Ladislav Zelinka se zamyslel nad tím, jak dnes demokraticky diskutovat a řešit různé politické a morální problémy a za co (ne)má smysl demonstrovat.
Zlato se testuje lučavkou královskou. Ale nikoli tak, že ji kápneme na něco žlutého, a když se to rozpustí, je to zlato. Ona ta aqua regia (jak se nazývá latinsky) je totiž velmi žíravou směsí kyseliny chlorovodíkové s kyselinou dusičnou a rozpouští skoro všechno – takže kdybychom s tím nepočítali, považovali bychom za zlato kdeco.
Proto se onen test musí dělat jinak – nejprve použijeme jenom čistou kyselinu dusičnou, která reaguje s jinými/zaměnitelnými kovy. Tak vyloučíme měď, mosaz atd. Teprve, když samotná kyselina dusičná neudělá se vzorkem nic, má smysl nasadit lučavku. Je-li to zlato, rozpustí jej. Pokud ani lučavka nezabere, asi se bude jednat o některý z mála kovů, jež jsou vůči ní odolné – kupř. stříbro, titan atd.
Tak nějak podobně je to, když chceme testovat hloubku/pevnost něčího (třeba i svého) přesvědčení o potřebě hájit demokratické principy, svobodu slova, svobodu náboženského přesvědčení, principy právního státu atd. atd. Prubířský kámen s lučavkou tu nahrazuje expoziční test v situacích, kdy je třeba sestoupit až na dno a sáhnout do té nejhlubší hloubky svědomí.
Nevím, který muž víry kdysi poznamenal, že jest lehko věřiti v Boha v krajinách sluncem zalitých, kde je nebe věčně modré… Stejně tak se s nesnesitelnou lehkostí dá uznávat demokratický princip při kolizi s protivníkem, jehož si vážíme a jehož názory ctíme. A co teprve u projevů lidí vzdělaných, moudrých, plných pravdy, lidskosti a lásky. Hoj, to se to ctí svoboda slova! A to nemluvím o rozsudcích v náš prospěch, jež přijímáme s úctou k právu a s potěšením, kterak správně funguje. Jenže občas je to naopak – náš politický protivník (někdy dokonce i náš volič) je úplný blbec, jeho názory zvrácené a jeho konání podlé. Na veřejnost se vinou moderních sdělovacích technik dostávají názory, jež by správně neměly ani vznikat, natož být vytrubovány (o rozsudku soudu v náš neprospěch ani nemluvím). Hic Rhodus, hic salta! Tady ta lučavka setsakra leptá…
Není divu, že takový pocitový kotrmelec odjakživa lidi dráždil a přitahoval i umělce všeho druhu, kteří z něj občas dokázali udělat pořádný trhák. Jedním z takových případů testování lučavkou je Formanův film „Lid versus Larry Flynt“, kdy se právo na svobodu projevu/slova prubuje na případu tak nesympatického sprosťáka a zmetka, jakým byl jmenovaný vydavatel „pánského“ časopisu Hustler. Jeho děj (toho filmu) nikoli náhodou probíhá v rámci soudního přelíčení, kdy veřejná moc (v USA „lid“) žaluje Flynta ohledně nějakého článku v Hustleru.
Z filmařského hlediska by zajisté bylo možno natočit příběh i v jiných kulisách – kupř. záznamem diskusí a střetů uvnitř studijního kroužku na univerzitě, kde studenti mají za úkol napsat o právu či neprávu sprosťáka Larryho nějaký zápočtový esej. Anebo v prostředí rodiny, jež – namísto kočky na rozpálené plechové střeše – řeší Flynta a jeho právo zveřejnit v Hustleru kdeco. Ale pro Formanův film byl vybrán soud – jednak proto, že na konci dvacátého a na počátku jednadvacátého století jde o prostředí módní a u diváků oblíbené, jednak z toho důvodu, že testování tenoučké hranice mezi kolidujícími právy na svobodu slova/projevu a mezi právem na ochranu konkrétního jednotlivce proti pomluvám (či celé společnosti proti lžím a dezinformacím) nikam jinam nepatří. A jen pro ty, co to neviděli – Flynt a svoboda slova to tenkrát vyhráli.
Tady je ale zapotřebí poznamenat dvě věci, které snad měly být řečeny už na začátku. Za prvé je ono celé dosavadní povídání o těch, kteří se oněmi principy zmíněných práv a svobod zaklínají a berou je vážně. A netýká se těch, kteří nechtějí svobodu, demokracii, právo atp. pro všechny (ale jen pro ty „naše“) a míní, že to systémově nevadí (nebo je to dokonce lepší). Ti si hlavu lámat nemusejí, a když se zrovna nedaří těm „správným“, vyjdou manifestovat do ulic.
