílo. Zde předkládá přehled vývoje vážné hudby od počátku 20. století, vede čtenáře od Schönberga přes Bouleze k Stockhausenovi, Schaefferovi, Cageovi a Xenakisovi. Bláha je věren svému dlouhodobému tématu a v průběhu textu nadhazuje příklady souvislosti hudebního vývoje s tím výtvarným, ať jde o Moneta či o mobily Alexandra Caldera. Právě tyto přesahy jsou asi hlavní devizou textu, jenž jinak nejde za hranice konzervativního přehledu zpracovaného již jinde a jindy. Dějiny hudby jsou zde představovány především jako dějiny hudebních struktur a přemýšlení o nich, což koresponduje i s přeloženými texty. Začínáme Boulezovým zamyšlením nad náhodou v hudbě, pokračujeme Stockhausenovým srovnáváním tehdy čerstvě se rodící elektronické hudby s tvorbou instrumentální. György Ligeti předkládá vlastní shrnutí historie hudební formy ve 20. století včetně vysvětlování vlastní pozice v něm. Pierre Schaeffer se zaobírá problémy přemýšlení o hudbě tváří v tvář novým zvukům a formám, Xenakis hledá cestu z krize hudby v přírodních vědách, Cage hned ve třech textech diskutuje o experimentální hudbě. Morton Feldman uvažuje nad Cagem a Boulezem, Steve Reich hovoří propojenosti hudby a jazyka a také o Leoši Janáčkovi a Bélovi Bartókovi.

Každý z přeložených textů je sám o sobě zajímavý, ať už jako vhled do uvažování daného tvůrce či dokument dobových názorů. Trojice Američanů navíc ukazuje, že narozdíl od sušších evropských kolegů se nebáli o vážných otázkách hudby psát tak, že to čtenáře může i bavit. Svůj skladatelský vývoj shrnuje Feldman takto: „S trochou nadsázky bych řekl, že jsem spokojený, když mohu neustále přesouvat ten samý nábytek ve starém pokoji. (…) Dlouho jsem byl kupříkladu přesvědčen o tom, že kdybych nalezl dostatečně pohodlnou židli, mohl bych konkurovat i Mozartovi.“

Novější z obou knih pak působí jako logický komplement překladového výběru. Josef Fulka v úvodu varuje čtenáře, že „záměr knihy není didaktický“ a že „soubor textů si neklade velké ambice“, pokud jde o odpovědi na „velké otázky“. V sedmi volně propojených studiích zkoumá hudbu coby jazyk a jeho podobnosti s jazykem v literatuře – beletrii, ale též filozofii či antropologii – či filmu. Začneme opět u Arnolda Schönberga, respektive u paralel mezi jeho uvažováním o hudbě a tím, jak je hudba fiktivních skladatelů popisována v Doktoru Faustovi Thomase Manna a Hledání ztraceného času Marcela Prousta. Plynule naváže studií o vztahu Adorna, Freuda a opět Schönberga, aby se dostal k tomu, proč neměl Schönberga (mimo jiné) rád Claude Lévi-Strauss. Další text je věnován vztahu Pierra Bouleze a Michela Foucaulta, ve Francii pak zůstáváme u zamyšlení nad tím, jak Michel Chion chápal hlas ve filmu a jak se tyto myšlenky projevují v hudbě francouzských spektralistů, konkrétně Michaëla Levinase. K serialismu se vrací analýza filmu Alaina Robbe-Grilleta Eden a potom následovaná pohledem na role zvuků v románu Žárlivost téhož tvůrce.

Dodekafonie a serialismus coby alternativa k tonalitě a využití nehudebních zvuků jako rozšíření palety, to jsou dvě linie táhnoucí se skrze všechny uvedené texty. Texty jsou to filosoficky důkladné, plné odkazů na to, co bylo napsáno jinými dříve, zamyšleními nad významy slov v tom či onom kontextu. Pokud se chcete důkladně zamyslet nad hudbou coby unikátním druhem komunikační struktury, najdete spoustu inspirativní myšlenkové potravy. Pokud chcete jasné a srozumitelné vystižení toho, co je na všech těch hudebních dílech fascinujícího, jde o potravu poněkud náročnou k sežvýkání.

Oba svazky svými názvy vyvolávají jistá očekávání. „Nová“ či „moderní“ hudba by měla být nějak spojená s dneškem, není-liž pravda? Jistě, muzikologové a jim podobní vědí, že termíny „nová hudba“ a „moderna“ jsou často používány pro kapitoly v podstatě uzavřené. Autoři to v obou knihách také zmiňují. Ale stejně jako by se nad stránkami vznášel předpoklad, že ony novinky z 20. století jsou přímými předchůdkyněmi toho, co se v hudbě děje dnes. Čímž se dostávám k oněm v úvodu naznačeným otázkám. Do jaké míry je hudba vznikající v 21. století důsledkem toho, co se dělo ve století předcházejícím? Samozřejmě, i dnes máme skladatelky a skladatele navazující na myšlenky serialismu, spektralisté i minimalisté jsou stále naživu, ke Cageovi se vztahuje leckdo narozený po jeho smrti. Jde ale o skutečné kontinuum, nebo již stihla vzniknout nějaká nová „nová“ hudba? Vznáší se skutečně Schönbergův duch stále nad vodami současné kompozice?

Obě knihy hledí na vývoj hudby skrze otázku „jak?“, chápou jej jako hledání způsobů organizace materiálu a všech jeho parametrů. Trochu stranou pak zůstávají otázky „kdo a pro koho“, případně „proč a za jakých okolností“ onen materiál hněte. A chápání tohoto vývoje by se zodpovězením doplňujících otázek mohlo nemálo změnit. K filozofii nové hudby by se tak mohla jako doplněk přidat snad jakási etnografie nové hudby. Jejím pohledem by se pak možná ukázalo, že pro samé bádání nad hudebním jazykem se tento hudební svět uzavřel do sebe, zatímco skutečně nové věci se začaly dít jinde.

Josef Fulka, Jaroslav Bláha (ed.). Myšlenky moderních skladatelů. Herrmann a synové, 2022.
Josef Fulka. Kapitoly z filosofie nové hudby. Karolinum, 2023.