Doma v Újezdě u Prahy se dopoledne snažil vymýtit drobnou plíseň z podkroví a navečer se jako vždycky pustil do nádobí. A do toho telefon: „Cože?! Vážně umřel Franz? Vážně už tu není? Vždyť byl o tři roky mladší než. Ježišmarja. Tak brzy?“
Viktorovi bude na jaře dvaaosmdesát.
Když se řekne Franz Beckenbauer?
Tak mě napadne, že měl kopat poslední penaltu v Bělehradě. Jsem si jistý, že to měl být on. A kdo taky jiný? Kapitán Němců, nejlepší fotbalista naší doby. A my ho porazili v nejdůležitějším zápase.
Zemřel Franz Beckenbauer. Německé fotbalové legendě bylo 78 let |
Protože Uli Hoeness ve čtvrté sérii penalt přestřelil a Antonín Panenka následně legendárním dloubáčkem rozhodl.
Moc jsem nevnímal okolí, ale myslím, že Franz už se pomalu připravoval, že půjde kopat. Nelituju, že se na něj nedostalo, ale moc lituju, že už tu není. Byl to velký člověk a velký fotbalista. Moc lepších jsem jich v kariéře nepotkal. Snad Pelého. A když proti Franzovi vyhrajete finále mistrovství Evropy, působí to i zpětně trochu jako zázrak.
Jaký byl?
Výjimečný. Fotbalový všeuměl, univerzál. Ačkoli nastupoval vzadu, na pozici zvané libero, která už dneska neexistuje, uměl všechno. Levá noha, pravá noha, rozhled, přihrávka, střela, intuice. Na hrotu si ho představit neumím, ale jinak všude jinde. V myšlení a předvídavosti býval o vteřinu rychlejší než ostatní. A navíc vůdčí osobnost. Prostě frajer!
V dobrém smyslu slova?
No jasně. Nepřetvařoval se, na nic si nehrál. Přitom byl kapitán Německa, Bayernu Mnichov. Opakovaně mu dávali Zlatý míč, celý svět ho uznával. Zároveň to byl zásadní hráč do kolektivu, který uměl stmelit a vést. Hvězda největšího kalibru.
Franz Beckenbauer jako kapitán fotbalových mistrů světa (1974)
Stačili jste se poznat?
Jen málo. Němci byli před oponou, my za oponou. Komunisti nás všude hlídali. Leda prohodit pár slov po zápase nebo v hotelovém výtahu. Já doufal, že mě na závěr kariéry někam pustí, tak jsem lehce šprtal německy, dokázal jsem pozdravit, poprosit.
A po finále v Bělehradě jste říkal co?
Nic. Němci byli naštvaní, vzteklí. O nic jsem se nepokoušel. Němci považovali finále za předem vyhrané a my je prostě šokovali.
Já se narodil o rok později, ale z obrázků je to vidět.
Já už se na to nedívám, spíš listuju v knížkách. Vždycky mě dojme, co jsme dokázali. Porazit Beckenbauera! Ale teď je mi to líto. Až si Franze představuju, jak tam nahoře kouká před sebe a přemýšlí, jestli přihraje doleva Maradonovi nebo doprava Pelému. Mrzí mě, že takoví lidé odcházejí. Ještě na to neměl věk.
