Jeho jméno a stejně tak i jméno jeho spolujezdce Jiřího Skořepy bylo loni výrazně víc skloňované, než tomu bylo doposud, a to jak na domácí, tak na mezinárodní scéně. A právě proto vznikl o uplynulé sezoně následující rozhovor.

Honzo, dva roky od posledního našeho rozhovoru utekly jako voda. Ty jsi od našeho posledního povídání značně rozšířil svůj počet startů v rally ze čtyř na celých třináct. Co se za tu dobu odehrálo?

„Je to tak, když to vezmu čistě statisticky, tak jsem odstartoval na devíti rally v šesti zemích s pěti různými auty. Konečně se mi podařilo zrealizovat start s WRC2017, který dopadl výborně, ale naopak se mi bohužel podařilo dvě auta rozbít. Měli jsme jak světlé chvilky, tak i ty slabší. Z těch věcí, co se povedly, je třeba se radovat a brát je jako motivaci. Z těch, co se nepovedly, si musíme vzít ponaučení a jít dál. Myslím, že třeba start se žigulem na Praze nebo potom s C3 WRC na Bohemce byly počiny, se kterými jsme udělali radost spoustě lidí, a sami z toho máme s Jirkou zážitky do konce života. Pak jsme vše směřovali ke startu na historicky prvním podniku MS v ČR, ale o tom se asi budeme ještě v rámci tohoto rozhovoru bavit.“

Je to tak. Ty jsi v rámci přípravy na podnik WRC startoval na rakouské Herbst Rallye, kterou jsi rok předtím vyhrál.

„Paradoxně nám ten náhodný start v roce 2022 docela pomohl, protože jsme tratě i samotné organizátory znali. Navíc jsem zkusil organizátorům nadělit dárek a dojednal jsem v M-Sportu start Otta Tanaka s Pumou na této soutěži. Myslím, že to nakonec ocenili i diváci, protože takhle blízko se k závodnímu autu Rally1 o týden později už tolik nedostali. Kromě toho byl na startu i Adrien Fourmaux s Rally2, tak jsme mohli získat před navazující světovou rally nějaké srovnání. Bohužel soutěž pro nás byla nakonec spíš noční můrou. Na první RZ nám kilometr před cílem spadla hadice od turba a dojížděli jsme úplně bez výkonu. Dvojku jsme naopak asi tři kilometry dojížděli na defektu. Přesto ty časy překvapivě na obou zkouškách nebyly špatné. Když jsme to na trojce chtěli hodit za hlavu, tak jsme bohužel zahodili auto. Doslova. Nikdy v životě jsem tak velkou ránu nedal. Paradoxní je, že jsme vycestovali ven, protože jsem si tu zatáčku zkusil z mého pohledu najet „bezpečněji“ než v prvním průjezdu. Jenže mi během té vteřiny po přečtení informace od Jirky nedošlo, že je tam malý kat a tak musím jet v druhém průjezdu po kolejích jako všichni ostatní. Já si tu zatáčku najel po svojí vlastní stopě a šli jsme ven. Bohužel pro nás, v docela vysoké rychlosti. Ale aspoň jsme se kutáleli po silnici. Mohlo to být horší.“

Vy jste si poté prošli docela rušnými dny, abyste nakonec na startu Central European Rally vůbec stáli.

„Auto bylo bohužel poničené tak, že nešlo opravit. Samozřejmě mě to velmi mrzelo vůči týmu, kterému jsem tím přidělal spousty práce. Původně jsme měli na neděli zamluvený nějaký hotel s lázněmi, abychom se dali před tím týdenním maratonem dohromady. Místo toho jsme od rána telefonovali a sháněli. Nakonec jsem zjistil, že na Malontech testuje tým 2C Competition, který měl s sebou jednou auto navíc pro případ, že by jedno z jejich na testu rozbili. Kdysi jsme s 2C Competitionem málem přivezli WRC na Pražský rallysprint a tak jsme se díky tomu už znali. Dojeli jsme tedy s Jirkou za nimi a uzavřeli dohodu, že pokud se nic nestane, můžeme si to auto další den půjčit. V neděli v osm večer jsem dostal zprávu, že je po testu, auto je v pohodě a druhý den si ho můžeme převzít. V tu chvíli jsem věděl, že jedeme. Netušil jsem, co všechno nás ještě čeká.“

Takže tím vaše problémy neskončily?

