Advokát Mgr. Vítězslav Dohnal se věnuje dobročinným aktivitám dlouhodobě, je rozkročený mezi mnoha zajímavými a přínosnými projekty z různých oblastí. Za svou činnost získal koncem loňského roku Cenu Alice Garrigue Masarykové za lidská práva, byl oceněn jako Právník roku 2019 v kategorii PRO BONO. Věnuje se vzdělávání studentů práv, lidským právům, pomoci nedobrovolně hospitalizovaným, prostřednictvím projektu Právníci v ulici chce justici přiblížit široké veřejnosti, a zvyšovat tak její důvěryhodnost. Své nadšení a odhodlání nahlížet na věci z různých úhlů a tím přispívat k lepší spolupráci napříč justicí a fungování celé společnosti se snaží přenášet na nejmladší generaci. Při tom všem však zůstává velmi skromný a své zásluhy přičítá hlavně štěstí. Bez vnitřního odhodlání a realizace nápadů by však jen štěstí k tolika záslužným projektům nestačilo. Vítězslav Dohnal je bezesporu inspirující osobností advokacie.

 

Koncem loňského roku jste převzal Cenu Alice Garrigue Masarykové za lidská práva, co pro vás znamená, je to ocenění i závazek do budoucna?

Ocenění si samozřejmě velmi vážím. O to víc, když se podívám, jaké osobnosti jej získaly v minulosti. Ocitnout se ve společnosti třeba Šimona Pánka, Magdy Faltové, Kumara Vishwanathana, Kláry Kalibové a dalších je pro mě velká čest. Nemyslím si, že bych se s nimi mohl srovnávat. No a s tím se přirozeně pojí pocit, že když mě někdo za něco takového ocenil, asi bych se měl více snažit.

 

Jako advokát jste rozkročený mezi tolika zajímavými a přínosnými projekty ze všech možných oblastí, že si člověk říká, jak to všechno můžete stihnout, jak to zvládáte? Co vám dává sílu a odhodlání v těchto aktivitách dále pokračovat, a navíc ještě stále vymýšlet nové možnosti, jak a kde prospět…?

U tohoto ocenění jsem si uvědomil, že jsem asi mistr ve vytváření dojmu, jak moc toho dělám. Moje jednotlivé projekty a aktivity neběží souběžně nebo kontinuálně. A nejsem na ně samozřejmě sám. Ale obecně mohu říct, že to, že se mi v profesi a životě zatím spíše daří, nepovažuji za nějakou svoji extra zásluhu. Nemyslím si, že bych byl nějak mimořádně pracovitý či dokonce schopný. Spíše to vnímám jako svého druhu štěstí či dar. A vidím, že mnozí takové štěstí neměli či jim v oblastech, které současná společnost oceňuje, dáno nebylo. Považuji za správné či lépe řečeno přirozené něco z toho, o co jsem se zas tak moc nezasloužil, zpět do společnosti vrátit. Vrátit to lidem, kteří jsou často dobří v něčem, co dnes takový materiální úspěch nenese. Nebo kteří prostě jen neměli štěstí.

 

Věnujete se intenzivně neziskovému sektoru… Jak jste se k tomu dostal? A myslíte si, že by se více advokátů mělo této oblasti věnovat?

Ještě během studií na právech jsem spolu s dalšími kolegy spoluzakládal Ekologický právní servis (dnes Frank Bold), jakousi studentskou právní poradnu pro otázky právní ochrany životního prostředí. Ekologický právní servis se posléze tematicky rozkročil třeba do tématu domácího násilí nebo občanské kontroly policejních zásahů na shromážděních. Následně se z něj oddělila Liga lidských práv. Pro mě tak bylo už od počátku praktické používání práva spojeno s neziskovým sektorem. A to mi zůstalo i poté, kdy jsem v roce 2008 přešel do advokacie.

