Článek
Když se tak podívám ven za okno, nedej bože, když občas musím opustit teplo a sucho bytu nebo kanceláře, říkám si, jak asi vypadaly Vánoční oslavy u dvanácti měsíčků? Opil se leden do němoty nebo leží na ARU se žlučníkovou kolikou? Nic zlého mu samozřejmě nepřeji, ale kde se teda sakra fláká? Než mu dojde, že se má ujmout vlády, nastane další potopa světa. A nejsem si vůbec jistá, jestli zrovna teď aspiruje člověk na ten živočišný druh, který stojí za to zachraňovat na Arše. Obávám se, že už Bůh, po zkušenostech posledních 2 000 let, nedovolí, byť jedinému člověku, na tu kocábku vstoupit.
Patrně proto, že se kontaktu s nevlídným počasím poslední týdny úspěšně vyhýbám, rozhodla se nebesa vše mi vynahradit. Vyhnala mě ven apelující na můj nejnižší, zato však nejsilnější pud – snahu neumřít hlady. Bohužel jako každoročně, přes všechna má předsevzetí, že se cukroví ani nedotknu, obalil konec prosince mé tělo dostatečným množstvím tuku na to, abych z něj mohla žít pět let bez potravy za polárním kruhem. Ne že bych to vědomě plánovala, ale moje tělo si to musí myslet, protože proti veškerým zákonitostem fyziky, přeměňuje 100 g cukroví na 1 kg podkožního tuku za dva dny. A že těch dnů bylo… Nový rok tak přinesl tradiční předsevzetí – nežrat, hubnout! Každý rok v tomto čase na sobě vyzkouším novou dietu. Ta letošní má jméno ořechy. Už přesně nevím, která anorektická celebrita mi tuto geniální myšlenku přes své (jistě zcela objektivní) sociální sítě, doporučila. Nicméně logické vysvětlení, proč se stát na příští tři měsíce veverkou, bylo přesvědčivé. Když jsem si ale rozpočítala, jaké množství ořechů potřebuji na den „abych přežila“, zjistila jsem po vstupu do supermarketu, že při ceně 100 gramového balíčku této superpotraviny, mi výplata vystačí asi na týden. Dle rad většiny koučů jsem se však nevzdala po prvním neúspěchu a začala hledat internetové ochody, nabízející ořechy za výrazně nižší cenu. Má vytrvalost, která mne stála spoustu stresu a tím pádem spoustu snězených vanilkových rohlíčků (ty jediné ještě zbyly, protože měly dlouho dobu konzistenci špatně opracovaného mramoru), byla nakonec odměněna. Obří obchodní gigant valící na Evropu kvalitní zboží z Číny nabízel širokou škálu ořechů za cenu až směšnou. Nad tím, proč stojí kilové balení kešu ořechů z takové dálky zhruba třetinu ceny 100 gramové sáčku baleného v Čechách, jsem příliš neuvažovala. Jediným problémem se tak stalo množství. Abych vůbec mohla zboží do virtuálního košíku vložit, bylo nutné objednat vždy aspoň dvoukilové balení. To není zas tak mnoho, usoudila jsem. Ořechy vydrží klidně rok. A tak jsem krom kešu přidala ještě para ořechy, pistácie, arašídy, vlašáky, mandle a pekanové ořechy (i když vůbec netuším, co to je). Při platbě jsem byla natolik zaujatá přepočtem celkové ceny z dolarů na koruny, že násobení 7×2 (sedm druhů ořechů krát dvě kila) jsem poněkud opomenula. To ale v tu chvíli nebylo důležité. Navíc jsem prozřetelně jako výdejní místo pro doručení do ČR zvolila obchod, u kterého se dá dobře zaparkovat. Můj mozek zaplavený dopaminem ze skvěle odvedené práce a serotoninem po cca 200 gramech snědených vanilkových rohlíčků zahalil svět do růžové a zcela apatické nálady. Má kila navíc mi v tu chvíli byla úplně jedno.
