EXOTICKÉ OBJEKTY PRO PŘECHOD MEZI SVĚTY (8)

V další jeho povídce "Sny v čarodějnickém domě" zmiňuje „organické věci na něho působily jako shluky bublin, chobotnice, stonožky, oživlé hinduistické modly a spletité arabesky probuzené k jakémusi hadímu životu.“ „Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě nebraly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov…“

Byl tu však ještě další fenomén, a sice slabá fialová záře, „zlé fialové světlo,“ vyskytující se kolem „stařeny a toho malého chlupatého“ (Hnědý Jenkin), která předcházela „jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že by jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, bylo naprosto mimo zdravý rozum.“ Toto „snové světlo“ má jako základní barvu fialovou – barvu lila, podle níž nazval Kenneth Grant jedno ze svých nejlepších děl - Beyond the Mauve Zone. Onou „stařenou“ jest stará čarodějnice Kezia, jejíž dílo sleduje matematik Walter Gilman, který po jisté chvíli opouští důvěrně známé prostředí tohoto Vesmíru a jeho linearitu, protože vykročil do „neurčitých soumračných propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly,“ spolu s oslnivým snovým fialovým světlem, ale nepostupoval „přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu.“

„Tajné kulty často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia zvládla umění procházet branami dimenzí“, „a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách čarodějnice na koštěti? V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím,“ o čemž svědčí i skutečnost, že se Gilman setkal se starou Kezií Masonovou přesně v té podobě, v jaké opustila v sedmnáctém století svůj proces navzdory opatřením přítomných soudců – do téhož pásu patří i ostrov Avalon a další podobné příbytky na psychogeografické mapě. Právě tak ale naše podvědomí obsahuje i úhly, které potřebujeme, abychom se dostali nazpět do normálního světa.

Další Lovecraftova novela "Stín z času" vznikala mezi 10. listopadem 1934 až 22. únorem 1935, k níž do svých poznámek napsal: „Člověk se musí přichystat přijmout o vesmíru a o kolotavém víru času představy, které ochromují už jen pouhou svou zmínkou“ a lidstvo „se musí mít na pozoru před jistým skrytým nebezpečím“. „Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý, a přitom nerozlučný pan Hyde“. A Michael Bertiaux mu přizvukuje:

„Je zcela zřejmé, že v každém z nás jsou skrytě přítomny magické síly. To ovšem tyto extremisty nezajímá. Ani skutečnost, že každý má někde v nativním horoskopu Pluta. Sotva to bude zajímat ty, kdož těží z nejextrémnějších forem magické moci. Co je však zajímá, je způsob, jímž jsou tito extremisté schopni používat tuto moc a přítomnost Yuggothu-Pluta v jejich plánu na převzetí tohoto světa a zničení svých nepřátel, tj. těch, kteří by mohli odolávat gnosi Yuggothu.“^[45]

Jsou to osoby poznamenané touto zvrácenou a chaotickou energií. Představme si agenta Coopera v hodnosti Yuggothu v zemi za zrcadlem, kde je z něj agent „Repooc“, „yrev yrev“ (opravdu velmi) zlý“ Mr. C., na nějž se ze zrcadla svým šíleným smíchem směje BOB a v tu chvíli jsou oba jedno a jsou zajedno i s entitou Judy.

René Magritte namaloval v roce 1937 pozoruhodné plátno "La reproduction interdite", a celou situaci na něm bychom mohli popsat slovy „Kopírování je nepřípustné“. Vidíme muže stojícího před zrcadlem, tedy jeho záda a odraz v zrcadle. Jenže ten odraz nám nezjevuje mužův obličej, nýbrž zase jen jeho záda. Jediné, co má v zrcadle opravdový odraz, je kniha Edgara Allana Poea. A třebaže se vkrádá myšlenka na povídku William Wilson, s tématem paranormálního dvojníka, čteme na obálce titul "Příběhy Arthura Gordona Pyma", před nímž „se rozevřela propast, aby nás pohltila. Ale tam se nám vztýčila v cestě zahalená lidská postava, mnohem větších rozměrů, než kterýkoliv obyvatel země. A barva pleti této postavy měla dokonalou bělost sněhu“.^[46] Poeův "Esej o hmotném a duchovním Vesmíru" z roku 1848 je de facto skrytou úvahou o démonu zvrácenosti našeho světa, která začíná jako esej pojednávající o vypravěčových sebedestruktivních sklonech:

„… je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka. Poslušni těchto popudů jednáme bez srozumitelného účelu… jasné vědomí nesprávnosti nebo pochybenosti našich skutků bývá nezvladatelnou a jedinou silou, jež nás často dohání k tomu, abychom skutek provedli. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět – prostě elementární.“^[47]

