Jak jste se do zmíněné společnosti dostal?
Od dětství jsem velký fanoušek detektivek. Asi všichni dospívající chlapci mají nějaký vzor. Pro někoho to byl třeba Vinnetou, pro mě jej vždycky představoval Sherlock Holmes. Jak jsem šel v těch detektivkách dál a dál a hlouběji a hlouběji, objevil jsem Agathu Christie. Fascinovala mě. Jako jednu z prvních knih od ní jsem četl Vraždu v Orient expresu. To vyřešení bylo pro mě naprosto neuvěřitelné. V těch třinácti nebo čtrnácti letech jsem z toho byl úplně perplex. Bylo to zcela jiné než v ostatních detektivkách.

Začal jsem se o téma více zajímat. Našel jsem webové stránky agatha.cz. Já osobně sleduji různé žebříčky, jako je třeba ten s názvem 50 knih, které musíte přečíst. Na stránkách jsem našel seznam všech děl Agathy Christie a začal číst jedno za druhým. Pořád nejsem na konci. Jsem asi na padesáti z osmdesáti. Nějaké rezervy ještě mám. A zjistil jsem, že stránky spravuje Společnost Agathy Christie. Vyhledal jsem si, co je to za lidi, kteří žijí těmito romány. Vstoupil jsem tam v roce 2017 na základě plzeňského nastudování hry Past na myši. Řekl jsem si, že je čas můj zájem posunout na nějaký další level.

V čem přesně členství klubu spočívá?
Zaplatíte drobný roční příspěvek a jste součástí komunity. Jsme skupina fanoušků, kteří dbají na dobré jméno autorky. Dáváme si navzájem tipy na různé knížky, filmy nebo seriály. Jeden kolega třeba jezdí po celé Evropě po divadelních představeních podle děl Agathy Christie. Dává nám tipy, kam stojí za to vyjet. Když ještě nebyly všechny romány na českém trhu, bylo důležité, že jsme si dávali upozornění, kdy co vyšlo. Teď už je její dílo přeložené do češtiny kompletní, alespoň co se týče detektivní tvorby. A také občas provozujeme hru na vraždu. Spočívá v tom, že se sejdeme na nějaké chatě a vyšetřujeme případ.

Čemu dalšímu se ještě členové věnují?
Stejně jako v případě jiných fanouškovských základen, jako je třeba ta seriálu Červený trpaslík, se snažíme hledat věci, které jsou za příběhy skryté. Například v jednom Agathině díle je i česká stopa. Autorka si dopisovala s učitelkou z Prachatic, s níž měla přátelský vztah. Byla to její jediná známá z Čech. Na jejím základě pak napsala do románu Viděla jsem vraždu postavu emigrantky, kterou pojmenovala po ní.

Které knihy od vaší oblíbené autorky máte nejraději?
Složitá otázka. Nemám tam nějaké, které by válcovaly ty ostatní, ale určitě christieovský kánon je Vražda Rogera Ackroyda. Dílo, na jehož základě byla vyloučena z klubu autorů detektivek, protože porušila jedno z hlavních pravidel. Dodnes je ta kniha fascinující. Samozřejmě, že mám rád Deset malých černoušků, dílo, které je dnes uváděno pod korektnějším názvem Pak tam nezbyl. A třetím oblíbeným titulem je Vražda v Orient expresu.

Jak to máte s Agathinými díly v seriálech či filmech?
Nejvýraznějším představitelem Hercula Poirota je David Suchet. Je ikonický. Podařilo se něco, co se povede málokdy. Postava dostala nějakou hereckou tvář a nikdo už si ji neumí představit jinak. Teď ho v posledních filmech hraje Kenneth Brannagh, za mě super, ale vždycky už je to tak, že tvůrci chtějí Poirota pojmout jinak než Suchet. To byl bod nula. Zajímavé je, že se slečnou Marplovou se něco podobného nepovedlo, ta nemá žádnou představitelku, o níž by se řeklo: To je ona! Stejné to ale je třeba se Sherlockem Holmesem. Pro někoho je to Jeremy Brett, pro dalšího Benedict Cumberbatch. Holmes nějak napříč časem proplouvá, a každá doba si ho nějak přizpůsobuje.