„No, bohužel ne. V úterý nám během najíždění volali mechanici, že je nějaký problém na přejímkách s doklady od vozu. Jak už asi mnozí slyšeli, tak tam byl nějaký italský tým s padělanými papíry. A na popud toho začala německá policie kontrolovat úplně všechny způsobem, jako kdyby měli padělané doklady všichni. S mým autem jel předtím Emil Lindholm, takže jsem nepředpokládal nějaké problémy. Ale v Německu to je trošku jinak než ve zbytku světa. Policii se nelíbil způsob francouzské registrace, kdy ve VTP nebylo uvedeno VIN vozu, ale pouze registrující firma. Ve zbytku světa je toto OK, v Německu ne. Jako první je zajímalo, kdo přijel s vozem na přejímky. Chudák náš mechanik Łukasz dostal okamžitě pokutu a předvolání k soudu, protože řídil auto nezpůsobilé německé komunikaci. Chvíli to potom dokonce vypadalo, že nám auto zabaví a zamknou do nějaké garáže. To by byl úplný konec. Nakonec svolili k tomu, že auto můžeme odvézt na vleku zpět do servisu. Samotnému nakládání přihlíželi dva policisté a hlídali, jestli nepřejedeme koly okraj pozemku, aby nám mohli dát další pokutu. Upřímně, byl to pocit zoufalství, po tom všem, co jsem musel podstoupit, tak v předvečer startu soutěže vidět svoje auto na vleku. Protože nesmělo projet ani obyčejnou ulicí.

V noci jsme v servisu s 2C Competiton vymysleli náhradní řešení, které spočívalo v tom, že druhý den ráno zvládli auto ve Francii přeregistrovat na nové SPZ a získat tak dočasný VTP, kde bude uvedený VIN. Přesně tak, jak to požadovala německá policie. Já jsem přes noc připravil podklady do tiskárny, aby nám ráno v Praze natiskli nové SPZ. Ty jsme obdrželi v poledne, asi 15 minut předtím, než přišla do servisu policie na kontrolu. Finální zelenou, že můžeme jet, jsme dostali necelou hodinu před startem shakedownu. Soutěž ještě ani nezačala a my už měli několik dramat za sebou, což nám na klidu moc nepřidalo.“

Jak tedy probíhal samotný start před domácími fanoušky na Central European Rally? S jakými cíli jsi do světového podniku po tom všem vstupoval?

„Po tom všem bylo celkem těžké přepnout do závodního režimu. Navíc nebylo jednoduché stanovit si nějaké cíle před soutěží, když jsem nevěděl, jak na tom proti ostatním budu. Zkraje soutěže bych se šel radši pořádně vyspat, než sedět v autě. Ale tak to zkrátka bylo. Nechci, aby to teď vypadalo, že se jen vymlouvám, co všechno bylo špatně, ale fakt se tam toho sešlo dost, když na to teď zpětně koukám. Nejtěžší na startu soutěže byl asi fakt, že potom, co jsme v sobotu na Herbstu vylezli z rozbitého auta někde v rakouském lese, tak jsem si poprvé sednul do závodního auta až ve středu na shakedownu. Ten se jel za tmy, s rampou, což bylo moje poprvé. Navíc jsme v druhé jízdě sklouzli do pole a přetočili se. Nic moc na nabrání sebevědomí. Pak následovala další den úvodní zkouška v Praze na dostihovce, kde jsem drbnul blatník o balík slámy. To jsme na přejezdu provizorně spravili. Večer Čínov, který se jel opět za tmy a málem jsme tam na blátě sklouzli do škarpy. Chvíli jsme bojovali na hraně a nakonec to nějak ustáli. Takže upřímně, po tom všem jsem v pátek ráno před svojí první etapou na MS moc neoplýval sebevědomím. První dvě erzety jsme nakonec zajeli se ztrátou 1,7s/km na prvního, což byl fajn začátek, a tak jsem si dal cíl dostat se do konce soutěže na ztrátu vteřiny na kilometr.“

Průběh závodu hodně poznamenalo počasí. Na kterém povrchu se cítíš nejlépe?