V posledním díle druhé řady seriálu "Městečko Twin Peaks" se Lynch touto malbou nechal inspirovat hned několikrát. Třeba ve scéně, kde Dale Cooper utíká od svého dvojníka. Vypadají úplně stejně jako postava na "La reproduction interdite" - muž v černém obleku s černými vlasy vidí sama sebe zezadu. Je to jeho odraz, ale ten odraz nemá obličej. Jako by tam místo něj byla jen jeho kopie. Také finální scéna druhé řady seriálu "Městečko Twin Peaks" je přímo ztělesněním plátna "La reproduction interdite". Jako hrdina Magrittova obrazu se Dale Cooper dívá do zrcadla. Úhel pohledu je naprosto shodný. Nevidí tam svůj odraz, nýbrž zlé entity nazývané BOB. Z toho plyne, že Cooper už není Cooperem, ale svým vlastním dvojníkem. A to navozuje stejný pocit zmatenosti, jaký navozuje Magrittova malba. Malba není zrcadlem viděné skutečnosti, snaží se zobrazit to, co se za ní skrývá. „Sovy nejsou tím, čím se zdají být“, říká Dáma s polenem.

Bertiaux výše naráží na průchod ze sféry radioaktivní energie k těm tam vocaď pomocí čtvrté dimenze. Během mágovy nepřítomnosti zůstává jeho radioaktivní ochranný štít viset nad posvěcenou oblastí magického díla, dokud ho neuvolní - třeba zaříkáváním. Pak je projektováno do „vyššího“ prostoru, kde funguje jako vehikulum nebo rezervoár mágovy energie, rezervoár, s nímž může vytáhnout za prací do jiných dimenzí:

„Takové sféry často vidívají senzibilové a mají je za UFO nebo létající talíře, zatímco ve skutečnosti jde o přísun sexuální radioaktivity ze zálohy.“

Pluto je síla zásadní mutace, naprosté proměny z předchozího stavu lidství. Jejich „členství“ v hierarchii chaosféry uvolňuje ty nejdémoničtější a nejnásilnější energie, jež přispívají k transformaci této planety. Prostřednictvím rituálního zasvěcení v systému psychologické rekonstrukce dospíváme k poznání, že lidé z UFO, ti, co přicházejí z Yuggothu a jejich transyuggothské extenze, jsou již zde a činí přípravy na převzetí.

„Při svém průzkumu jsem přišel ještě na další… tři případy…“ „Nehledalo tu cosi, nazdařbůh bloudíc časem, cestu ven z hluboké propasti, o níž nemáme ponětí?“ „Zřetelně jsem se hnal k cíli, o kterém jsem nic konkrétního ani netušil. Nicméně nějaká zlá síla jako by řídila mou bezmocnou vůli a znala vzpomínky zasuté v mé paměti…“.

Lovecraft zakoušel velké těžkosti při psaní tohoto příběhu. Jádro zápletky viselo ve vzduchu už kolem roku 1930, a vyplynulo z diskuse mezi ním a Clarkem Ashtonem Smithem ohledně věrohodnosti příběhů, v nichž se odehrávají cesty časem a on si k tomu zapsal toto:

„Slabá stránka většiny příběhů s tímto tématem spočívá v tom, že neumožňují v dějinách zaznamenávat ony nevysvětlitelné události v minulosti, které byly způsobeny osobami cestujícími zpět v čase z přítomnosti nebo z budoucnosti“.

Jak poznamenal sám Hermann Minkowski, v jeho pojetí prostoru neexistuje čas; „koncept ‚nyní/teď‘, krátký interval, který odděluje minulost od budoucnosti, chybí ve všech základních matematických formulacích, a to jak v klasické, tak i v kvantové fyzice“, protože „náš skutečný Vesmír, který je všemi našimi okamžiky, minulostí, přítomností a budoucností, existuje současně, ale my tuto skutečnost nemůžeme přímo vidět ani zažít. Naše okamžiky prožíváme sériově, jeden po druhém, takže pouze přítomný okamžik je pro nás tím aktuálním.“

Lynchův "Červený pokoj" v Twin Peaks je svéráznou obdobou "Kabinetu kuriozit Reného Magritta". Jsou tam tři křesla, kopie lampy v podobě Saturnu ze Světové výstavy z roku 1939 nebo třeba Venuše Medicejská a Venuše Mélská - známá sochařská díla z období antiky.^[48] Ale kromě toho tam je i muž z jiného místa, který se z neznámého důvodu prezentuje jako MIKEova ruka. K tomu divák ví, že jiná postava si vlastní ruku sama uřezala, protože nabyla přesvědčení o tom, že v ní žije zlý duch, jehož se tak zbaví.^[49] Divák se vlastně nikdy nedozví, jak to s tou či onou rukou vůbec je, což perfektně zapadá do sestavy jakéhokoliv "Kabinetu kuriozit".

