INSIDER: Zdeněk Partyš

Zdeněk Partyš v opavském dresu strávil celkem sedm sezon. Opavským barvám věnoval nejlepší léta svého fotbalového života a nyní se důvěru, kterou do něj klub před lety vložil, rozhodnul vrátit v podobě trénování. Jaký je fotbalový příběh brněnského odchovance si přečtěte v rozhovoru INSIDER, který vyšel v zápasovém zpravodaji pro utkání s brněnskou Zbrojovkou.

Zdeňku, ty jsi v opavském dresu strávil sedm sezon. Jak na ty roky vzpomínáš?

No nejlíp. Opava je klub mého srdce, ve kterém jsem strávil své nejlepší roky. Samozřejmě jsme zažili lepší i horší časy, ale vždycky na nás chodil plný stadion. Udělal jsem si tady spoustu kamarádů a ve finále jsem se tady i přestěhoval a žiju tady s rodinou. Jsem rád, že jsem dostal nabídku pokračovat v Opavě v trošku odlišné roli a všechno se to tak krásně na sebe nabaluje. Celkově to byly krásné časy.

Máš nějakou vzpomínku, která se ti vybaví ve spojitosti s Opavou jako první?

Mám, hned první zápas na Žižkově, kdy jsem přišel asi čtrnáct dní před ligou. Fanoušci v té době jezdili v opravdu hojném počtu a tehdy jich přijelo okolo 400. Opavu jsem samozřejmě znal, znal jsem historii, sledoval jsem ji za dob pana Žemlíka v televizi, ale takový bližší kontakt jsem s ní nikdy neměl. A v momentě, když jsem se převlékal do žlutomodrého dresu v kabině a ten dav opaváků začal zpívat pod okny, tak jsem si uvědomil, že se tady děje něco krásného. Že jsem nepřišel do žádného provinčního klubu, ale opravdu do fotbalové Opavy. Tenkrát jsme remizovali 1:1 a oni nás hnali celé utkání. Navíc jsem ve svém prvním utkání hrál proti Petru Švancarovi. To byl asi ten první moment, kdy to na mě celé dýchlo.

S mnohými bývalými spoluhráči se nyní v Opavě setkáváš znovu, ačkoliv z jiné pozice.

Je to zvláštní. Nikdy jsem si nemyslel, že se to takhle stane, ale život je krásně pestrý. Jarda Kolínek byl můj parťák na lajně. Za těch sedm let jsme podle mě vytvořili jednu z nejlepších dvojic, která kdy v Opavě vůbec byla a dneska je to můj šéf. Nebo lépe řečeno sportovní ředitel. Takže ta spolupráce funguje i nadále. Samozřejmě Franta Metelka, se kterým jsem hrával nebo Zbyněk Pospěch, se kterým navíc trénuju B-tým. Je to krásné, že mě to tady zpět zavanulo. Mám to tady rád, líbí se mi zdejší lidé i kraj. Samozřejmě se něco vždycky najde, ale jsem šťastný za to, jak to celé dopadlo. Musím ale říct, že mi občas chybí také Brno, ta chuť velkoměsta.

Kdy se stal ten přerod z výborného hráče na trenéra?

Stalo se to úplnou náhodou. Když jsem hrával v Rakousku, tak jsem si hledal klub, kde bych mohl trénovat a jeden můj dobrý kamarád, který trénoval U16 na Svratce Brno mi nabídl abych s nimi chodil trénovat. Postupem času mi nabídl, jestli bych mu nedělal asistenta a poté to přerostlo i v pozici hlavního trenéra u kategorie U19. Po Svratce jsem dostal možnost trénovat Bohunice, se kterými jsem postoupil do Divize, odkud jsem pak přešel zpátky do Opavy. Já fotbal miluju, takže jsem rád, že mám možnost u něj zůstat a dělat co mě baví.

V Brně sis také vyzkoušel první ligu. Jak na tyto roky vzpomínáš?

