Hlavní obsah
Aktuální dění

Na konci roku 2023 se zpečetil osud čtyř pražských památek. Hrozí, že půjdou k zemi

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Rostislav Švácha

František Prášil, Železniční most v Praze pod Vyšehradem, 1900–1901. Snímek Rostislav Švácha

Mezi koncem listopadu a koncem prosince 2023 se zřejmě zpečetil osud několika významných pražských památek z 20. století.

Článek

Pokud se u nás koncem roku 2023 stalo něco opravdu děsivého, pak to jistě bylo vraždění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Bolest z tohoto krveprolití už asi nikdy nepřebolí. Nic podobně hrůzného se nevyrovná ztrátě tolika lidských životů. Do stínu událostí na Palachově náměstí se tak dostaly i další smutné události, které je přesto nutné připomínat, s nadějí, že se už příliš často opakovat nebudou.

Milovníky novodobých pražských památek koncem roku 2023 zaskočil nebývale rychlý sled neveselých zpráv, podle kterých mají být vážně poškozeny nebo úplně zničeny čtyři pozoruhodné stavby. Patří k nim i dva mosty, do jejichž záchrany vložily občanské iniciativy spolu se znalci architektonické historie nebývalé množství času i energie a mnoho prostoru věnovalo jednomu z nich také Seznam Medium.

Neblahým informacím o mostech předcházelo zveřejnění výsledků soutěžního dialogu na úpravu nové odbavovací haly Hlavního nádraží. Ze statí, které o tom hlavně ve dnech 28. 11. až 1. 12. 2023 zveřejnily Právo, Lidové noviny nebo Mladá fronta Dnes, lze vyčíst, že pokud by se uskutečnil vítězný projekt dánského ateliéru Henning Larsen, padla by mu za oběť podstatná část odbavovací haly ze sedmdesátých let 20. století. Destrukci by tak podlehla velmi reprezentativní ukázka české architektury tohoto období, na jejímž navrhování se podíleli nejpřednější domácí architekti a architektky poválečné éry.

Foto: Rostislav Švácha

Jan Bočan – Josef Danda – Zdeněk Rothbauer – Jan Šrámek – Alena Šrámková – Julie Trnková, nová odbavovací hala Hlavního nádraží v Praze, interiér prvního patra, 1971–1977. Snímek Rostislav Švácha

Médiím brzy poté unikla zpráva o osudu jiné, o něco starší a jen o málo méně významné budovy, přestože debatu o ní dříve pražské papírové i internetové deníky se zájmem sledovaly. Jde o budovu bývalého podniku zahraničního obchodu Chemapol ve Vršovicích. Počátkem prosince 2021 vyzvalo generální ředitelství Národního památkového ústavu ministerstvo kultury, aby Chemapolu udělilo statut kulturní památky. Po dvou letech, 6. 12. 2023, ministerstvo na tento podnět odpovědělo, že řízení o prohlášení Chemapolu za památku vůbec nezahájí. Podepsalo tak nad budovou rozsudek smrti, protože její majitel ji chce zbourat a postavit na jejím místě něco jiného.

Zprávy o osudu mostů Libeňského a Železničního následovaly v rozmezí několika hodin. 19. 12. 2023 jsme si mohli přečíst v denících Lidové noviny nebo Právo, že Technická správa komunikací a po ní i Rada hlavního města Prahy ustupují od záměru přijatého v listopadu 2018, podle kterého se měl Libeňský most z let 1925–1928 opravit s ohledem na jeho velkou architektonickou hodnotu. Podle představitelů města most neodpovídá nově přijatým technickým normám Evropské unie a neunesl by ani nové typy tramvají. Nazmar tak přicházejí snahy Národního památkového ústavu, Klubu Za starou Prahu i občanské iniciativy Libeňský most nebourat, nerozšiřovat, jejíhož zakladatele Adama Scheinherra vynesl zápas za záchranu tohoto díla architekta Janáka a konstruktéra Mencla do minulé rady hlavního města Prahy. Když teď vše dopadne aspoň trochu dobře, hlavní obloukovou část mostu nahradí její replika z pevnějšího betonu. Autentická památka však zanikne a nás pak bude těšit pouze pohled na její kopii.

