Coby režisér je pod ním podepsán Dieter Berner, jenž opět vycházel z knihy svojí ženy Hilde, se kterou do naší krásné země zavítali už se svým projektem o jiném slavném malíři, konkrétně tedy o Egonu Schielem, ve kterém proto nechybí záběry z Českého Krumlova. Tentokrát se soustředí na vztah Almy Mahler, bývalé manželky hudebního skladatele Gustava, s Oskarem Kokoschkou – synem českého zlatníka, jehož jméno nechává mimo jiné vzpomenout na pohádku Šíleně smutná princezna. Když se takhle potkají umělecky založený muž a obdobně založená žena, dá se – kór ve druhé dekádě 20. století – očekávat, že jejich vztah bude bouřlivějšího ražení a pravděpodobně se z jeho strany neobejde bez žárlivých výjevů.

Ona byla o osm roků starší než on, což platí i pro její představitelku Emily Cox a jeho představitele Valentina Postlmayra. Ona na sebe svým hereckým projevem prakticky v každé scéně strhává pozornost. Její herecké představení můžeme za letošní rok mezi herečkami zařadit k těm nejpamátnějším, až nedává dost dobrý smysl, jak je možné, že se dosud minimálně v Evropě netěší takovému věhlasu, jako například Alexandra Borbély, Valeria Bruni Tedeschi, Sylvia Hoeks, Ingrid Bolsø Berdal či Sandra Hüller. Ale jasně, třeba její krajan Christoph Waltz se proslavil v ještě o dost pokročilejším věku. Táňa Pauhofová hraje její nejlepší kamarádku Lilly Lieser, jaké se svěřuje, přičemž jejich vztah rozhodně nepůsobí tuctově, jak to vidíváme v současných komediích (nejen těch českých).

Z toho vztahu s Oskarem vychází právě Alma jako oběť, ač nám tvůrci ukazují, že neměla problém jít s každým. Takže se můžeme pouze domnívat, proč se tak naštvala, když si podle ní nechal vyrobit nafukovací pannu. Přeci jen pro něj šlo o první velkou lásku, tudíž v tom zatím pořádně neuměl chodit. Kokoschkův charakter byl pestrý natolik, aby právě on byl dominantní figurou, avšak Postlmayrův herecký výkon jakoby se ztrácel v té precizně vykreslené dobové atmosféře, která jenom podtrhuje, s jak obrovskou pečlivostí Bernerovi k tomuto snímku přistoupili. Až zamrzí, že se mu patrně nedostane tolik pozornosti, kolik by zasluhoval.

 










 

Pomalu v každém životopisném počinu, jaký se neodehrává v současnosti, se povětšinou dočkáme více než jedné scény, v jaké můžeme snadno rozpoznat, že je velice nereálné, aby tenkrát proběhla právě tak, jak se nás tvůrci snaží přesvědčit. Často bývá dobré, avšak musí se to umět, si skutečnost v biografickém titulu upravit za účelem dramatizace. I proto, aby byla srozumitelnější pro současné diváky a divačky, což je kupříkladu podle Hugha Welchmana (Jagna) důležité. Ovšem nelze se zbavit dojmu, že tím, že Hilde Berner toho má o Almě a Oskarovi evidentně spoustu nastudováno, by se chtěla od skutečnosti nějak výrazně odklánět, což přivádí k myšlence, že vlastně ani nebylo nutné na jejich vztahu cokoli upravovat. Nedá se předpokládat, že by žárlivost či rozervanost umělecké duše někdy samy od sebe zmizely z povrchu zemského, což nejsou jediné důvody, proč zůstává Alma a Oskar aktuální ve třetí dekádě 21. století.

Alma a Oskar je film, jaký zároveň umožní si o obou udělat ucelený obrázek i těm, kteří o jejich životě a tvorbě předtím mnoho nevěděli. Kokoschkův a v podstatě ani Schieleho malířský styl asi nebude k lidem promlouvat tak většinově jako ten Van Goghův, Modiglianiho, Caravaggiův, Rembrandtův, Gauguinův, Goyův, Muchův či ten, jakým se prezentovaly Frida Kahlo nebo Caroline Weldon, nicméně to by rozhodně neměl být důvod pro vyhnutí se Almě a Oskarovi obloukem, neboť o obrazy samotné tady příliš nejde. Několik hlušších míst se i navzdory krátké stopáži sice najde, ale přesto tuhle podívanou můžeme zařadit mezi nejpříjemnější letošní překvapení.

FOTO: CinemArt