Jak jste se do Nepálu dostal, vyslala vás tam nemocnice?
To by sice bylo fajn, ale jel jsem tam v rámci své dovolené. Je to takový můj koníček. Chtěl jsem se zdokonalit v technikách plastické chirurgie. Mají tam hodně případů, které jsou velmi složité, ale u nás se s nimi setkáváme minimálně. Lidé tam hodně jezdí na motorkách a s tím souvisí také povaha úrazů. Už při první stáži jsem se tam seznámil s celou řadou lidí. Mimo jiné s ortopedkou Shilu. Studovala v Anglii a Singapuru a je první atestovanou ortopedkou v Nepálu. Ženy se tady obtížněji dostávají do vyšších pracovních pozic a jí se podařilo stát se vedoucí oddělení v národním traumacentru v Káthmándú.
Je to tedy tak, že vy, lékař z Česka, jste se chtěl v Nepálu něčemu přiučit
Určitě. Myslel jsem, že se budu od Shilu učit plastickou chirurgii. Realita však byla trošku jiná. Lékaři tady neumějí tolik pracovat s implantáty, což je poměrně složitá disciplína. Dopadlo to tak, že něco jsem se učil já od nich, něco zase oni ode mě, podle toho, jaký případ jsme řešili.
Vojtěch Kunc |
Setkal jste se v Nepálu s případem, na který v Česku běžně nenarazíte?
Pracuji na traumatologii, takže se často nedostanu k plastickým operacím. Tady se často řeší problém, kdy vlivem nějakého většího traumatu končetiny nebo tlaku dochází k odumírání svalů. U nás jsou tyto případy vzácné, setkáváme se s nimi jednou dvakrát za kariéru. Tam jich řeší podstatně více. U nás stav končetiny řešíme v té akutní fázi, v Nepálu je péče velmi nedostupná a lidé třeba čtyři pět dní cestují do nemocnice. Také lékaři v menších nemocnicích léčí všechno a ne vždycky dokážou akutní stav rozpoznat.
V Nepálu jste byl už potřetí. Jaká je dostupnost zdravotní péče?
Je tady jeden velký problém, není běžně dostupné zdravotní pojištění. Většina pacientů si sama zodpovídá za to, jakou budou mít léčbu. Není za to zodpovědný systém, ale každý člověk sám. To vede k tomu, že pacient přichází do nemocnice a péči si musí koupit. Když má peníze, vybere si kvalitní lékařskou péči. Pro movitější obyvatele jsou kliniky na velmi vysoké úrovni. Pokud si člověk vybere soukromou nemocnici, bude ho to stát řádově statisíce. Pokud si vybere lokální nemocnici nebo péči, která je hrazená alespoň zčásti státem, je to výrazně levnější. Každý musí mít dobrý přehled o operatérech a vědět, jak se k nim dostat. Hodně záleží také na tom, kde se člověk zrovna pohybuje, dostat se do nemocnice s odpovídající péčí může být velmi komplikované.
Mají v nemocnicích přístrojové vybavení, které znáte z našich nemocnic?
Ano, na lepších klinikách jsou přístroje totožné s těmi, které používáme u nás.
Překvapilo vás v Nepálu něco?
Je to jedno velké konstantní překvapení. Člověk si uvědomí, jak odlišně je u nás vnímána hodnota života. Vzhledem k tomu, že spousta lidí si lékařskou péči nemůže dovolit, odcházejí od lékaře s pro nás naprosto děsivými následky. Velmi frustrující pro mě bylo vidět, že jde pomoct, ale z finančních a sociálních důvodů to není možné.
Jak vás místní lékaři přijali?