Jako odchovanec Zbrojovky na to vzpomínám strašně rád. Pendloval jsem mezi áčkem a béčkem, až jsem se nakonec dokázal dva roky udržet v prvním týmu. Když jsem prvně přišel do kabiny A-týmu, tak jsem měl možnost sedět vedle skvělých hráčů jako Miroslav Kadlec, Martin Kotulek, Petr Švancara, Míra Zelinka nebo Milan Pacanda a spousta dalších. Byl tam třeba také Honza Polák, který byl v reprezentaci. S těma všema jsem byl v kabině. Dalo mi to hrozně moc, přestože jsem dostával jako mladý velmi málo šancí, ale vydržel jsem to a nakonec jsem si svůj debut odbyl proti Slavii, kterou jsme doma porazili 1:0. Jsem hrozně rád, že jsem měl tu možnost si to zkusit. Rád na to vzpomínám, protože spousta kluků byla v reprezentaci a pro mě to byla obrovská škola.

Zrovna s Petrem Švancarou a dalšími to musela být pořádná jízda, když se vyhrálo.

Stálo to za to. (usmívá se) Nebudu říkat, že jsme nikam nechodili. Bylo to převážně po zápasech, ale zažili jsme spolu strašnou srandu, spousta zážitků. Některé z nich jsou nepublikovatelné do médií, ale rád na to vzpomínám. Přece jen mi je čtyřicet, takže určitá míra nostalgie je na místě. Nikdo mi to už nevezme. Musím se opakovat, byly to kolikrát pěkné večírky. (smích)

Stalo se někdy, že jste nepřišli na trénink?

Ne, to vůbec nikdy. Byli jsme generace, která za to uměla vzít, ale vždycky jsme ráno byli na tréninku a makali jsme. Samozřejmě když člověk přijde v šest ráno a v osm je trénink, tak je to těžké, ale i tak jsme to museli zvládnou. Vzpomínám si, že jednou v Brně jeden spoluhráč přišel přímo z večírku, ale to byl ojedinělý případ.

Netajíš se tím, že Opava je tvá srdcová záležitost. Teď to předáváš i na svého syna, který také hraje za SFC.

On je hrozný živel. Fotbal miluje, navíc hraje také hokej za Slezan, takže pro nás jako rodiče je to těžké být pořád někde na stadioně. Jezdíme neustále po turnajích a zápasech jak hokejových, tak samozřejmě fotbalových. Ale já jsem nikdy ani na vteřinu neuvažoval, že bych toho nechal. Od malička mu kladu na srdce takovou tu opavskou hrdost, kterou se snažím přenášet i na kluky, které trénuji, protože si musíme uvědomit, že jsme malý klub a velkých věcí můžeme dosáhnout jen společně díky opavskému srdíčku. Vždycky tomu tak bylo. On to samozřejmě někdy přehání, když na tribuně slyší různé věci a pak to přenáší do kabiny v přípravce, tak to ho někdy musím krotit. (usmívá se) Ačkoliv ho musím krotit, tak jsem rád za to, že je takový Opavák, jaký je.

V tom výčtu všech aktivit je až nemožné, že jsi stále aktivním hráčem.

To je druhá, taková až srdcová záležitost. Já jsem si v Albrechticích za dva roky získal silnou pozici už jako hráč, a teď promlouvám i do tvorby kádru. Občas taky seženu nějaké finance. Snažím se všechno dělat poctivě a férově a konečně se mi podařilo složit mužstvo, na které se můžu na hřišti spolehnout. Samozřejmě přítelkyně z toho vždycky nemá radost, když v sobotu jedu s béčkem, v neděli do Albrechtic a do toho si vložím třeba devatenáctku nebo áčko. Ale já ji vždycky říkám, že je to jen na tři měsíce, protože se končí někdy v listopadu, tak to musí zvládnout. (smích) Bez fotbalu bych to nevydržel. Klukovi jsem slíbil, že si s ním jednou zahraju, takže ještě nějaký ten pátek musím vydržet. (usmívá se)