A za druhé nejde o pouhé „strpění“ něčeho, co je nám proti srsti. Takové strpění má podobnou hodnotu, již MUDr. Plzák přisuzoval manželské věrnosti impotenta – nastavená pravidla nás totiž většinou k onomu „strpění“ donutí, i kdybychom sami nechtěli. Naproti tomu – hodnotu manželské věrnosti hypersexuálního jedince to získá, až (a teprve) když sami sebe přesvědčíme, že právě skrze naše vědomé přijetí něčeho, co nám nejde pod fousy, se realizuje to, čemu říkáme demokracie, svoboda (náboženská, slovní), právní stát atp. Tedy, že z naší strany nejde o ústupek, slabost či lhostejnost, nýbrž o konstruktivní/správné chování, jímž se abstraktní modely demokracie, různých svobod, vlády práva (a další podobné) teprve naplňují. Takovýto výsledek je – stejně jako ono shora zmíněné zlato – vzácný a cenný. Protože tak, jako je vždy více zlata kočičího než ryzího, narazíme spíše na lidi, kteří kážou vodu, ale pijí víno. Opravdu hlubinné demokraty (či stejně oddané vyznavače nejrůznějších svobod, vlády práva aj.) aby jeden hledal v poledne s lucernou.
Z důvodu této své vzácnosti takoví lidé ani technicky nemohou zaplnit ulice a náměstí, jdouce demonstrovat za to či ono. Tam se tedy (alespoň statisticky) můžeme sejít spíše s těmi druhými, protože těch prvních prostě tolik není (a ani je to tam moc netáhne). Tím nechci házet všechny minulé, stávající či budoucí demonstranty do jednoho pytle, jenom se nemohu zbavit dojmu, že mají mnohdy spíše, než ku pravdě a spravedlnosti, našlápnuto ke měření dvojím metrem. Jsou přeci témata, jež patří do intimity společné postele, jiná do akademicky svobodné debaty na univerzitu, jiná do zákonodárných sborů; něco jiného se má probírat v hospodě u piva, jiné záležitosti na utajených diplomatických jednáních (nedávno zesnulý H. Kissinger by nám o tom mohl povídat) a jiné věci musí řešit právo.
To není otázkou vkusu nebo módy. Je-li totiž určité téma alokováno nevhodně, skončí to (v nejlepším případě) užvaněním účastníků k smrti nebo párem facek. V horším případě rozeštváním lidí, rozštěpením společnosti, destrukcí politického systému a v nejhorším i ozbrojeným konfliktem.
Obecně platí (alespoň se to tak zatím ukazuje), že na ulici patří témata krátká, jasná a uchopitelná (taková, jež by se při troše dobré vůle dala předložit k referendu). Jejich funkcí (očekávaným efektem z jejich demonstrování) je vyslat stručný a jasný signál o postoji či přání demonstrujících a jejich počtu/síle. Kupř. je nesmyslné cestou demonstrace prosazovat různou výši položek odpočitatelných od základu daně z příjmů v závislosti na počtu dětí či zdravotním nebo rodinném stavu poplatníka – takové téma má přijít na stůl odborné pracovní komise. Na ulici patří hesla jako „Podporu rodinám s dětmi“ nebo alternativně „Podporu rodinám bez dětí“.
Proto s velkými rozpaky sleduji nešťastnou situaci, kdy se po Evropě demonstruje na ulicích v souvislosti s izraelskou protiteroristickou operací v Gaze. Nesmyslnost vyzdvižení této problematiky na transparenty demonstrantů je zřejmá již nyní, ale vynikne v průběhu času, který ukáže, že na ulici řešení neleží. Natož pravda… Spory a konflikty, založené kdesi ve starozákonních dobách, stokrát modifikované válkami a výboji starověkých a středověkých říší až po tradiční britské „zavirování“ daného regionu v době svěřeneckého mandátu, mocenské hry současných velmocí a pod-velmocí atd. nevyřeší za půl hodiny jeden ofangličkovaný průvod a ani žádnému řešení nepomůže.
Hledání hranice mezi tím, co je ještě legitimní obrana (zahrnující v sobě jako svou integrální součást i preventivní úder/protiútok) a kde již začínají válečné zločiny (nebo alespoň jednání proti dobrým mravům a přijatým konvencím) patří kamkoli jinam než na pouliční demonstrace. Na to mají umět odpovědět koryfejové vojenských věd a nauk, mistři krizové mezinárodní diplomacie a jim podobní. A pokud by snad bylo zapotřebí, mohou se do toho vložit kompetentní mezinárodní vyšetřovací komise a příslušné soudní dvory.
Vybavil jsem si jeden z Čapkových Apokryfů, ve kterém se dva Athéňané dohadují o tom, zda jít či nejít na Agoru a demonstrovat tam proti vojevůdci Nikomachovi (nebo na jeho podporu).
