Král Karel IV. zemřel 29. listopadu roku 1378, jak se píše v kronikách, tři hodiny po západu slunce a příčinou byl podle odborníků zápal plic. Ten se u panovníka objevil v době, kdy byl upoután na lůžko vinou zlomeného krčku, k němuž došlo při pádu. Historické prameny neuvádějí přesně, o jaký pád se mělo jednat, zda šlo o jezdeckou nehodu, nebo třeba jen docela obyčejné lidské zakopnutí a pád například ze schodů. Ať už to bylo jakkoliv, je jisté, že tím okamžikem se začaly odpočítávat poslední dny života největšího českého panovníka.
![](https://www.ctidoma.cz/sites/default/files/styles/box_image/public/imgs/09/profimedia-0327856247.jpg "Jan Lucemburský byl známý jako "král cizinec". Svůj cizí původ ale skvěle uplatnil v zahraniční politice")
Panoval až do konce
Ani na lůžku ale císař stále ještě tak docela neodpočíval a snažil se věnovat panovnickým povinnostem. Trápila ho nejen velká inflace na jím spravovaném území, ale také problémy v církvi pramenící z tak zvaného papežského schizmatu. O co šlo? Jednoduše řečeno se v jednu chvíli na scéně objevili dva papežové, kteří se pustili do slovního boje na život a na smrt. Je zřejmé, že taková situace římského císaře musela velmi trápit, byl už ale pomalu u konce se silami, a tak se snažil nejitřit problémy a vyjednat vše co nejméně bolestivou cestou. Konce se už ale nedočkal, protože smrt čekat nehodlala. Největšího Čecha si vzala uprostřed jeho panovnických starostí.
Život po císařském životě
Jak vypadal „život po životě“ v podání císaře Karla IV.? První dny po jeho skonu měl, obrazně řečeno, hodně napilno. Zemřel první muž neobyčejně velké říše a podle toho bylo také třeba s jeho tělem nakládat. A protože se s ním chtěli rozloučit všichni, nemohl stačit jediný pietní den s vystavenými ostatky. Všichni to dobře věděli, a mimo jiné i proto přišli na řadu balzamovači, aby tělo co nejrychleji připravili na pobyt v otevřené rakvi i následnou cesty po Praze. Muži svého oboru se ihned pustili do práce, vyjmuli vnitřnosti Karla IV. a tělo napustili balzamovacím roztokem. Zajímavou otázkou dodnes zůstává, kam se podělo císařovo srdce. V těle nezůstalo, ale zároveň nikdo nenašel nádobu, v níž by bylo uloženo.
Dlouhá poslední cesta
Dalších jedenáct dní se mohli císařovi poklonit lidé na Pražském hradě, kde bylo na katafalku jeho tělo vystaveno v otevřené rakvi. Mohl alespoň potom Karel IV. v klidu spočinout v tichu své hrobky? Ne, následovala ještě dlouhá několikadenní cesta Prahou, od kostela ke kostelu, v doprovodu tisíců smutečních hostů a členů rodiny i ostatních panovnických rodů, rytířů a dalších poddaných. Zesnulého krále neslo třicet mužů na slavnostně vyzdobených márách v rakvi tak široké, aby mohly být kolem nehybného těla rozmístěny insignie jeho panovnické velikosti. Koruna, žezlo a jablko pro krále a císaře, meč pro bojovníka. Po několik dalších dní takto putoval v čele smutečních průvodů, až se jeho tělo vrátilo zpět do Chrámu svatého Víta, aby mohl být konečně uložen k poslednímu odpočinku.
Převlékli ho a pohřbili
Samotný pohřební ceremoniál se samozřejmě neobešel bez zádušní mše, symbolických obětí a promluv pražského arcibiskupa a kardinála Jana Očka z Vlašimi a dalších významných církevních hodnostářů. Císařovo tělo, oblečené doposud do honosného oděvu hodného panovníka, bylo následně převlečeno – jak si sám přál – do prostého minoritského roucha, v němž se také odebral na věčnost. Odznaky jeho panovnické moci byly pohřbeny spolu s ním do hrobky, připravené k tomuto účelu přímo uvnitř Svatovítského chrámu. V temné samotě se císař a král ocitl 15. prosince roku 1378, tedy celých 16 dní po své smrti.
Zdroj: Karel IV.: historie života velkého vladaře (F. Kavka), Prima, České země v letech 1310–1378. Lucemburkové na českém trůně I. (J. Čechura)
KAM DÁL: Proč Němci nemají rádi Karla IV.? Prodal životy tamních Židů a svolil ke strašlivému pogromu.