„Tohle byla věc, která mi to celé trochu komplikovala. Jakmile jsem si už začal na nějaké podmínky zvykat a trochu jsem pochopil, jak v tom jet, tak se změnilo počasí nebo trať. Proto i náš výkon byl nahoru dolů. Měli jsme dobré zkoušky, kde jsme dojeli jen pár vteřin za stálými účastníky šampionátu, párkrát nebýt mých chyb tak i mezi nimi. Ale pak se něco změnilo a já musel znova přijít na to, jak se tomu přizpůsobit. Takže to bude znít asi divně, ale z tohohle důvodu mi ta soutěž přišla nakonec krátká. Jasně, bylo to náročné z pohledu přejezdů, málo spánku a tak podobně. Ale z pohledu počtu RZ a toho, jak se pořád všechno měnilo, mi to ve finále přišlo krátké. Jel bych klidně ještě v pondělí a úterý, abych nabral víc jistoty a zkušeností.“

Tři zkoušky před koncem závodu přišla chyba, která hodně zabolela.

„Dá se na to koukat dvěma pohledy. Samozřejmě mě to mrzí, že jsme nedojeli až na rampu a ta samotná rána byla nakonec taky docela drahá. Navíc když si ji musím sám zaplatit, tak je to fakt hromada práce a bezesných nocí v práci, které jsem si tím přidělal. Na druhou stranu, zrovna před touto zkouškou jsme konečně zajeli ztrátu přibližně vteřiny na kilometr a měl jsem v plánu tak jet dál. Nezpomalovat jenom proto, že už je skoro konec. Ten den vysvitlo slunko a drtivá většina katů vyschla, takže se daly jet mnohem rychleji. Bohužel tenhle osudný byl pod stromy, takže zůstal mokrý, a navíc jsem tam neposadil auto tak moc, jako ostatní. Pak po soutěži jsem dostal příležitost porovnat si svoje data s jezdcem, který tam projel bez problémů chvíli před námi. Rozdíl v našich rychlostech byl 6 km/hod. Bohužel tenhle nicotný rozdíl rozhodl o tom, že cíl soutěže jsme neuviděli.“

Věřím, že jsi ale na CER nezanevřel a uvažuješ o svém startu i v roce 2024?

„Abych byl upřímný, kdyby se to nejelo zrovna doma, tak si z toho kalendáře vyberu asi jinou soutěž, která bude mít konzistentnější podmínky. Tohle je soutěž, na které člověk potřebuje opravdu dost zkušeností, aby si ji užil a něco zajel. Já jsem si pak spočítal, že jsem měl před tou soutěží ujeto v rally asi 650 kilometrů a za tenhle jeden start jsem přidal dalších 300. Takže z pohledu náročnosti a podmínek ta soutěž nebyla můj šálek kávy. Ale je to doma, před domácími fanoušky, kteří umí udělat úžasnou atmosféru, a to za to stojí. Takže jo, rád bych to zkusil znova. Ale nerad bych tam jen přijel s těmi zkušenostmi a rychlostí, kterou mám teď, a jel úplně stejně. Aby mě to lákalo a mělo to pro mě smysl, tak bych rád na pár věcech během letošního roku zapracoval. Už teď jsem strávil nějaký čas u WRC+ hledáním rozdílů mezi onboardy, takže mám představu, kde jsou moje rezervy. Udělalo mi radost, že jsem dokázal najít několikakilometrové úseky, kde jedeme s těmi nejrychlejšími. Teď to chce zapracovat na tom zbytku.“

Spousta příznivců rally marně vyhlížela tvé jméno v seznamu přihlášených na Pražský rallysprint.

