V anglické elitní lize odehrál Vinnie Jones přes 300 zápasů. Proslavil se hlavně drsnými fauly a projevem násilníka. Zazářil ale i jako herec.
Na hřišti vzbuzoval u protihráčů nenávist a strach. Drsňák vizáží i chováním. Někteří ho dokonce nazývají brutálním fotbalovým zločincem. Vinnie Jones ovšem také odehrál více než tři stovky zápasů v elitní anglické lize. Abyste se dostali na podobné číslo, to už opravdu musíte něco umět. Kde se vlastně v Jonesovi vzala brutalita, kterou předváděl ve svatostáncích jako Old Trafford, Anfield nebo Highbury?
Trenér ho ubytoval u sebe
Za nezvladatelnou povahou Jonese do jisté míry stojí trauma z rozvodu jeho rodičů. Od čtrnácti let patřil mezi vyhlášené výtržníky. Přestal hrát fotbal, měl problémy s alkoholem i policií. Po jedné z hádek s otcem následně odešel z domu a ztratil s ním kontakt na tři roky. Těžce se protloukal životem, žil i na ulici. Zvrat přišel až v jeho sedmnácti. To se Vinnie Jones vrátil do Bedmondu, kde se ho ujal tehdejší trenér tamního klubu John Moore. S manželkou mladíkovi nabídli, že u nich může pár dní přespat. Zůstal pět let.
Vinnie Jones opět nazul kopačky. Fotbal mu vrátil sebeúctu a v jistém smyslu i rodinu. V devatenácti letech začal hrát za poloprofesionální tým Wieldstone, s platem 28 liber týdně. To se psal rok 1984. Zlom v jeho kariéře přinesl rok 1986, kdy hostoval ve švédském Holmsundu. Jones poznal, jaké to je být hvězdou. Týmu pomohl k postupu a pobláznil celé město.
Gól v domácí premiéře
Po návratu na ostrovy podepsal Vinnie Jones první profesionální smlouvu s prvoligovým Wimbledonem. Wieldstone vyinkasoval za přestup 10 000 liber. „Odehrál několik zápasů v rezervě. Cítili jsme, že stojí za to, aby dostal šanci,“ uvedl tehdejší manager Wimbledonu Dave Bassett. V prvním domácím utkání, do kterého nastoupil, se Jones proměnil v hrdinu. Vstřelil jediný gól zápasu s Manchesterem United. Brzy se ujal role lídra týmu a agresivní styl hry pozvedl do nových rozměrů.
Když Jones přišel do Wimbledonu, mužstvo bylo poskládáno převážně z odpadlíků. „Byli jsme tým se spoustou hráčů, kterým se moc nedařilo. Byli jsme propuštění jinými kluby nebo šlo o hráče z neligových týmů,“ zmínil v dokumentu Neoprávněný Vinnie Jones tehdejší spoluhráč Dennis Wise. Wimbledon byl nechvalně známý tvrdou hrou a Vinnie Jones v tomto ohledu vynikal. Tým nastupoval proti slavným soupeřům se strategií zastrašování. „Myslím, že jsme zastrašili protihráče, zastrašili jsme rozhodčího i pomezní rozhodčí. Ano, brali jsme to jako umění,“ potvrdil spoluhráč John Fashanu.
Jones – McMahon 1:0
Po změně trenéra Wimbledon kráčel vstříc netušenému úspěchu. Poprvé v historii postoupil do finále FA Cupu, kde se střetl s Liverpoolem. Anglický úřadující mistr šel do zápasu v roli obrovského favorita. Na hřišti se také očekávala tvrdá bitva dvou zlých mužů Steve McMahon vs. Vinnie Jones. K prvnímu střetu došlo po deseti minutách. Záložník Wimbledonu tvrdě sestřelil McMahona a tímto zákrokem dodal spoluhráčům kuráž. Hráči londýnského klubu bojovali jako lvi, často zákroky daleko překračující hranice faulů.
Wimbledon nakonec senzačně vyválčil vítězství 1:0. Trenér Wimbledonu Bobby Gould si uvědomoval, že hráče musí po utkání krotit. A v první řadě Vinnieho Jonese. „Dobře jsem si uvědomoval, že by Vincent mohl způsobit problémy, protože tohle pro něj byl splněný sen. Před osmnácti měsíci pomáhal na staveništi a teď najednou ve finále porazil Liverpool. Musel jsem se k němu dostat hodně rychle,“ zmínil Gould. V záběrech televize bylo jasně vidět, že hráčům domlouvá, aby se uklidnili a ukázali trochu důstojnosti.
Když ostuda, tak pořádná
Té se ale Gould nedočkal. A mohl za to kdo? Ano, Vinnie. Když se tým s pohárem pro vítěze seskupil před kamerami a fotografy přišel Jones ke klečícímu trenérovi, stáhl si kraťasy a strčil mu genitálie do obličeje. „Vysílali to po celé Velké Británii i ve světě. Dostal jsem dopisy z celé země, že to bylo nejhanebnější chování, jaké kdy finále FA Cupu zažilo,“ doplnil Bobby Gould.
