Článek
Mám pocit, že dnes důchodci nemají do čeho píchnout. Jedinou zábavu, kterou mají, je vzrušeně chodit k poštovní schránce a prohrabávat ji, jestli tam náhodou není zrovna leták z nějakého blízkého supermarketu. A pak jej se zatajeným dechem prohlížet na nějaké staré zaprášené pohovce.
Kde jsou ty časy pánů Andělů, myslím ty propagační filmy za socialismu, kde Jaroslav Marvan jako revizor Anděl sjížděl slovenské Tatry a všichni společně s ním jako komunita seděli v jedné hale a bavili se nebo v létě zase opravovali zdarma mateřskou školu jako jeden houf. Nic takového pro důchodce dnes není.
Mám pocit, že jen zaraženě putují se svým nákupním vozíkem a pak s přeplněnou taškou na kolečkách do svých osamělých domovů. Jednou jsem viděla nějaký leták na to, že se mohou senioři naučit na počítači. Ale vždyť je to mohou učit příbuzní, a když ne oni, tak jejich kamarádi. Těch mají přeci dost, nebo se mýlím?
Na počítači je člověk taky sám. Přemýšlím, kolik důchodců kolem mě by rádo něco druhým předalo. Nemyslím tím peníze, i když i těch má řada z nich dost, a ti, kteří je nemají, postupně umírají na špatnou stravu ze supermarketů v omezeném dietním rámci. Vyhublá kuřecí křidýlka, kosti a plastové rohlíky udělají své. Myslím tím něco, čím se celý život sami zabývali. Znám ty, kteří létali letadlem díky Svazarmu, dnes bych na něco takového těžko sehnala peníze, a oni to měli skoro za hubičku. Tak to letadlo, pokud ho zrovna nemají za domem, asi není dobrý příklad. Ale jiné věci, třeba mohou druhé učit chytat ryby anebo spíš za slovo? Aspoň na internetu to tak vypadá.
Ale vážně, myslím, že bude nejlepší, když si senioři udělají revizi svých schopností a koníčků a trochu se o ně podělí. Protože sdílená radost je přeci dvojnásobná radost, nebo ne? A taky sdílená starost je pak daleko menší. Připadá mi, že samotu a osamění tím naši senioři dost ukrátí.
A co třeba jiné dědictví? Senioři se toho za života při výkonu svých povolání dost naučili. Ti, kteří pracovali v zemědělství ví, jak bez počítače plánovat osev a orbu, ti, kteří v lesnictví ví, jak zacházet s přírodou, ti, kteří pracovali v učitelství ví, jaká byla historie bez toho, že ji zdeformoval Google. To vše přeci umí a mohou předat dalším generacím. A že to už nikoho nezajímá a všechno dnes řeší počítače a programy? Ale houby, to se jen říká, aby se něčím poháněla současná ekonomika, ale rozumět věcem v jejich nekybernetické podobě se vždy hodilo a bude se to brzy hodit zas. Počítače nejsou všespásné a nikdy nebudou a umělá inteligence už vůbec ne. Tak proč by si to milí senioři měli nechávat jen sami pro sebe? Místo toho jen nadávají, že to dříve dělali líp, a že se o zemi a lesy starali lépe. Ať se prosím zapojí a vše se změní.
Něco podobného se už ve světě děje. Viděla jsem pořad o řeckých seniorech, kteří vytvořili díky svým profesím takový poradní kruh, kde zdarma radí mladým podnikatelům. Šlo by to tady? Překousnete tu závist, která tu panuje a půjdete do toho? Vy staří přeci už nemáte co ztratit, řada z vás má nemovitosti, jistou penzi, která se stále navyšuje. Ale nemáte čím se pobavit. Ne všichni. Ale mluvím k vám, kteří mají z čeho dávat. A nemusí to být peníze. Jsou ještě cennější věci, třeba moudrost. Máte ji?
Nemyslím tím současné důchodcovské spolky a svazky, tam si děláte radost mezi sebou. Co se o ni podělit s mladými? Zkušenosti mezi sebou už moc vyměňovat nepotřebujete, ty se hodí spíš mladým do jejich života.
Pozoruji dokonce tendenci u seniorů se odtahovat od svých příbuzných, od hlídání vnoučků a vnoučat a snahu se zavírat sami ve velkém domě. Jakoby jim samota dělala dobře. Přitom to nikoho potěšit nemůže, když sedí doma sám. Nebo ano? Díky tomu se rozdělují generace a dělá to zlou krev. Někteří starší lidé se dokonce snažili vypudit své děti z domů, kde mají dost prostoru pro všechny. Motiv je pro mě neznámý. Odjakživa tady přeci celé generace bydlely pospolu. A jak jim to šlo. Vidím, že ti, kteří tak žijí dál, tak se jim daří lépe. Senioři nejsou tak ve stresu z toho, že by jim nikdo nepomohl, když se jim něco stane, a další generace mají jistotu bydlení. Vždyť víte, jak to je dnes s bydlením a hlídáním pro vnoučata špatné.
Je ještě hodně věcí, které mohou senioři sdílet, žili taky v jiné době. Bez ohledu na to, že se dnes říká, že za komunistů bylo strašně, tak vidím , že lidé dostali téměř zdarma věci, na které dnes nedosáhnou ani za celý svůj život. Třeba byt či dům, který nemuseli splácet ohromnými splátkami a sedět kvůli tomu u nepříjemné úřednice z banky a dokazovat, že dalších několik desítek let nepřijdou o práci. Protože o práci přijít ani nemohli či nesměli.
Ne nemyslím si, že by tady zase měl přijít komunismus. Naopak. Jen si tím snažím vysvětlit, proč se řada seniorů udržuje psychicky v takové komfortní zóně a bezpečí. Byli na to prostě celý život zvyklí, že se mohli spolehnout na to, že věci budou pořád stejné. Několik desítek let, a zvyk je železná košile. Přicházejí tak o radost ze života. Je to totiž omyl myslet si, že když budu v klidu a nerušeně někde sedět sám nebo dělat pořád to stejné, taky sám, tak mě to potěší. Naopak, takhle vznikají deprese a těch mají prý dnešní senioři až moc. Určitě jsem neviděla mnoho z nich s úsměvem na tváři, spíš takové zamlklé a zakyslé jako tehdejší mléko v plastových sáčcích. A jiskru v oku v nich většinou vyvolaly řeči o domech. To není zdravé a nikoho to vnitřně neobohatí a nepotěší.
Takže šup do toho a půl je hotovo. Určitě máte co nabídnout. Nebo ne?
Myslíte si, že starého psa novým kouskům nenaučíš? Já si myslím, že to je otřepaná fráze, a co vy?
P.S.: Zrovna teď řeším háčkování, co kdyby mi nějaká seniorka či senior v komentářích napsala či napsal kontakt a předáme si tip na nějaký pěkný vzor háčkování?