„Zcela na rovinu, ta situace teď opravdu není dobrá. Ty dvě rány mi zasekly do rozpočtu takovou sekeru, že ji budu ještě nějaký čas splácet. Původně jsem měl být znova na startu na přelomu ledna a února, kde byl myšlenkou takový pěkný mezigenerační souboj s jednou českou legendou na netradičním povrchu. To jsem musel s bolavým srdcem odpískat a svoje místo přenechat, protože na to zkrátka aktuálně není kde brát.“

Musím se zeptat i na tvůj závodní plán pro rok 2024, uvidíme tě v Česku?

„Trochu to souvisí s mojí předchozí odpovědí. Aktuálně ve firmě velmi intenzivně pracujeme na čtyřletém byznys plánu až do konce roku 2027. Máme tam velmi detailně rozalokované úplně všechny položky související s podnikáním a kromě toho teda i moje závody. Z historie známe mnoho případů, kdy se tak nějak omylem prozávodila firma, a já si nemůžu dovolit být další. Mám představu o nějakém cílovém stavu, kam tu firmu potřebuji dovybudovat, abych mohl odjet kompletní sezonu. Je to ale strašně těžké, najít ten správný balanc mezi tím, aby firma zdravě rostla, mohli jsme včas platit adekvátní mzdy, mohli jsme investovat tak, jak potřebujeme a zároveň jsem k tomu občas mohl něco odjet. Samozřejmě, že když nám občas nějaká investice v byznys plánu nevychází, tak je nasnadě začít jako první škrtat závody. Ale tím se zase blížíme tomu, aby mě přestalo bavit chodit do práce, když nebudu mít na konci tu odměnu.

Ale abych se dostal k otázce, po posledním startu jsem přemýšlel nad tím, jestli nepojmout letošní rok trochu jinak a nezaměřit se více na pilování jízdního projevu. Nemá pro mě totiž moc smysl objíždět závody a v každém servisu se drbat na hlavě, proč jsem dostal naloženo. Jasně, i každý odjetý závod je ohromné množství zkušeností. Ale s ohledem na to, že se můj rozpočet na letošní rok smrsknul ještě před startem a budu mít omezené možnosti, tak přemýšlím nad tím, jestli se nezaměřit více na testování a zlepšování sebe samotného.

Nicméně když se trošku zasním a odmyslím si ty skutečné problémy, kterým teď čelím, tak se mi moc líbí první soutěž ERC, která se jede nově na základech Veszprém Rallye. Tenhle podnik celkem dobře znám. To by mě lákalo. Ale je to půlka dubna a to si nejsem jistý, že už budu finančně zotavený. Možná zkusíme ten náš dražební web nahodit do maďarštiny a třeba to nakonec nějak zafunguje, když to poběží několik měsíců před soutěží. Kdo ví…“

Teď jsi nakousl hned dvě další témata, která by mě zajímala. Tím prvním je tvůj dražební systém na reklamní plochu na voze. Jak to nakonec celé dopadlo?

„Tohle byl takový hodně neotřelý nápad, který rozvířil docela pěknou debatu a možná i ledascos ukázal. Prvně bych rád poděkoval všem, kteří se dražby zúčastnili. Pár lidí v mém okolí mělo díky tomu v posledních dnech před soutěží opravdu rušno, protože jsme museli během dvou dnů na vše vystavit smlouvy, faktury, provést platby, vytisknout reklamy, podpisové kartičky, atp… Udělalo mi radost, že nakonec všichni, kteří svojí plochu vydražili, tak o ni skutečně projevili zájem a nemuseli jsme nikde řešit zástup. Co nebylo na celé myšlence úplně ideální, tak že jsme web dodělali poměrně pozdě a samotná dražba běžela jenom dva týdny. To je zkrátka málo na to, aby se s tím dalo nějak marketingově pracovat. Když to tedy vezmu čistě ekonomicky, tak se přes ten web vybralo asi 7500 €. Na první pohled by se dalo říct, že jsme si tím zaplatili třeba pneumatiky na start v MS. Jenže vývoj samotného webu stál přibližně těch 7500 €. Tak to vypadá, že jsme byli na nule. Jenže jsme dali ještě dalších asi 3000€ do propagace (smích), takže jsme ve finále s celou akcí skončili v lehkém mínusu.

