Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Editorial

O hledání hranic humoru

Satira, ironie, vtipy jsou důležitou součástí otevřené společnosti. A právě jisté „zraňování“ v nich obsažené posouvá debatu, bourá různá tabu

Černá Madona Čenstochovská s upravenou svatozáří Panny Marie a Ježíška; Polsko 2019 • Autor: Wikimiedia Commons - Silar (CC BY-SA 4.0)
Černá Madona Čenstochovská s upravenou svatozáří Panny Marie a Ježíška; Polsko 2019 • Autor: Wikimiedia Commons - Silar (CC BY-SA 4.0)
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

My jenom nechceme, aby se humor dotýkal jiných lidí, aby působil jiným lidem nějaké špatné pocity. A podle mě existuje humor, který nikoho neuráží. A existuje humor, který se nevozí po druhých, ale je prostě vtipný, protože je vtipný. A o takový humor bychom měli usilovat,“ řekla v Českém rozhlase redaktorka A2larm Magdalena Dušková. V pořadu Pro a proti debatovala minulý týden s někdejším profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové Jiřím Černickým.

Mělo jít o názorový střet generací, Černický zastupuje čtyřicátníky a Dušková generaci Z. Jde sice o diskutující z různých věkových skupin a oba se snaží za tu svou mluvit, ale tak jednoduché to není. Ostatně na výše uvedený pořad a citát mě upozornili vrstevníci Magdaleny Duškové s tím, že se na humor dívají úplně jinak. A já zase jako generační souputník pana Černického nesdílím jeho kritický pohled na mladé lidi.

Výše uvedený citát ovšem neberu jako generační výpověď, už proto, že mám zkušenost s mladými lidmi, která je trochu jiná. Co mi ale na zmíněné diskusi přijde důležité a sympatické, je hledání hranic toho, co se má a co nemá. Jako novinář, který také několikrát psal o tom, že slova mohou zraňovat a v některých chvílích i zabíjet (viz inspirace pro různé masové vrahy), cítím ale zároveň potřebu hájit humor a obecně debatu, která se „dotýká“ druhých.

Satira, ironie, vtipy jsou důležitou součástí otevřené společnosti. A právě jisté „zraňování“ v nich obsažené posouvá debatu, bourá různá tabu. Je to důležitý nástroj při boji s různými formami totality. Časté volání po nezraňování druhých má proto své limity. Navíc se to často obrátí proti těm, kdo chtějí citlivější společnost. Vidíme to třeba ve Spojených státech, kde konzervativní fundamentalisté zakazují některé knihy, aby se nedotkly citového vývoje mladých lidí.

V dubnu roku 2019 vtrhla brzy ráno polská policie do bytu lidskoprávní aktivistky Elżbiety Podleśné, zabavila jí počítač, datové disky a prohledala její soukromé věci. Důvodem bylo to, že ji policie podezřívala z autorství plakátu, na kterém je slavná Černá Madona Čenstochovská s upravenou svatozáří Panny Marie a Ježíška – byla totiž v duhových barvách. Šlo o satirický plakát na podporu LGBT+ lidí, proti kterým vláda a katolická církev tvrdě vystupovaly. Proti Podleśné byl použit paragraf, který umožňuje stíhat ty, kteří uráží či znevažují náboženské cítění druhých. Zcela absurdní kauza skončila u soudu, členové vlády požadovali tvrdé potrestání, ale soud v roce 2021 rozhodl, že šlo o projev svobody slova. Naštěstí. Ale k zásahu policie nikdy nemělo dojít, protože i katolická církev musí snést satiru a polemiku.

Příklad uvádím proto, že dobře ilustruje, že téměř cokoli, co ve veřejném prostoru děláme či sdělujeme, se někoho dotýká, někoho zraňuje či uráží. A někdy je to dobře, protože boj LGBT+ lidí proti útisku moci a šířeným nesmyslům byl naprosto oprávněný.

Je logické, že všichni, kdo se pohybujeme ve veřejném prostoru, máme hledat způsob vyjadřování, který bychom mohli pojmenovat jako slušné chování. Zároveň ale platí, že se máme učit přijímat nekorektní humor či polemiku a máme být připraveni i snášet kritiku od těch, kterým se nelíbí. Právě na podobných střetech se učíme větší citlivosti.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery

šéfredaktor

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].