ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola IV. – Mokrej sen

Pan Lynx není sólovej projekt Michala Skořepy. Jakožto dítě má rodičů vícero. Za tu krátkou dobu, co jsem vystrčil Conversky z lesa, jsem si k vlastnímu úžasu přitáh, ba i nadále přitahuju v nemálu dobrých duší porodní asistenty a asistentky, který pomáhaj na svět každý jedný věci, kterou mě múza oplodní a Lynx mě hecne, abych „si to nechal“. Coby člověk, kterej chodil jeden rok na církevní základku a měl v obou pololetích dvojky z chování, nemám asi úplně kompetenci k tomu říkat, co je požehnání, ale jak jinak si vysvětlit, kde se berou všichni ty z vás, díky kterým Lynx stále roste a bez kterých by už dávno skončil v zoo? Tenhle díl blogu měl být slibovaným dojákem o tom, jak se potkala kapela Pana Lynxe. Vzniknuvší ekologická stopa po kácení stromů na výrobu kapesníků však bude muset být ještě o něco větší, jelikož a protože před výše zmíněnej doják musím vpravit ještě doják jeden, a ten je především o vás, těch který k nám postupně zavítáváte „do lesa“ zvenčí.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola I. – Meditace

Jsem ročník 87, tudíž dítě devadesátek. Od mala jsem miloval listovat si hudebníma časákama, namotávat tužkou zašmodrchaný kazety a utírat si slzy do bookletů cédéček, že jsem proti světlu objevil zase další škrábanec. V dnešní online době už málokdy přijdete do kontaktu s něčím fyzickým, co by na omak reprezentovalo muziku, který jste fanouškem. Klasický céda už dneska kapely vyrábí jen coby nutnou vizitku, co se nikomu nevejde do peněženky. Přitom je fyzická podoba desky pořád krásným tvůrčím prostorem, na kterým se člověk může dosyta vyřádit. Já se na to v případě Lynxova debutovýho alba od začátku těšil, a navíc mi přišlo, že nás, kterým chybí hmotný hudební artefakty, musí přeci být víc. Jak na to? Cítil jsem, že klasickej digipack je třeba něčím trhnout. Představa vinylu byla sice ok, ale něco (Lynx) mi říkalo, že až časem. Na výkop to chtělo cosi víc fresh.

Prvotní celkem placatej nápad vyrobit nějakou zajímavější flashku, mě přivedl k neplacatý spolupráci se skvělým Ondrou Petrem, klukem, co má firmu Promoteus. Ondra je ten typ kreativce, co najde způsob, jak vám sériově nechat vyrobit jakejkoliv reklamní předmět, ať už jde o flashku, reprobedny se svítícím logem kapely nebo zubní kartáček z očních řas novorozenců. Házel jsem mu nadrzo jednu vizi za druhou. Ta nejextrémnější pak zvítězila a my spolu upekli vintage dřevěnou krabici s reliéfně vylaserovaným nápisem Pan Lynx: Kdo se bojí, musí do lesa, ze který na vás po otevření vybafla z černýho sametu kovová flashka ve tvaru ksichtu Pana Lynxe a ve víku nad ní si vás pobaveně prohlížela pošetka s CD a bookletem plným ručo kreslených artworků ke každýmu songu. Jak jsme ji přichytili, aby nepadala? Ondra vymyslel magnety. Celý to byla megalomanie odpovídající megalomanii, se kterou jsem hodil placáka z pátýho patra do hladiny tvoření každýho jednoho Lynxova songu. Drzost vyrajcovaná drzostí, ve který mě pobaveně podporoval sám Lynx. Od něho taktéž vyvstal nápad vzít si jako rukojmí nám doposud neznámej počet fanoušků. A tady už přichází pomalu na řadu slibovaný tahání prvních kapesníků.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola II. – Výlety do temnoty

Kníže pohoršení Samir Hauser z kapely Vanessa mi poradil, že jako nejlepší platforma pro crowdfunding se mu osvědčil Startovač, za kterejšto tip mu dlužím rituální oběť dle jeho výběru (zájemci můžou psát na panlynxofficial@gmail.com). Startovač se nám okamžitě líbil. Lynx mi dodal odvahy zakrejt si rukou oči, udělat malou mezeru mezi prostředníčkem a prsteníčkem a říct si veřejnosti o potřebnou částku čtvrt míče (!), a to na projekt, kterej měl za sebou dva singly s klipem a žádnej koncert. Šlo o mokrej sen a vyzvání reality, ať ukáže, kam až se sama dokáže ohnout, když si člověk onen sen vizualizuje. No a pocem! Během první hodiny po spuštění jsme měli vybráno 10 %. Samotnou desku si na Startovači koupilo přes šedesát lidí! Ostatní šli do triček, náramků a všech dalších cen, co byly k mání, včetně ohořelých trsátek z nahrávání desky (některý riffy bylo třeba hrát fakt rychle). Byli i tací, co nám poslali prachy jen tak. Oni, potažmo vy, jste tím pomohli vzniknout věci, do který jsem ze sebe vyndal úplně celý svý výtvarný i hudební střevo a dali jste mi tak na srozuměnou, že se ve vašich očích nejedná o slepák. Tohle byl první hmatatelnej důkaz, že to, co děláme s Lynxem má smysl a že svět čítá skutečně hromadu lidí, co se nebojí do lesa, nebojí zamotat do větví svý individuální temnoty, která se na ně při poslechu Lynxe vyvalí, ba co víc, jsou mezi nimi i tací, co jim nespustí koliku změna dur v moll během jednoho taktu. Vybralo se pres 260 tisíc korun. A luxusní edice desky, jak jsme se rozhodli její jedinou dosavadní fyzickou podobu nazvat, byla na světě.

ROCK BLOG | Pan Lynx: Kapitola III. – V pasti tvorby

Ten den jsem ležel na gauči u sebe ve studiu a říkal si, jak je zázračný žít v realitě, kde je tohle možný. Mokrej sen. Děkuju. Říkal jsem, že to bude doják. Nechte si ale do příštího tejdne uschnout kapesníky, protože se vám šiknou u slibovaný kapitoly o vzniku kapely Pana Lynxe, která bude zároveň v týhle sérii blogů kapitolou poslední. Teď vás opustím a jdu si pobrečet o samotě - konkrétně u hraní Diabla 4, který je, sorry, hřebíkem do rakve celý série. Jak to sakra mohli dopustit?!

Text: Michal Skořepa, foto: archiv Michala Skořepy
Témata: Michal Skořepa, Pan Lynx, Výlety do temnoty, Kdo se bojí, musí do lesa, rock blog