V pokoji visí červené závěsy. Vedle závěsů sedí mladá modrooká blondýnka, rty zvýrazněné červenou rtěnku a na diváka pohlíží s klidným úsměvem jako postmoderní Mona Lisa. Tak lze popsat jak Magrittovu "La fée ignorante", tak i Lauru Palmerovou, když se agentu Cooperovi ukázala poprvé. Čím déle si je prohlížíme, tím více podobností vidíme. Mají stejný účes a podobné rysy obličeje. Podobnost je tak zjevná, až se zdá, že se Lynch neinspiroval Magrittovým obrazem, nýbrž že Magritte namaloval svou vílu podle Laury Palmerové. Když totiž vstoupíte do obchodu se smíšeným zbožím, je možné všechno. Zvláštní agent Dale Cooper čekal v Červeném pokoji pětadvacet let, aby zabil „dvě mouchy jednou ranou“,^[50] a nyní nadešel jeho čas. Poryv vzduchu rozvlní červené závěsy a odhalí nekonečnou černobílou krokvicovou podlahu táhnoucí se do tmy. Uprostřed nekonečného černobílého vlnového vzoru stojí bílý kůň, za ním černá prázdnota. Vítr utichá a v Červeném pokoji je opět klid. Naproti Cooperovi se znovu objeví netělesná entita jménem MIKE a zeptá se:

„Je to… budoucnost…, nebo… je to… minulost?“^[51]

Trpasličí muž v rudém obleku, MIKEova oddělená levá paže, se vyptává agenta Coopera: „Je to budoucnost?“^[52] A právě tak se agent Cooper na konci posledního dílu třetí řady poněkud zmateně ptá Carrie Pageové aka Laury Palmerové:

„Jaký je rok?“^[53]

Protože tuší, že je strašlivě jinde, v jiném čase, v jiné realitě. Obchod se smíšeným zbožím jej sice vypustil ze dveří, ale vesmír se na kolotoči mezitím otočil o pár koníků dál a on nasedl místo na bílého opět na toho černého. Vnitřní rozměr UFO – totiž exteriorizovaných objektů – není ani tak esoterický, jako spíše „živoucí hieroglyf“, symbol nebo existenciální výzva, která poskytuje zajímavý pohled do jiného řádu logiky, který je analogický a heuristický, takto učení od těchto „vnitřních bytostí“ (Jeu-Dei, BOB, MIKE aj.) pobývajících buď dočasně vedle člověka, nebo v něm jako interiorizované, přivtělené objekty, stavy (ne/vědomí).

Všechny vědomé stavy jsou uvědomované jako určitý – a nikoliv jiný – obsah či význam. Říkáme proto o nich, že jsou intencionální – intence je jako pomyslné ukazovátko nebo šipka, která odkazuje na cosi určitého. Všechny intencionální fenomény musí být dostupné pro smyslové vnímání, aby mohly být rozlišitelné od všech jiných fenoménů, zaměnitelné se všemi shodnými fenomény a vzájemně srovnatelné v rámci vhodné klasifikační třídy. Pouze za těchto podmínek je lze třídit (klasifikovat), a tak určovat jejich význam prostřednictvím pojmů. Nezbytnost smyslové rozlišitelnosti a rozpoznatelnosti intencionálních fenoménů vystihuje John A. Searle termínem zjevný tvar (aspectual shape).^[54]

Každá mozková činnost, kterou si lze nakonec uvědomit a významově ji interpretovat, je na neurofyziologické úrovni podmíněna neurobiologickou strukturou. Ačkoliv tedy není uvědomovaná, již je potenciálně rozlišitelná – neexistuje sice ve zjevném tvaru, ale existuje jako diferencovaná „neuronální struktura“ či „neuronální událost“.^[55] V této své nejhlubší úrovni však není pro vědomí dostupná; může se stát vědomou až teprve tehdy, jestliže se projeví ve zjevném tvaru. Jinak řečeno, každá neurofyziologická struktura může být převedena z nevědomé do uvědomované úrovně, jestliže se její důsledky projeví ve zjevném tvaru. Z hlediska subjektu (v ontologii první osoby) se zjevný tvar ukazuje v základních alternativách uvědomovaného obsahu na dvou úrovních:

1) Introspektivně zřejmý (vnitřní výraz)

2) Exteriorizovaný (vnější výraz)