Pokud jde o advokacii a neziskový sektor obecně, tak podle mého názoru je dobře, že ve společnosti jsou lidé přirozeně tíhnoucí spíše k byznysu, ti, kdož se věnují třeba vzdělávání, a také srdcaři, kteří usilují o nápravu toho, co považují ve společnosti za nefunkční. Jsem velkým zastáncem pestrosti ve všech smyslech toho slova. Zdálo by se mi ale užitečné jak pro advokáty, tak pro zbytek společnosti, kdyby měli větší vhled do toho, jaké všechny aktivity neziskovky provozují, jaké prospěšné služby společnosti poskytují a jak dobře své práci rozumějí. A pokud je některá z těchto aktivit osloví, aby jí jakýmkoliv způsobem podpořili. Osobním zapojením, účastí na akcích, pomocí při propagaci, finančně. Líbilo by se mi, kdyby patřilo k „dobrému vychování“ advokátů neziskový sektor podporovat. Myslím, že tím směrem jdeme, ale cesta je ještě dlouhá.

 

Aktuálně se věnujete i tématu nedobrovolných hospitalizací. Jsme podle vás po právní stránce na pomoc lidem s psychickými potížemi dostatečně připraveni? Kde vidíte případné mezery?

Bohužel se mi zdá, že připraveni nejsme. A to nejen po stránce právní, ale hlavně po stránce pochopení toho tématu a po stránce komunikační. Jsme všichni plni předsudků ohledně lidí s psychickými obtížemi, neumíme s nimi mluvit, nemáme na to trpělivost, nevěříme tomu, co nám říkají atd. Osobně mám pocit, že jako advokáti je často ani nepovažujeme za skutečné klienty. Respektive, nepovažujeme je za klienty jako všechny ostatní. Spíše je i my bereme jako pacienty. A tak místo naslouchání jejich sdělení, poskytování právní pomoci a respektování jejich proseb, požadavků či pokynů, posloucháme spíše to, co říká jejich okolí a zejména zdravotnický personál. V našich očích a stejně tak v očích soudců či státních zástupců se stávají objekty naší péče. Přestávají být plnohodnotnými lidmi, ošklivě řečeno subjekty práva. Chováme se k nim pak tak, jak bychom si to k jiným klientům nikdy nedovolili. Bohužel se mi zdá, že nejde o jednotlivé chyby, ale o systémový problém. A myslím, že by jej naše profese měla systémově řešit.

 

Za své aktivity jste získal ocenění Právník roku 2019 v kategorii PRO BONO. Již před mnoha lety jste založil neziskovou organizaci Pro bono aliance, čemu všemu se organizace věnuje? 

Pro bono aliance usiluje zejména o větší dostupnost právní pomoci, o zodpovědnější výkon právnických profesí a větší důraz celého právního systému na ochranu lidských práv. V minulosti jsme se věnovali propagování pro bono advokacie, otvírali jsme diskusi o profesní etice, zasazovali jsme se o zlepšení systému státem garantované právní pomoci a podobně. Aktuálně stále provozujeme systém zprostředkování pro bono advokátních služeb pro neziskové organizace a jejich klienty, pracujeme se studenty právnických fakult a pořádáme různé osvětové a vzdělávací programy. Mimo jiné k tématu nedobrovolných hospitalizací.

 

Etika je zvláště v dnešní rozjitřené době aktuální a důležité téma. Je na ni kladen dostatečný důraz? Je to nejen téma teoretické, ale uplatňuje se i v praxi? Je skutečně součástí, řekněme, stavovské cti?

Zdá se mi, že stále ještě nemáme profesní etiku dostatečně zažitou a vlastně ani promyšlenou. V samotném základu by podle mě nemělo jít o nějakou složitou teoretickou či dokonce metafyzickou disciplínu. Nějaké bádání a mudrování o dobru a zlu v nadpozemských výškách. Ale současně nemá být podstatou profesní etiky ani to, učit se obecně, jak být slušný. Při takovém pojetí nahráváme obvyklému názoru, že koho slušnosti nenaučila rodina či základní škola, už to na vysoké či v právní profesi nedožene. Podle mě má jít o pravidla zodpovědného, a v tomto smyslu slušného výkonu jednotlivých právních profesí tak, aby tyto profese plnily svou roli ve fungování právního systému jako celku a potažmo ve společnosti. Netroufám si mluvit o jiných profesích. Pokud jde o advokátní stav, tak podle mého chápání mají pravidla profesní etiky směřovat k tomu, aby advokát řádně a s plným nasazením „kopal“ za svého klienta, a přitom třeba nehleděl na to, co si o tom myslí nezasvěcená veřejnost, nebo neuvažoval o tom, jak bude reagovat státní moc. Ale současně, aby to nedělal způsobem, který nabourává možnost soudu nebo jiného orgánu o věci spravedlivě rozhodnout. Třeba aby advokát nepřispíval k tomu, že vítězství ve sporu je založeno na lži nebo na zfalšovaných důkazech. Aby advokát sám nepostupoval lidově řečeno lstivě či jinak hrubě nekorektně. Nebo aby netraumatizoval poškozené. Ano vím, hranice jsou někdy nejasné. Právě jejich hledání a hlídání je podle mě úkolem profesní etiky.