Ale je potřeba na to koukat z pozitivní strany. Vzniknul web, který teď můžeme používat při dalších startech a už tam nebudeme mít ty vstupní náklady na vývoj. Jak se říká, někde se začít musí. A já tohoto pokusu rozhodně nelituji. Už jsme o ten web i zaznamenali zájem od třetích stran, tak s tím třeba ještě něco vymyslíme.“

A ta druhá otázka měla být mířena na Tvé podnikání. Jak se ti vlastně daří? Kam se posunul RaceX za poslední dva roky?

„Poslední dva roky byly oproti všem letům předtím rozdílné v jedné zásadní věci. Asi poprvé za historii firmy se podařilo odvést mnohem víc práce na transformaci firmy lidem okolo mne, než mně samotnému. Což je super. Podařilo se mi získat do firmy několik lidí, kteří jsou v mnoha ohledech lepší než já. A to je velmi dobré, protože teprve až v momentě, kdy si jako majitel firmy dokážete přiznat, že pod vámi budou pracovat lidí, kteří jsou v něčem lepší než vy sami, a dáte jim dostatečnou svobodu, tak teprve zaznamenáte ten správný progres.

Začali jsme ve firmě budovat IT oddělení, které se věnuje dalšímu rozvoji našeho digitálního systému na řízení výroby. Ačkoliv je to docela nákladné, tak z dlouhodobého hlediska věřím, že je správné mít toto pod vlastní střechou. Letos jsme se věnovali nastavení firemních hodnot a kultury, protože při současném rozměru si myslím, že je správné už pojmenovat to, co je pro nás důležité a čím bychom měli všichni ve firmě žít.

Aktuálně nás je už skoro 60 a dostali jsme se na limity současných prostor. Předminulý měsíc se mi podařilo získat do pronájmu sousední prostor v hale, který naší plochu zdvojnásobil. Je to ohromný skok a zároveň i teda aktuálně velká koule u nohy. Každý měsíc tam pálíme obrovské peníze v pronájmu, ale reálně ten prostor začneme využívat až po rekonstrukci, někdy v polovině roku. I proto ta první polovina roku nebude vůbec jednoduchá a nevidím tam moc prostoru na závody. Jinak s tím samozřejmě souvisí nákup dalších strojů, takže s bankou řešíme možnosti financování, což pro mě znamená se akorát dál znova zadlužit, a tak pořád dokola. Není to teď moc jednoduché období. Na začátku roku jsme si hráli s myšlenkou vpuštění investora do firmy, který by nám pomohl akcelerovat růst celé firmy. Potěšil mě projevený zájem o koupi podílu, dokonce i padla nabídka od jedné z největších firem světového motorsportu. Ale nakonec jsme si řekli, že to zkusíme ještě dál zvládnout sami. Bude to těžké, ale za tu svobodu být pořád svým pánem (a moci svobodně závodit) to zatím stojí.“

Tak to přesto vypadá, že se Ti pracovně daří.

„Asi se to tak dá říct. Co mi ale dělá opravdovou radost, tak je progres na druhé firmě, kterou budujeme společně s Jirkou Krobem a věnuje se karosařině. V té je sice naplno zapojený hlavně Jirka a já okrajově, ale tím, že si ta firma prochází podobným progresem jako RaceX, jenom se zpožděním několika let, tak se mi daří Jirkovi ušetřit spoustu slepých uliček, které jsem si musel sám projít. Dokonce ta firma aktuálně roste rychleji, než se to ve stejném rozměru dařilo RaceXu. Navíc se nám tam s Jirkou povedlo rozjet dva nové projekty a z toho jeden bych nazval skoro husarským kouskem.