Den poté, 20. prosince 2023, se konečně v Právu a v Lidových novinách objevila neradostná zvěst o budoucnosti Železničního mostu pod Vyšehradem. Od zveřejnění výsledků soutěžního dialogu na přestavbu tohoto mostu v listopadu 2022 se mezi Pražany vede debata, zda se má starý most opravit, anebo zda ho má nahradit nové a širší mostní těleso. Za opravu se staví například občanská iniciativa Nebourat, jejíž petici již podepsalo více než dvacet tisíc lidí, Klub Za starou Prahu nebo otevřený dopis 115 českých i zahraničních architektů ministrům dopravy a kultury (Archiweb). Ministr dopravy Martin Kupka však 19. prosince prohlásil, že bude podporovat realizaci nového mostu vzešlého ze soutěže, a ve stejnou chvíli se vynořily zprávy o přesunu starého Železničního mostu proti proudu Vltavy, a to nejspíše do Modřan. Mostní dílo z roku 1901 se tak možná zachrání, ale přestane plnit svou funkci v panoramatu Prahy, kterou vítězný projekt ateliéru 2T Engeneering podle mého soudu plnit neumí.

Každý z těchto čtyř případů je jiný. Přesto se vyplatí položit si otázku, zda vzdor své jinakosti nemají nějaké společné jmenovatele. Rád bych tu upozornil aspoň na dva z nich.

Předně se mi zdá, že u nás přestává fungovat ochrana památek z 20. století. Týká se to všech čtyř uvedených objektů, o jejichž zániku nebo nenávratném poškození bylo koncem roku 2023 rozhodnuto. Obecně tyto novodobé památky znevýhodňuje fakt, že jsou mladé a že se na ně proto jako na něco památného ještě nedovede dívat široká veřejnost; ta se to naučí až za nějaký čas. Kdybychom věcem ponechali volný průběh, mohly by tak zaniknout hodnotné stavby z celých vývojových období, například z šedesátých a sedmdesátých let 20. století, kterým naše média říkají „brutalistní“. Záleží proto na postojích odborných památkových institucí, zda se jim podaří tyto mladé hodnoty ochránit, a to dřív, než půjdou k zemi a než i laikové začnou vnímat jejich památkový charakter.

Foto: Zdeňka Nováková

Zdenka Nováková – Dagmar Šestáková, budova Chemapol/Investa v Praze-Vršovicích, 1967–1970. Snímek z archivu Zdenky Novákové (se svolením)

Vrátíme-li se k odbavovací hale Hlavního nádraží, k Chemapolu a k Libeňskému a Železničnímu mostu, řízení o nich mají na starost tři památkářské instituce, Národní památkový ústav, odbor památkové péče na pražském magistrátu a odbor památkové péče na Ministerstvu kultury České republiky. Jejich postoj k architektuře 20. století se přitom různí. Faktu, že objekty z tohoto období jsou stále více ohrožené, si je podle mě vědom jen Národní památkový ústav. Magistrátní úředníky i zaměstnance ministerstva kultury však tento problém netrápí, ba naopak: místo toho, aby přemýšleli, jak novodobé památky ochránit, se tito lidé ze své odpovědnosti všelijak vyvazují a hledají spíše cesty, jak to udělat, aby hodnotné stavby z 20. století chránit nemuseli.

Lze to dobře sledovat na chování ministerstva kultury k nejméně třem ze čtyř uvedených objektů. Ukázal jsem to už na příkladu Chemapolu, že na podnět Národního památkového ústavu, aby tato budova dostala statut kulturní památky, reagoval ministerský památkový odbor negativně. Jenže on se stejně negativně postavil i k návrhu prohlásit za památku novou odbavovací halu Hlavního nádraží – bylo to v roce 2005 – a stejně zamítavé stanovisko ministerstvo vydalo také u Libeňského mostu, a to dokonce třikrát: po podnětu Národního památkového ústavu v roce 2005, Klubu Za starou Prahu v roce 2015 a občanského spolku Libeňský most nebourat, nerozšiřovat v roce 2016. Dříve i dnes se ministerstvo hájilo a hájí tím, že vzhledem ke špatnému technickému stavu není most udržitelný jako památka. Samo však pro tuto udržitelnost nic neudělalo. Svou neochotou uznat u mostu jeho památkový statut spíš jen zhoršilo vyjednávací pozici jeho obránců a naději získat na opravu mostu vyšší částky úměrné jeho zchátrání a nedostatečné dosavadní údržbě. Jediným světlým bodem v chování ministerstva kultury vůči naší čtveřici smrtelně ohrožených památek tak v tuto chvíli zůstává jeho rozhodnutí nesejmout památkovou ochranu ze Železničního mostu, prohlášeného za památku v roce 2004. Jak už ale postoje ministerstva znám, tak se obávám, že i v této věci může nastat neblahý pohyb k horšímu.