Detektivka vždy patřila k nejoblíbenějším žánrům. Čím si to vysvětlujete?
Myslím, že je to něčím, co si v sobě neseme od dětství. Vidím to třeba na Dětské divadelní dílně, kterou provozujeme. Hrajeme tam hry a jednou z nejoblíbenějších je Městečko Palermo. Město se probouzí a jeden z vás je vrah. Je to něco mrazivě fascinujícího. Působí to jako to velké poirotovské finále. Když detektiv vyřkne slova: „Já vím, kdo ho zabil!“ Je zajímavé pozorovat, jak se pak na sebe lidi dívají. Obviňují se navzájem, domýšlí se, kdo je potenciální vrah. Je tam velké napětí. Přesně to dělá tenhle žánr atraktivním.

A co dalšího na něm přitahuje vás?
Jak už jsem řekl, v dětství jsem vyrůstal na Sherlocku Holmesovi. Přes Agathu Christie jsem se dostal k drsné škole, Chandlerovi a podobně, a potom k severské detektivce. Ve všem ale zůstává radost z toho, že lidé během děje projdou velkou zkouškou, ale nakonec spravedlnost zvítězí. Proto mě z toho asi vždycky mrazí, že jde o svět, kdy je vrah vždycky potrestaný. Spravedlnost, i když to bolí, dojde nějakého naplnění.

Co pro vás jako velkého fandu detektivek znamená si v žánru zahrát na jevišti? Nesvazuje vás to trochu?
Vzhledem k tomu, že je to pro mě splněný sen, vůbec. Vtipné je, že se mnou kolegové některé věci konzultují a jsem vlastně tak trochu pasovaný do role dramaturga. Konkrétně Michal Štěrba, představitel slavného detektiva, s nímž sdílím šatnu, na mě často směřuje dotazy. A také je vidět, že některé repliky směřuje ke mně. Třeba když s typickým poirotovským úsměvem pronáší větu o malých šedých buňkách. Pro mě je takové hraní radost. Když máte žánr rád, těšíte se. Je to pro mě za odměnu.

Nicméně úplně jednoduché hrát v detektivce není. Jaká jsou v tomto směru největší úskalí?
Při hraní musíte být naprosto přesní. Cokoliv navíc, změna intonace, pozvednutí obočí, zasmání se na špatném místě může diváka zmást špatným způsobem, nebo mu naopak něco prozradit. Je to hra o každé slovo. Vše musí být tak, jak má. Každá otázka, i taková typu: Skutečně? Protože to značí aha, Poirotovi se něco nezdá. Hrát detektiva je za odměnu i za trest. Nemůžete extra vyniknout, jen dáváte otázky. Ale zároveň v tom musíte být akurátní, nesmíte splést třeba jméno, protože jinak je divák zmatený.

V plzeňském divadle už jste hrál v Pasti na myši, teď přišla řada na Go Back for Murder. Jak se tyto hry liší?
Past na myši je jiný typ detektivky. Je to celosvětová legenda. Nejdéle hrané divadelní představení, zapsané v knize rekordů. V Británii je hrají od padesátých let dodnes. Hotel zasypaný sněhem, cizinci, kteří sem přijedou, stane se vražda a víte, že někdo z nich je pachatel. Všechno funguje jako perfektně namazaný stroj. V Pěti malých prasátkách je děj vážnější, melancholičtější. Je to dáno tím, že se řeší vražda, jež se stala před lety. Poirot se vypraví na sídlo, kde se zločin odehrál. Donutí lidi, kteří už zestárli, aby se těmi bolestivými vzpomínkami znovu probírali. Režisérka Martina Schlegelová říká, že je to christieovský Čechov, což mi přijde přesné. Hra je zahalená závojem smutku, kdežto Past je zábava se strhujícím tempem.