Jirkovi se podařilo na přání PSA výrazně rozšířit výrobu kastlí 208 Rally4. Když jsme začínali, tak byl prvotní cíl dělat 8 kastlí měsíčně. Teď když se to sejde, tak jich zvládnou za měsíc udělat i 20 a jsme pro PSA prakticky výhradní dodavatel. To je od kluků na dílně obdivuhodný výkon. Navíc ještě několik karoserií měsíčně dáme na stranu, necháme nalakovat a rovnou z toho další parta kluků postaví hotovou Rally4, kterou si převezme zákazník. A občas teda rovnou z Rakovníku jede na závody. Jako třeba loni v lednu, kdy jelo čerstvě postavené auto rovnou na Monte Carlo a tam vyhrálo třídu.

Kromě toho jsme rozjeli úplně nový projekt a od loňského roku se v Rakovníku svařují kastle na nové Ferrari 296 GT3. Jo zní to bizarně, ale fakt to tak je. Ten rozjezd byl tenkrát opravdu náročný úplně pro všechny, ale zároveň jsme věděli, že tohle může být vstupenka do „vyšší ligy“ k dalším zajímavým projektům. Myslím, že za tři roky existence toho Jirka se svojí partou kluků předvedl opravdu dost, a já se těším, kam to společně ještě dotáhneme.“

Předpokládám, že sis dal alespoň malý oddych přes vánoce. Jak vypadají vánoční svátky u Skálů? A co by ti udělalo největší radost pod stromečkem?

„Upřímně na to aktuálně nebylo moc času. Skáču kolem firmy, jak se jen dá. Na začátku prosince jsme letěli po Evropě a zkoumali potenciální dodavatele strojů, které potřebujeme do té nové haly. Další týden jsem vzal pár lidí ode mne z firmy na návštěvu do M-Sportu, aby se vzájemně osobně poznali a krátce jsme se pobavili s Malcolmem o plánech na další rok. Týden na to jsme pro změnu letěli navštívit Orecu, která je naším významným zákazníkem. Od začátku prosince nebyl týden, abych neseděl v letadle. Na jednu stranu bych rád měl tohle těžké období už za sebou, ale na druhou stranu to vlastně není nic, na co bych si měl stěžovat. Jsem zdravý, mám rodinu, můžu dělat práci, která mne naplňuje, podílíme se na skvělých projektech, mám kolem sebe skvělé lidi, a to že je to teď těžké, tak to k tomu občas prostě patří. Bez těžkých období byste si totiž nevážili těch dobrých, kdy to všechno šlape samo. Důležitý je dlouhodobý progres. Když jsme spolu dělali první rozhovor před čtyřmi lety, tak jsme se bavili o mých 30 kilometrech na Pražském rallysprintu. Dneska rozebíráme Mistrovství světa. A to mi dělá radost. Takže já upřímně pod stromeček nic nepotřebuji, abych měl radost.“

Máš na závěr nějaký vzkaz fanouškům?

„Rád bych všem fanouškům poděkoval za úžasnou atmosféru, kterou jste vytvořili při Central European Rally. Ačkoliv jsem hlavně koukal na silnici, tak to množství českých vlajek a světlic nešlo přehlédnout. Minimálně jednou tedy určitě ne, když se vám podařilo někde odpálit tolik světlic, že jsme s Jirkou chvíli neviděli kam jet (smích). Když jsme z toho konečně vyjeli, tak jsme objeli nějaký dům a vjeli do toho oblaku podruhé, protože ho vítr odnesl po směru zkoušky (znova smích). Ale naštěstí jsem si to místo pamatoval, tak jsme nezabloudili.

Takže ještě jednou díky za skvělou atmosféru a snad letos někde u trati a třeba za dva roky u dalšího rozhovoru. Kdybyste chtěli i mezitím mít trochu přehled co dělám nebo chystám, tak mě můžete sledovat tady: https://www.facebook.com/skalaracing