Zpět na výpis článků

OST-RA-VAR: Odhalím ti své tělo, ale duši nikdy. Na dotek opravdové lásce (k divadlu)

Přes všeobecnou představu o tom, že se s moderní dobou skutečná láska vytrácí, se Komorní scéna Aréna rozhodla této domněnce vyhlásit válku inscenací Na dotek podle dramatické předlohy britského spisovatele Patricka Marbera. Otázka tedy zní, zda se v této zrychlené době plné sexu, lží a internetu najde místo pro tak čistý, základní a nekomplikovaný cit, jakým je láska. Přes všechna úskalí současného světa však z inscenace nakonec vyplývá jedno – láska existuje. Ano, existuje, ale bude nám stačit?

Tato inscenace nedělá svým středobodem pouze dějové peripetie, ale nabádá diváka i  k pozornějšímu sledování spletitých vztahů v milostném čtyřúhelníku a charakterům jeho jednotlivých členů. Novinář Dan se seznámí s Alicí, která bývala striptérka, a i přes jeho status zadaného spolu započnou milostný vztah. Po letech, kdy se Alice stala Danovou múzou a díky ní napsal úspěšnou knihu, je patrné, jak se jeho city k ní ochlazují, přestože je mu Alice zcela zjevně stále oddána. Novou citovou jiskru naopak zažehne jeho vztah k fotografce Anně, která mu, alespoň zpočátku, odolává. Anna si dokonce najde nového partnera Larryho, jejichž seznámení proběhlo za dosti úsměvných okolností. Larry si totiž domluvil schůzku přes internet v domnění, že komunikuje s Annou, za kterou se však vydával Dan. Tyto dva páry v průběhu děje čelí bezpočtu různých peripetií, nevěr a lidských pošetilostí. Inscenace ukazuje, že to, co často komplikuje naše milostné vztahy, jsme především my samotní a naše vlastní nevyrovnanost, nikoliv životní úskalí, na která se často vymlouváme.

V inscenaci vystupují čtyři herci, kteří dokázali vytvořit postavy, jimž se vlastně neděje nic až tak zajímavého kromě komplikací v jejich vztazích, které si způsobují svou vlastní nestálostí, nejistotou a neochotou naslouchat, ale na které nás přesto baví se dívat. Josef Kaluža si v roli Larryho výjimečným způsobem poradil se zakomponováním vulgarismů, sexuálních narážek a chlípných dotazů do dialogů – v jeho podání působily dojmem, že se doopravdy nejedná o nic nemístného, ale naopak velmi přirozeného a dokonce podstatného. Tímto získává postava poněkud slizkého doktora s nevalným úspěchem u žen nový rozměr živočišného, a navíc vtipného milovníka. Jeho partnerku Annu ztvárnila Renáta Klemensová, která si svou tajemnost a určitou nedotknutelnost dokázala udržet až do konce představení, přestože byla v jeho průběhu všechna její tajemství postupně odhalena. Novinář Dan, kterého hraje Vojtěch Lipina, je okouzlující svou schopností vytvořit spalující sexuální napětí s oběma hereckými kolegyněmi a zároveň uvěřitelným ztvárněním určitého manipulativního rysu postavy, který se ukrývá za jeho romantickými vyznáními. Magdaléna Holcová se s přehledem a bravurou zhostila role striptérky Alice, která ví, co muži chtějí, alespoň zpočátku. Dle jejích slov muži chtějí ženu, která je elegantní, tajemná a dosahuje orgasmu, nejlépe elegantního orgasmu. Její postava se však postupně propadá do zoufalství a netečnosti, když není schopna si náklonnost svého nestálého partnera udržet. Přesto se však kvůli své neobjasněné minulosti stává nejtajemnější postavou, byť zároveň ve své otevřenosti tou nejupřímnější.

Scénografie, jejíž dominantou byla široká postel či lehátko, umístěné v přední části jeviště před oblou konstrukcí, která podle potřeby představovala různé interiéry a exteriéry, metaforicky podtrhovala vztahové téma inscenace. Symbolicky i fyzicky se postel stává středem většiny konfliktů, když si na ní a kolem ní postavy vyjasňovaly své milostné lapálie. Právě neukojitelná potřeba stále nového sexuálního vzrušení podněcovala postavy k tomu, aby toto uspokojení hledaly i jinde než v partnerském loži, například na internetu, nebo v posteli cizí.

Přesto je tato inscenace kupodivu především o lásce, nikoliv (primárně) o sexu. Sex zde působí pouze jako nástroj pro vyjádření vzájemné náklonnosti, protože se lidé odnaučili ji dávat najevo jinými způsoby. Proč se tedy bojíme být milováni a mluvit o tom, že milujeme? Inscenace Na dotek v ostravské Aréně nám nabízí jednu z možných odpovědí. Jakmile člověk dostane to, po čem tolik toužil, po určité době bude chtít něco nového, svěžího, co jej nebude dusit. Své tužby neříkáme nahlas, protože tušíme, že se po jejich naplnění zase změní a budeme působit jako nerozhodní pokrytci. Jak tedy můžeme porozumět ostatním, když stěží rozumíme sami sobě?

Celé představení, které s citem zobrazuje realitu mezilidských (milostných) vztahů, se tak nese v duchu jakési ironické melancholie. Postavy totiž dokážou diváky rozesmát, ale většinou právě svým nelogickým chováním – podobným, jakého se sami ve svých životech nezřídka dopouštíme. Nesmáli jsme se tedy vtipům, dokonce ani postavám, smáli jsme se sami sobě, když jsme se uviděli na jevišti. Za tím občasným smíchem jsme zakrývali sentiment, který představení sice explicitně neobsahovalo, ale zato velmi dovedně vyvolávalo.

Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • KOMORNÍ SCÉNA ARÉNA – Na dotek
  • Autor předlohy: Patrick Marber
  • Režie: Jan Holec
  • Překlad: Jitka Sloupová
  • Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
  • Scéna a kostýmy: Ján Tereba
  • Hudba: Ivan Acher
  • Inspice: Martin Kopecký
  • Text sleduje: Kamila Holaňová
  • Hrají: Vojtěch Lipina, Magdaléna Holcová, Renáta Klemensová, Josef Kaluža

Premiéra 18. března 2023, psáno z reprízy 2. prosince 2023 na festivalu OST-RA-VAR.

FOTO: Komorní scéna Aréna