Jen o pár dní později se Vinnie Jones rozhodl jít „do další akce“. „Najednou dav za brankou začal křičet: „Vincente, Vincente ukaž zadek.“ Tak to udělal. Stáhl si kraťasy a dav šílel. Když rozhodčí zapískal poločas, hráči Wimbledonu jako jeden muž běželi na půlící čáru. Věděl jsem, co udělají. Nemohl jsem se ale dostat z tribuny dost rychle. Než jsem se dostal na kraj hřiště, udělali to,“ vzpomíná trenér. Za odhalené půlky na půlce hřiště, což neuniklo fotografům, dostal klub pokutu 10 000 liber. Tím ale problémy, které způsoboval Jones, zdaleka nekončily.
Pan nezvladatelný
V přípravném utkání na další sezonu udeřil amatérského protihráče loktem do obličeje, za což byl vyloučen. Ve snaze ovládnout neukázněného fotbalistu ho trenér na začátku ročníku vyřadil na čtyři kola ze sestavy. V polovině listopadu předvedl Jones další exces, když v utkání s Tottenhamem způsobil anglickému reprezentantovi Garymu Stevensovi vážné zranění kolena.
Kouč se snažil najít důvody, které vedly k přehnané agresi Jonese. Měl podezření, že si v sobě Jones nese hněv z narušeného dětství. „Miloval svého otce, to bylo tak evidentní. Jak šel čas, snažil jsem se ho poznat hlouběji jako člověka, nejen jako fotbalistu. Věděli jsme, že máme potenciálního hráče, který měl vzadu v mysli ukryté problémy,“ vysvětlil Bobby Gould. „On vždy hledal rodinu, lásku, vztah a stabilitu. To jsou rysy někoho, kdo je nejistý a myslím, že kvůli našemu původu jsme bojovníci,“ dodal spoluhráč John Fashanu.
Z Londýna do Leedsu
Trenérovi nakonec došla trpělivost, když byl Vinnie Jones vyloučen za hlavičku v utkání s Evertonem. V létě 1989 přestoupil záložník do tehdy druholigového Leedsu, který měl postupové ambice. Kapitán Gordon Strachan z té zprávy nebyl ani trochu nadšený, znal Jonesovu pověst. Nová posila brzy naplnila očekávání, Vinnie Jones předváděl totéž, jako ve Wimbledonu. „Řekl jsem mu: Podívej, takhle to tady neděláme. Kvůli tomu tě sem nevzali. Nemusíš to dělat, máš jiné silné stránky a pojďme na nich stavět. Víš, nemusíš pořád bojovat se světem,“ popsal trenér Gordon Wilkinson proslov k Vinniemu.
Jones si vzal jeho slova k srdci a zažil nejplodnější rok ve fotbale. Stal se také místním hrdinou. „Šlo bezpochyby o jeho nejlepší období, hrál krásný fotbal a dával pěkné góly. Byla radost s ním pracovat,“ uvedl kapitán Strachan. Přestože Vinnie pomohl Leedsu k postupu, trenér se ho zbavil. „Howard Wilkinson poznal, že fotbal, který očekáváme od prvoligového týmu, je úplně jiný, než se kterým postoupil z druhé ligy. Jak jsem cítil, Vinnie odvedl velmi dobrou práci pro Leeds. Bylo na čase se posunout. Jak pro klub, tak i pro Vinnieho Jonese,“ poznamenal bývalý šéf klubu Leslie Silver.
Žlutá po třech vteřinách
Aura polepšeného recidivisty se ale brzy rozplynula. Během ročního působení v Sheffieldu United na sebe Vinnie Jones upozornil jen překonáváním rekordů v rychlosti inkasování žlutých karet. Proti Manchesteru City dostal žlutou kartu už po pěti vteřinách. V utkání s Chelsea pak stihl tento „výkon“ za pouhé tři vteřiny. Další ročník pak působil právě na Stamford Bridge.
Poté, co se ho během několika let zbavily tři kluby, se v září 1992 vrátil do fotbalové rodiny Wimbledonu. „Vedení Chelsea mi znemožnilo zůstat. Na konci mě vyplatili ze smlouvy, takže jsem neměl na výběr,“ prohlásil Vinnie Jones ke konci u Blues. Fanouškům Wimbledonu garantoval, že se změnil. V prvním domácím utkání po návratu ale na hřišti vydržel jen něco málo přes půl hodiny, než byl vyloučen.
Vyloučený kapitán
Trenér Joe Kinnear věřil, že by Vinnieho mohla zklidnit kapitánská páska. Tento krok nevyšel. Hned v premiéře v této roli byl Jones vyloučen za potyčku s protihráčem. Krátce po příchodu do Wimbledonu navíc vyšlo video Soccer´s Hardmen, ve kterém se zlý muž Vinnie Jones chlubí fintami, jak nečistě zneškodnit protihráče. Od fotbalové asociace dostal pokutu 20 000 liber, což musel zaplatit z vlastní kapsy.