Ti pokrokovější vědí, jak se u nás operuje, a chtějí se dozvědět co nejvíc. Ptají se na konkrétní výkony, na konkrétní postupy. Pak je tam celá řada lékařů, kteří mají v sobě jistou pokoru. Jsou velmi šikovní, ale neznají postupy, protože nemají možnost, jak se to naučit. Ti jsou hrozně dychtiví po znalostech. Pak jsou tam takoví, kteří nějakým způsobem léčí dlouhá léta a nechtějí si do toho nechat mluvit. Spolupráce s nimi je velmi omezená, vím, že si ode mě nic neodnesou, stejně jako já od nich.
Předpokládám, že je velmi těžké získat v Nepálu lékařské vzdělání.
Obyvatelé se dělí na různé kasty. Člověk z té vyšší, jehož rodiče mají finance, si dokáže zařídit dobré vzdělání. Ti ostatní to mají podstatně složitější. Celý život se učí v malé místnosti, jejich rodina se k tomu upíná a veškeré finance dává na školy. Děti studují s velkou nejistotou. Pokud jejich rodič není schopen zaplatit měsíční nebo půlroční školné, nepustí je ke zkouškám a nemůžou projít do dalšího ročníku. Dítě se učí půl roku na zkoušku, o které neví, jestli k ní bude připuštěno, protože rodiče neseženou dostatek financí.
Vypálená města, mrtvé děti. Žádný porod nešel hladce, vzpomíná lékař na Asii |
Jak dlouho vzdělání trvá?
Mají poměrně zajímavý systém. Děti mohou přeskakovat ročníky, pokud se jim podaří splnit zkoušky. Hlavně v chudších rodinách je na děti velký tlak, protože když zvládne přeskočit ročník, sníží se množství financí na školné.
Kolik jste si v Nepálu vydělal?
Nic, nejel jsem tam kvůli výdělku, operoval jsem tam zadarmo.
Jak vás přijali lidé, které jste operoval? Nebyl jste pro ně za exota?
Člověka s bílou pletí ve své kultuře vnímají velmi pozitivně a jako takového učence. Je to dáno jejich historií. Často na mě pohlíželi s velkou důvěrou, věřili, že jsem ten, kdo zvládne vyřešit všechny jejich problémy. Vkládali do mě velké naděje.
Chcete se do Nepálu vrátit?
Rozhodně ano. Prostředí i kultura jsou obdivuhodné. Z lékařského pohledu jsou případy, ke kterým jsem se tam dostal, svým způsobem unikátní. Je to úplně jiná medicína než u nás. Máme kvalitní zdravotnictví, a když jsem viděl, jak to jinde nefunguje, začal jsem si více vážit toho, co u nás dokážeme. Očekávání a možnosti českého a nepálského pacienta jsou dvě neporovnatelné věci. Náš pacient přichází a má nárok v podstatě na vše. Nepálský pacient přichází a nemá nárok na nic.
Zdejší péče mě udivuje, říká lékařka z Panamy. Pro stáž si vybrala Ústí |
Je zdravotní stav pacientů v Nepálu srovnatelný se stavem pacientů u nás?
Je to velmi odlišné. Změny opotřebení kloubů, které nastupují u pacientů postupně, se tam vůbec neřeší. Rozdíl je i v povaze úrazů. U nás často řešíme úrazy z nehod na dálnici, v Nepálu se s podobnými úrazy setkáte málokdy. Úroveň silnic je tam tak nízká, že se nedá jet velkou rychlostí. A pokud se někomu přihodí vážný úraz na silnici, během dlouhého transportu do nemocnice to většinou nepřežije. Velmi málo pacientů podstupuje také totální endoprotézu, což je u nás jeden z nejčastějších ortopedických zákroků. Riziko výkonu kvůli infekci je tam také několikanásobně vyšší než u nás.
Pocházíte z Prahy, v ústecké nemocnici pracujete čtvrtým rokem. Proč jste nezůstal v Praze?
Úroveň traumatologické péče je tady dlouhodobě velmi kvalitní. Pracuje tady celá řada špiček v oboru, se kterými jsem chtěl spolupracovat a něco se naučit. V Praze bych se asi nedostal k výkonům, které můžu dělat v Ústí.