Uvědomovaný obsah má podobu:

a) tělesného stavu (např. bolest)

b) emoce

c) smyslového vjemu

d) představy reálné nebo fantazijní (vizuální, akustické, pohybové, čichové, chuťové)

e) pojmu, resp. myšlenky zakotvené v pojmu

Tyto alternativy a jejich konkretizace jsou navzájem rozlišitelné, zaměnitelné se všemi shodnými fenomény a vzájemně srovnatelné (v rámci vhodné klasifikační třídy), proto mohou být zjevným tvarem.^[56] UFO, stejně jako okultismus, se stává výrazným symbolem vnitřní transformace a spíše než pouhým polem vnitřního poznání neviditelného se UFO jeví jako zcela viditelný jev a zdá se, že odkazuje na jinou sféru bytí a bytostí. Je to radikálně viděný okultismus. Je to v jistém smyslu zjevený okultní svět, zvláštní připomínka našeho stavu duchovního zanedbávání, která se představuje jako obtížný a archetypálně nabitý zenový koán. Čeká, zdá se, na naše osvícení, dokud neposkytne své plný význam. „Musíme se naučit expandovat dovnitř, dokud nějakým způsobem neobnovíme smysl pro huacu [životní sílu], dokud si znovu nevytvoříme cit pro ‚neviditelné síly‘… Nějak se to musí udělat,“ říká Colin Wilson.

UFO nás k tomu vybízí. A stejně jako většina okultních významů a symbolů, odkazují na vnitřní realitu, a že se nachází v mysli okultního praktika, kde se spojují reality obou světů. A nakonec se tyto metafory a synchronicity začlení do naší každodenního života a přestávají být neskutečné, ale jako důležité ukazatele našeho skutečného záměru. Ještě jednou:

„Temnotou budoucí minulosti kouzelník touží prohlédnout. Je pouze jedna cesta mezi dvěma světy.“

Zdá se, že tyto „neviditelné síly“ žijí skrze nás a jejich jazyk se hodí k úžasu a symbolice. A je to evoluční metafora, která symbol potenciálu z vnitřních světů, která nás nabádá, abychom ji aktualizovali do podoby do reality. Pokud, jak naznačují Grof a Wilson, jsou tyto entity UFO jako „mezi“ [vmezeřené], jak se to jeví, pak jejich často symbolický obsah a komunikace mohou předznamenávat nový vztah k našemu vlastnímu vědomí.^[57]

-konec-

------------------------------------------------------

PRAMENY:

[45] Michael Bertiaux: Voudon Gnostic Workbook. Red Wheel/Weiser, San Francisco 2007, str. 75n.
[46] Edgar Allan Poe: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. H. Kosterka, Praha-Vinohrady 1902, str. 249.
[47] Edgar Allan Poe: Démon zvrácenosti. Argo, Praha 2013.
[48] Geoffrey A. Johns: Iconography of the Red Room. Twin Peaks Gazette 2017.
[49] Městečko Twin Peaks. Režie: David Lynch. USA, 1990.
[50] David Lynch, Mark Frost: Twin Peaks, 3. řada, 1. epizoda (5:00-6:00). Showtime Networks, 2017.
[51] David Lynch, Mark Frost: Twin Peaks, 3. řada, 2. epizoda (16:00-25:00). Showtime Networks, 2017.
[52] Viz Twin Peaks – Man From Another Place: „I am the arm and I sound like this…“
[53] Městečko Twin Peaks – The Return (2017), epizoda 18 (S03E18).
[54] Jeden z významů slova aspect uvádí „zjevnost pro zrakové vnímání nebo pro mysl“, což odpovídá původnímu latinskému významu slova aspectus, tj. „zjev; to, co je viditelné; vzezření“, v podobném smyslu jako zjevný tvar se používá označení „subjektivní jev“. Srv. John A. Searle: Mind. Oxford University Press, Oxford 2004.
[55] Pojmem „neuronální událost“ je vystižena dynamika mozkových procesů, jejichž stav se „trvale, ve zlomcích sekundy proměňuje“ – srv. František Koukolík: Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Karolinum, Praha 2003, str. 273. Pojmem „neuronální struktura“, který je používán Searlem, má oproti tomu být vystižena schopnost mentální re-prezentace a interpretování jevů, tj. opakovaného „propojení činnosti velkého počtu skupin nervových buněk“. Pouze díky struktuře jsme schopni „uvědomit si totéž“, tj. rozlišovat podměty stejného druhu. To nic nemění na dynamice mozkové činnosti, která je nezbytným předpokladem těchto struktur: neuronální struktury jsou utvářeny a přetvářeny průběhem neuronálních událostí.
[56] Viz Mgr. Alena Nohavová: Psychologické souvislosti hlasu a sebepojetí jedince. Disertační práce. Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice 2012, str. 67n.
[57] David J. Moore: Evolutionary Metaphors: UFOs, New Existentialism and the Future Paradigm. Sixth Books, John Hunt Publishing Ltd., Hampshire 2019.