Z komerčního hlediska ale šlo o PR, na kterém obrovsky vydělal. Najednou Jones plnil přední stránky novin. Od nejlepšího kamaráda pak dostal chytrou byznysovou radu. „Řekl jsem: Podívej Vinnie, všechnu tuhle negativní publicitu, která na tebe míří, změň ji a otoč ji. Udělej z ní pozitivní sílu. Jestli byl někdy někdo stvořený jako drsňák, jsi to ty, chlape,“ řekl mu spoluhráč John Fashanu. A Jones začal roztahovat křídla do všech oblastí showbyznysu.
Rozlučka se 60 kamarády
Zároveň také Vinnie Jones odhalil skrytou tvář. Štědrost, lásku a oddanost. Mnoho lidí z jeho okolí na něj nedá dopustit. Loučení se svobodou pojal tak, že 60 kamarádů, kteří při něm stáli v uplynulých letech, odvezl do Dublinu. Tam společně zažili nejlepší party jejich životů. Za svědka si vybral Johna Moora, který se ho ujal v dospívání. „Dva měsíce poté, co jsme se vzali, moje žena odepsala auto. Zavolal jsem mu a první, co Vinnie udělal, bylo, že mi půjčil svůj Mercedes. Měl jsem ho vypůjčený šest měsíců. Řekl mi, že ho můžeme mít, jak dlouho chceme,“ popsal pomoc kamarád Russell Hansard.
Všechno ale nebylo růžové. V roce 1995 Vinnie Jones napadl novináře DailyMailu Teda Olivera. Zakousl se mu do nosu a pak s ním několikrát prudce zatřásl. „Krvácelo to poté několik hodin a já se velmi obával, jestli tam není nějaká infekce,“ vzpomínal Oliver. Fotbalistu poté novináři pronásledovali na každém kroku, dům jeho rodiny byl doslova v obležení. Jonese netrápily články v bulváru. Jeho hlavní starostí byl možný dopad na manželku Tanyu, jejíž transplantované srdce vyžadovalo neustálé monitorování.
Nejtěžší chvíle
Později Vinnie Jones přiznal, že dokonce myslel na sebevraždu. „Byl sám sebou znechucen. Řekl mi, že si začíná uvědomovat, že jeho chování a následný stres ohrožuje její život. Popsal mi, že si vzal brokovnici a šel do lesa s úmyslem vystřelit si mozek. S nabitou zbraní si sedl na starý barel a chvíli přemýšlel. Pak ho ale vyrušil malý Jack Russell teriér. Vinnie mi řekl, že ho to rozptýlilo natolik, že najednou přišel k rozumu,“ prozradil John Sadler, který mu pomáhal při psaní memoárů.
V roce 1997 došlo k dalšímu incidentu. Tentokrát Jones napadl jednoho ze sousedů. K útoku došlo jen pár hodin před jeho hereckým debutem ve filmu Sbal prachy a vypadni. Tento snímek byl pro Vinnieho zlomový. Role drsného gangstera mu sedla náramně. „Vinnie hrál Vinnieho. Když jsem ho viděl ve skutečnosti a pak ve filmu, byl to ten samý člověk s těmi zlými výrazy drsných chlapů. Takový býval Vinnie každou sobotu ve tři hodiny,“ poznamenal John Fashanu.
Psycho v letadle
Zkušenosti ze skutečného života čerpal Jones i ve filmu Podfu(c)k. Před jeho natáčením už Vinnie přes rok nehrál. Divokou fotbalovou kariéru nechal za sebou a naplno se soustředil na herectví. Skandály ale vyvolával i nadále. Další trest za násilnosti přišel v roce 2003 za napadení a vyhrožování v letadle. Ve vzteku udeřil Jones jiného cestujícího pasažéra do obličeje a v opilosti v letadle vyhrožoval zavražděním palubního personálu. Za to dostal pokutu 1 100 liber a trest 80 hodin veřejně prospěšných prací. Byl mu také odebrán zbrojní průkaz a zabaveny zbraně.
Do masového povědomí diváků se Vinnie Jones zapsal v roce 2000 kromě Podfu(c)ku i filmem 60 sekund po boku Nicolase Cage, Roberta Duvalla a Angeliny Jolie. Přestože hrál „němého“ Sfingu s jedinou replikou na konci filmu, diváci jeho postavu milovali. V Plánu útěku Vinnie Jones potkal Stallona a Schwarzeneggera, v Operaci hacker zase Johna Travoltu. Dostal se také do ságy X-Men jako Juggernaut. Na kontě má osm desítek filmů. I když na začátku ledna oslavil 59. narozeniny, určitě si brzy střihne další drsňáky a zabijáky. Třeba v seriálu The Gentlemen, který točí Guy Ritchie pro Netflix.
Dovedete si představit Vinnieho Jonese v dnešním fotbalu?
Aktuality
|
PŘEČTENÍ: 9212
Hokej
|
PŘEČTENÍ: 11817