Náš systém památkové péče je dvoukolejný. Národní památkový ústav má jen právo doporučovat, jak s památkou naložit. Právem rozhodnout o jejím osudu však v Praze disponuje odbor památkové péče na magistrátu, vybavený k tomu příslušnými kulatými razítky. Mezi poctivými obránci památek má tento odbor špatnou pověst. V různých sporech o zacházení s památkami se totiž téměř vždy staví na stranu těch, kdo je chtějí poškodit, a ještě pro ně sám vymýšlí pseudoodborné argumenty, které mají poškozování památek ospravedlňovat (ZA STAROU PRAHU) . V tomto ohledu se magistrátní odbor památkové péče chová podobně jako tentýž odbor ministerstva kultury, a nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že chování obou těchto institucí tvoří provázaný komplex, pro památky 20. století značně neblahý a nebezpečný.

Rozumí se téměř samo sebou, že když dnešní majitel Chemapolu vyjádřil přání budovu zdemolovat, tak že ho magistrátní odbor památkové péče v tomto záměru podpořil. Stejný průběh měly události kolem Libeňského mostu a marných pokusů prohlásit toto mostní dílo za památku. Jak se to lze dočíst na Wikipedii, nebo popřípadě v mé starší stati „Spiknutí proti Janákovi?“ Práva 13. 10. 2005, magistrátní památkový odbor nedoporučil v roce 2004 udělit Libeňskému mostu památkový statut, protože – jak tehdy napsali jeho úředníci – most „z hlediska konstrukčního, architektonického ani památkového není nijak výjimečně významný a neopakovatelný, nevykazuje žádné mimořádné umělecké hodnoty a svým jednoduchým až těžkopádným konstrukčním pojetím nevybočuje z dobového standardu“. Tak tedy magistrátní památkáři zhodnotili dílo Pavla Janáka, jednoho z nejvýznamnějších českých architektů 20. století!

Foto: Rostislav Švácha

Pavel Janák – František Mencl, Libeňský most v Praze, 1925–1928. Snímek Rostislav Švácha

Jaký postoj zaujal odbor památkové péče na pražském magistrátu v roce 2004, když byl poprvé podán návrh na zpamátnění nové odbavovací haly Hlavního nádraží, nevím, a raději to ani vědět nechci. Přátele hodnotných pražských novostaveb 20. století bych ale rád upozornil, že budou-li hlavní město Praha společně se Správou železnic nadále protlačovat k realizaci návrh ateliéru Henning Larsen, který chce nejméně půlku odbavovací haly ubourat, tak že o návrhu dánských architektů vydá závazné stanovisko uvedený magistrátní odbor a to ve mně vyvolává nemalé obavy. A je to tentýž odbor, na němž teď záleží, jak to v Praze dopadne se Železničním mostem, a ani v tomto případě nelze vkládat do jeho rozhodnutí velkou důvěru.

Rozklad systému ochrany památek 20. století je tedy podle mě prvním důvodem, proč nás koncem roku 2023 zavalila smršť děsivých zpráv o jejich zkáze. Druhý společný jmenovatel těchto smutných událostí se týká pouze dvou ze čtyř uvedených objektů, Železničního mostu a nové odbavovací haly Hlavního nádraží. Spojuje je oba fakt, že se do jejich úprav chce pustit Správa železnic, ale především je spíná dohromady okolnost, že projekty těchto úprav nevzešly z normální veřejné architektonické soutěže, nýbrž z takzvaného soutěžního dialogu, který prý lépe než soutěž vyhovuje komplikovanosti architektonického úkolu a potřebě zkoordinovat nároky několika různých vypisovatelů dialogu. Na rozdíl od soutěže se autoři projektů předložených porotě neskrývají v anonymitě, s porotou se scházejí a upravují své projekty podle jejích rad.