Neuvěřitelně úžasné bylo, že můj vytoužený balíček dorazil z dálného východu už za 14 dní. Neuvěřitelně škodolibé naopak bylo, že přesně v den, kdy se bůh rozhodl seslat na zem tu slibovanou potopu světa. SMS zpráva „vaše zásilka dorazila na výdejní místo“ mě zastihla odpoledne již doma, ve chvíli, kdy za oknem padaly takové potoky vody, že jsem nafukovala madračku, stará křidélka a kruh po svých synech, abych vše zanesla do kurníku, protože si nejsem jistá, zda umí slepice plavat nebo spíš, jak dlouho vydrží pod hladinou.
Po opětovném vyhlédnutí ven jsem byla ochotna udělat z našich slepic utopence a už z domu nevytáhnout paty. Vidina ořechů mne však přece jen do té živelní katastrofy vyhnala. Nasadila jsem na tuto záchrannou operaci (a teď nemyslím záchranu slepic, ale záchranu ořechů z cizí prodejny) svůj nejteplejší péřový kabát, ve kterém vypadám jako těhotná lední medvědice a vyrazila.
Uklidňovalo mě, že jen přeběhnu do sucha a bezpečí auta a zastavím hned před obchodem. Myslím, že je vám už v tuto chvíli jasné, co se pak ve skutečnosti stalo. Ano, před obchodem se skutečně zastavit nedalo. O tom, že se v celé ulici bude zrovna kopat potrubí, nic ve zprávě o vyzvednutí nebylo! Po zhruba čtvrthodinové marné snaze dostat se k obchodu co nejblíž, hrozilo, že se utopím uvnitř auta. Stěrače jsem dávno vypnula, ponorce byly zcela zbytečné. Neviděla jsem na metr. Auto si na silnici dělalo, co chtělo, respektive valící se voda si dělala, co chtěla, s mým autem. Vesla jsem nepřibalila, zbývala tedy jediná možnost, zastavit. Bohužel asi 700 m od místa, které mělo původně zaručovat přeběhnutí prakticky suchou nohou. Ono „přeběhnutí“ do místa určení bylo překvapivě docela v pohodě. Chvíli totiž trvalo, než impregnace kabátu propustila vodu dovnitř k peří. Navíc vyplavený adrenalin dělal s mojí fyzičkou hotové zázraky. V okamžiku, kdy jsem vbíhala do obchodu ze mne tedy ani neteklo (peří dobře saje), ani jsem nevypadala jak amatér po profi maratónu. To, že dech to vzdal a zůstal zhruba na polovině cesty, nebylo poznat, protože prodavačce stačilo ukázat kód zásilky na mém mobilu. Než (a teď už opravdu nemohu napsat “balíček“) balík donesla, změnil se můj kabát zcela nacucaný vodou na závaží, které mne neúprosně stahovalo k zemi. Myslím, že jsem v tu chvíli na sobě měla aspoň 8 litrů. K nim pak přibylo ještě těch… Kdo si ještě pamatujete? Ano 14 kg ořechů. Z obchodu jsem se vypotácela jak čínský Buddha (to je, na rozdíl od thajského, ten hooodně tlustý), s nákladem hodným nejlepších himálajských Šerpů. V tomto stavu bylo nutné zdolat cestu náročnější než na vrchol K2, zpět k autu. S každým krokem jsem víc a víc chápala, jak se asi cítí „zmoklá slepice“. Nacucané peří mi nedalo ani centimetr zadarmo. Snažila jsem si vybavit všechny hrdiny, kteří kdy zdolali osmitisícovky, abych se aspoň trochu namotivovala. Jediný, kdo mě ale stále v pozitivních vizualizacích pronásledoval, byl Aquamen. Proklínala jsem nebesa, tu krávu influencerku, která mi vnukla myšlenku ořechové diety, vlastní neschopnost a debilitu a každé auto, které kolem mě obřími kalužemi projelo. Nevím, jak jsem se nakonec dostala domů. Co už ale vím velmi dobře, je, jak se cítí zmoklá slepice. Naše opeřené krásky za to, co musí kvůli rozmarům přírody vytrpět, dostaly všechny ty skvělé ořechy z Číny. Já se vracím k cukroví, sušenkám, čokoládě a cukru obecně. Až totiž budu muset příště vytáhnout paty do takové sloty, podkožní tuk jistě pomůže mnohem víc než peří. Voda po něm krásně steče, a navíc mi nebude zima.
Ať žijí novoroční předsevzetí, leden zasypaný sněhem a tuk, který nás může hřát lépe než dobrý pocit z dvoudenní diety.