„Poslyš, Filagore, kdyby se tvá žena pohádala s řezníkem, že jí nedal dobrou libru masa, co uděláš?“ „Pomohu své ženě.“ „Ba ne; podíváš se, má-li ten řezník dobré závaží.“ „To vím i bez tebe, člověče.“ „Tak vidíš. A potom se podíváš, jsou-li v pořádku váhy.“ „Ani to mně nemusíš říkat, Eupatore.“ „To jsem rád. A když jsou závaží i váhy v pořádku, podíváš se, kolik ten kus masa váží, a vidíš hned, má-li pravdu řezník, nebo tvá žena. To je zvláštní, Filagore, že lidé jsou chytřejší, jde-li o jejich kus masa, než jde-li o veřejné věci. Je Nikomachos vinen, či nevinen? To se ukáže na vahách, jsou-li váhy v pořádku. Ale má-li se dobře vážit, nesmí se foukat na misky vah, aby se naklonily na tu nebo na onu stranu. Proč tvrdíte, že úředníci, kteří mají vyšetřovat tu Nikomachovu věc, jsou podvodníci nebo co?“ „To nikdo neřekl, Eupatore.“ „Myslel jsem, že jim nevěříte; ale nemáte-li proč jim nevěřit, proč jim u všech všudy foukáte do jejich misek? Buď je to proto, že vám nezáleží na tom, aby se zjevila pravda, nebo proto, že se vám to jen hodí k tomu, abyste se mohli rozdělit na dvě strany a hádat se. Hrom do vás všech, Filagore; já nevím, je-li Nikomachos vinen, ale vy všichni jste zatraceně vinni tím, že byste rádi porušili spravedlnost.“
Hloupost nynější situace je o to větší, že složitost a „pouliční“ neuchopitelnost celé izraelsko-palestinské tragédie svedla do jednoho průvodu jak militantní islamisty, tak blouznivé podporovatele LGBT, momentálně se hlásící k levici, resp. levici, hlásící se k nim. Jedná se o důsledek nejen nesprávně vybrané agendy (jež patří jinam, než na ulici), ale i dalšího neodpustitelného nešvaru dnešní doby. Řeč je o ignorování míry závažnosti toho kterého tématu, kdy jsou do stejné váhové kategorie (do jednoho pytle) házena témata závažná, střední i vysloveně marginální a je pak s nimi zacházeno, jako s rovnými. A tak se nám tu sejde principiální pacifismus (globální a jdoucí od buddhismu přes Petra Chelčického, Mahátmy Gándhího až po dnešní mírová hnutí) s prosazováním práv nějaké uměle vytvořené mikro-menšiny, jejíž neurčitou definici zná asi jen pár jedinců na celém světě a protestující průvod se tváří, jako by byly ekvivalentní a zaměnitelné.
Kam to pak všechno může vést? Jen k rozhádání, zklamání, nedůvěře a (bohužel) i k nenávisti a násilí. Vždyť co by se tedy mělo po takových demonstracích stát? Odhaduji, že jejich účastníci by uvítali, kdyby bylo nadále zakázáno vést jakékoli ozbrojené konflikty, ale hlavně ty, jež by – byť jen potencionálně – mohly vést k tzv. kolaterálním/vedlejším válečným ztrátám. Dále by v žádném případě nesmělo být ohroženo zásobování lidí (vodou, potravinami, léky atp.), omezena práva menšin a musela by být vždy a všude zajištěna lékařská péče. A taky by vždy a všude musela fungovat Wi-Fi.
Protože něco takového slíbí jen málokterý politik (a nezajistí to vůbec nikdo, neboť to nejde), výsledkem bude jen volání po nějakém spasiteli, který by to zabezpečil (pokud to takhle začíná, končí to u „silné ruky“ – a to bych nám nepřál). A další požadavky se rozštěpí. Zatímco zastánci LGBT budou chtít, aby se dva chlapi mohli líbat i v mešitě, islamisté projeví toleranci a namísto jejich vybití jim povolí intenzivní léčbu. O tom, že jedni budou chtít provést „odsun“ Palestinců, zatímco ti druzí totéž udělat s Židy, ani nemluvím.
Přínos takovýchto demonstrací pro reálnou politiku může být jen záporný – nechť si laskavý čtenář sám představí, že by byl (alespoň na chvíli) vrcholným mocipánem a chtěl by si z takovýchto pouličních reakcí převzít „to pozitivní, co je v nich skryto“. Co by to asi bylo? Nechci být cynický, ale jediným poselstvím je zjištění, že lidé už jsou tak zblblí a manipulovatelní, že je lze nahnat do ulic v zásadě pro cokoli, má-li to dostatečnou mediální masáž. To je to, co lidé s těmi či oněmi transparenty chtěli?
1. S. Právě se mi doneslo, že USA dálkově odstřelily základny nějakých teroristů v odvetě za napadení a zranění amerických vojáků. Prý to takhle nějak oznámil prezident Biden. Na ulicích je zatím ticho. Základny byly patrně mimo území, kde se vyskytuje chráněná žlabatka pidláková, nemotali se tam žádní „civilové“ kteří by mohli dojít k újmě. Zabití teroristé byli určitě shledáni vinnými řádným soudem a nepatřili k žádné pozitivně diskriminované menšině; řízené střely byly z recyklovaného materiálu a nezanechaly žádnou uhlíkovou stopu. Takže demonstrovat není proti čemu. Nebo je klid proto, že u toho nebyli žádní novináři?