Řekl bych, že takto pojatá profesní etika by měla být jedním z centrálních bodů profesní přípravy. A s upozorněním, že poslední dobou se tématu profesní etiky aktivně nevěnuji, bych spíše řekl, že tomu tak není. Ale třeba se mýlím.

 

Známý je váš projekt Právníci v ulici, kdy se v Táboře konají veřejné besedy s významnými právnickými osobnostmi. Jací nejzajímavější hosté v rámci tohoto projektu vystoupili, o jaké byl největší zájem?

Jsem rád, že se nám podařilo do Tábora na besedy s veřejností dostat mnoho špiček českého práva. Našimi hosty byly například JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D., JUDr. Pavel Rychetský, dr. h. c., JUDr. Josef Baxa, Mgr. Daniela Zemanová, prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc., JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D., doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D., JUDr. Ján Hrubala, JUDr. Robert Němec, LL.M., a další. Myslím, že největší zájem vzbudila diskuse s tehdejším Nejvyšším státním zástupcem JUDr. Pavlem Zemanem a pak také s Pavlem Rychetským (od srpna 2003 do srpna 2023 předseda Ústavního soudu CR, pozn. redakce).

 

Co bylo a je hlavní myšlenkou setkávání veřejnosti s právníky? Může napomoci zvýšit důvěru v justici?

Ano, hlavním motivem pořádání těchto besed je zvýšení důvěry. Obecně důvěry ve fungování státních institucí a zejména důvěry v justici. Společnost bez důvěry fungovat nemůže a justice tím spíše. To, že mají lidé možnost osobně se setkat s právníky ve špičkových pozicích a poslechnout si přímo jejich odpovědi na své otázky, může snad alespoň trochu přispět k tomu, že budou více chápat různé pohledy na sporné otázky, budou více věřit tomu, že snahou špiček justice je hledání nejlepšího řešení nebo budou třeba méně podléhat konspiračním teoriím.

 

Mezi vaše vzdělávací aktivity patří také Škola lidských práv, kde se věnujete studentům právnických fakult. Co vše tento program nabízí? Daří se vám vychovávat další podobné nadšence, jako jste vy sám?

Školu lidských práv považuji osobně za nejužitečnější projekt z těch, kterým se věnuji. Hlavní aktivitou naší školy je týdenní cyklus workshopů o různých lidskoprávních problémech a jejich právních aspektech.  Osobně vidím dva hlavní cíle. Jednak zvýšit citlivost budoucích právníků k lidskoprávním tématům a jednak je inspirovat, aby se některému z nich začali někdy v budoucnu sami aktivně věnovat. Důraz klademe na praktičnost a zapojení studentů do výuky. Jde nám o to, aby budoucí soudci, advokáti a státní zástupci viděli právo v akci v těch oblastech, kde v praxi často nefunguje dobře. Aby měli třeba možnost podívat se na to, jak vidí fungování práva oběti lidskoprávních porušení. A aby vnímali zodpovědnost za to, k čemu a jak právo budou oni sami používat. Ohlasy absolventů Školy lidských práv jsou vždy velmi pozitivní a víme i to, že se opravdu mnozí z nich následně lidskoprávním tématům věnují. A to mi dělá samozřejmě velkou radost!

 

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně úspěchů a mnoho nadšených následovníků!

 

Redakce AD
Foto: archiv AD, Mia Gebauer, archiv V. Dohnala, AK Dohnal a Bernard