Veřejné architektonické soutěže se rozvinuly během 19. století, a to hlavně zásluhou tehdejších spolků architektů a inženýrů. Taková sdružení – u nás to byl spolek SIA – usilovala o to, aby jejich členové zápasili o zakázky v duchu fair play, a dávala tehdy instituci soutěží pevná pravidla. Už tehdy se ustálil dodnes platný názor, že veřejné soutěže poskytují nejpoctivější a nejprůhlednější způsob, jak získat pro daný úkol správný návrh, a představují proto formu soutěžení, jaká nejlépe odpovídá demokracii. Na legitimitu výsledků veřejných soutěží dnes klade velký důraz ministr dopravy Martin Kupka, když ve svých vystoupeních obhajuje výsledky soutěžního dialogu na úpravu Železničního mostu pod Vyšehradem.

Problém však spočívá v tom, že veřejná architektonická soutěž je něco jiného než soutěžní dialog. Soutěže se dnes u nás vypisují podle pravidel České komory architektů. Pro soutěžní dialog však komora doposud žádná pravidla nestanovila. Má to pak za výsledek jakési kuchtění; obcházení zásad, jaké se u veřejných architektonických soutěží osvědčily a jsou u nich platné nejméně sto padesát let. U porot obou soutěžních dialogů, jaké vypsaly Správa železnic a hlavní město Praha, se například nedostatečně dbalo na to, aby porotce, kteří se deklarovali jako nezávislí, nepojily s oběma vypisovateli nějaké pevné pracovní vazby, které samozřejmě jejich nezávislost zpochybňují. U Železničního mostu trvalo dlouho, než Správa železnic zveřejnila protokoly ze zasedání poroty (Nový most Výtoň), a u odbavovací haly Hlavního nádraží byly zveřejněny snad až v polovině prosince 2023, tedy nejméně dva týdny po vyhlášení výsledků (Správa železnic). Stejně tak se obtížně dovídáme, jak u obou soutěžních dialogů vypadaly všechny předložené projekty, nejen ty, co postoupily do finále, a nemůžeme tedy posoudit, zda o nich porota rozhodovala správně a rozumně.

U veřejné architektonické soutěže by se nic podobného stát nemohlo. Neříkám, že každý soutěžní dialog musí proběhnout tak špatně. Soutěžní dialogy vypsané Správou železnic však špatně proběhly. Ve své odborné činnosti se občas dostávám do rozmíšek s profesorem Girsou, předsedou českého výboru ICOMOS, ale pod to, co Václav Girsa napsal 21. prosince 2023 do blogu Aktuálně.cz o soutěžním dialogu na úpravu nové odbavovací haly Hlavního nádraží (Aktuálně.cz), se plně podepisuji: „Ve skutečnosti jde spíše o netransparentní jednostranné ovlivňování účastníků zadavatelem bez veřejné kontroly. Uhýbání z pravidel. Zde podle výsledku je zřejmé, že zadavatel si může dělat prakticky cokoliv.“

Lze k tomu jen přidat, že velmi problematický výsledek soutěžního dialogu na úpravu Železničního mostu a výsledek téhož způsobu soutěžení na úpravu haly Hlavního nádraží, který pokládám za zcela nepřijatelný, tuto formu soutěže nebezpečně zdiskreditovaly. Legitimizovat výsledek před veřejností už prostě soutěžní dialog nedovede. A lze jen doufat, že jeho špatná pověst se nepřenese na formu řádné veřejné architektonické soutěže. Bylo by to aspoň pro mě téměř stejně děsivé jako zánik čtyř uvedených architektonických památek.

K problematickým praktikám památkových odborů ministerstva a magistrátu a k velmi pochybné formě soutěžení, jakou preferuje Správa železnic, bychom asi mohli přidat další příčiny toho, proč se koncem roku 2023 špatné zprávy o památkách tolik nakupily. Jistě by se k nim dobře přiřadil odvěký spor mezi praktičností a kulturností, „obvyklé dilema mezi vzýváním ekonomie a vzýváním kultury“, jak ho charakterizoval francouzský sociolog Pierre Bourdieu v knize Co se chce říct mluvením. Kultura u nás velmi často prohrává, a koncem roku 2023 prohrála na celé čáře.

Rád bych však k tomu přidal malý dovětek. Ve veřejném prostoru se velmi často setkáváme se stesky některých ekonomů, architektů nebo politiků, že toho u nás chráníme příliš mnoho a že se kvůli tomu naše města stávají skanzenem. Události z děsivého konce roku 2023 však ukazují, že se takové názory míjejí s realitou. Z architektury 20. století, a to zvláště z té poválečné, toho ve skutečnosti chráníme velmi málo – a ve skanzenu se přece nic bourat nesmí!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz