27.4.2024 | Svátek má Jaroslav


VOJÁCI: Velmi stručný pohřeb

6.1.2024

„Vojáci musí být příkladem vzorného chování,“ četl z útlé knížečky pan Dubský (klarinet), široko daleko jediný magistr z dob, kdy magistři bývali pouze v lékárnách, „musí dodržovat požadavky občanské morálky a jsou povinni důstojně se chovat ve vojenských objektech a na veřejnosti. Jestliže prostor, kde se voják setká s nadřízeným (hodností vyšším) nedovoluje oběma volně projít, je podřízený (hodností nižší) povinen ustoupit z cesty a pozdravit; chce-li podřízený za obdobných podmínek projít kolem nadřízeného (hodností vyššího), musí jej požádat o dovolení. Například: ,Pane majore, dovolte mi projít’.“

Pan Polák (violoncello) usoudil, že ten úzkej prostor k uhejbání podřízenýho kvůli nadřízenýmu, že ta situace se bude nejspíš vyskytovat v zákopech, kdežto stařičký pan Černý (kontrabas) poznamenal, že tady je názorně vidět, jaký že za Rakouska byl na vojně přísnej režim, jak o tom vyprávěl jeho dědeček, co byl za Rakouska v ruském zajetí. „Kdepak za Rakouska, pane Černý,“ pravil o čtvrt století mladší lékárník a mával tou svou knížečkou ve vzduchu, „to je Základní řád ozbrojených sil České republiky vydaný ministerstvem obrany v roce dvatisíce jedna a podepsaný panem prezidentem Havlem a předsedou vlády Zemanem. Takže žádné za Rakouska bych prosil.“

Na vojáky došlo a pan Dubský svou knížečku přinesl jen proto, že Amatérský symfonický orchestr byl pozván zahrát na pohřbu majora Šorela. Dirigent a regenschori kostela Nanebevzetí Panny Marie pan Vrábelský říkal, že vzhledem k vysoké šarži se pohřbu jistě zúčastní také vojáci, ale už úplně jiný než kdysi bývali, pan starosta už to prý zařizuje. Pan Polák (violoncello) pravil, že pitomci jsou všude, tak proč by zrovna měli chybět mezi vojákama, a maestro Vrábelský v předtuše zcela zbytečného dohadování žádal, aby se vrátili k hudbě.

Pohřeb se na výslovné přání zesnulého nebude konat v kostele, ani na hřbitově, nýbrž v sále kulturního domu. Tam bude stát katafalk s rakví a starosta obce s rozšířenou působností si nepřál dechovku, nýbrž symfonický orchestr, aby tam zahrál hymnu a pak ještě něco příhodného před proslovy. „Já bych to viděl jako druhou větu z Novosvětský“ viděl program jasně dirigent Josef Vlach Vrábelský. „Říkal mi pan Hruzík, že mu v hudebce půjčí k hoboji také anglický roh, takže by Largo znělo jak si ho Dvořák představoval, s veškerou parádou. To bychom se zase jednou vytáhli.“

A nevytáhli se. Pohřeb se totiž nekonal. Tedy konal; ve vší tichosti, protože bez pozůstalých a bez obecenstva, šoupli truhlu do jámy na hřbitově a bylo po funusu. Co se vlastně přihodilo?

Když pan starosta telefonoval na okresní vojenskou správu, že v místě zemřel major Šorel a koho že vyšlou na pohřeb, řekli, že se nejdřív musí podívat do papírů. A den před pohřbem volali, že žádného Šorela československá armáda nemá a patrně ani nikdy neměla. Bublina zvaná major Šorel tedy praskla, užaslý stůl štamgastů už mohl jen vzpomínat na poutavá vyprávění o bitvách u Zborova a Bachmače a jak si jejich major tykal s Ludvíkem Svobodou, pozdějším generálem a dokonce prezidentem, najednou se všichni divili, co si ten náplavka přišlý po válce bůhví odkud a jako válečný hrdina dostal baráček po Němcích, co všechno si navymýšlel a oni mu to žrali, i všichni starostové, co jich za ta léta bylo. Výčepní pan Antoníček vztekle roztrhal účtenky, které se vždycky před výplatou nočního hlídače Šorela povážlivě množily, Amatérský symfonický orchestr uložil noty na Dvořákovo slavné Largo do archivu a pan Hruzík vrátil anglický roh hudební škole.

„Možná to byl doopravdy voják,“ uzavřel příběh zadumaný lékárník pan Dubský, „anebo hodně dlouho někde seděl.“ A stařičký pan Černý, mistr zahradnický, přestal brnkat na basu, aby jako pro závěrečný dlouhatánský tón dixielandu vzal do ruky
ŠMYTEC.