Hlad a třeskutý mráz. Vánoční agónie Němců ve Stalingradu v roce 1942

Dne 23. listopadu 1942 vyvrcholila operace Uran a Rudé armádě se povedlo obklíčit německou 6. armádu a část 4. tankové v okolí Stalingradu. V kotli o velikosti přibližně 40 krát 50 kilometrů se nalézalo až 270 tisíc Němců, Rumunů, Chorvatů a sovětských dobrovolníků, kteří tak byli najednou odříznuti od životně důležitého zásobování pozemní cestou. Ačkoli němečtí generálové důrazně doporučovali, aby se obklíčená armáda snažila prorazit jihozápadním směrem zpět dokud to je v jejích silách, Hitler trval nekompromisně na tom, že ústup nepřipadá v úvahu. Stalingrad totiž nesl jméno jeho úhlavního soupeře a šlo o otázku prestiže. Z místa se tak měla stát pevnost, v níž měli obránci přezimovat a ubránit ji do příchodu jara. Letecké zásobování prosazené šéfem Luftwaffe Göringem však bylo od samého počátku odsouzeno k neúspěchu z důvodů nízkého počtu transportních letadel na enormní velikost obklíčených sil, nedostatečné kapacity používaných letišť a špatných povětrnostních podmínek v zimě. Velitel 6. armády generál Friedrich Paulus a náčelník generálního štábu OKH Kurt Zeitzler odhadovali, že pro bojeschopnost obránců bude potřeba denně dopravit alespoň 750 tun zásob potravin, munice, pohonných hmot a dalšího materiálu. Luftwaffe přislíbila přepravu 300 tun. Přes veškeré úsilí se však od 25. listopadu do 11. ledna podařilo na místo dostat v průměru pouze 104,7 tun zásob na den. Muži 6. armády tak byli odsouzeni ke smrti hladem v teplotách přesahujících třicetistupňový mráz.

S blížícími se Vánoci se mezi Němci stále objevoval opatrný optimismus. Hitler slíbil Paulusovi, že obklíčení je jen dočasné a nechal rychle zformovat Skupinu armád Don pod velením zkušeného stratéga maršála Ericha von Mansteina, jež se měla probít do Stalingradu a vytvořit pozemní zásobovací koridor. Deník jednoho z obklíčených Němců vypovídá: „Počínaje 22. listopadem jsou naše denní příděly den ode dne menší, ale držíme se a doufáme, že se z obklíčení dostaneme do Vánoc. Věřím Hitlerovi. Co řekne, to udělá. Válka brzy skončí.“ Operace Zimní bouře se rozehřměla 12. prosince a už po třech dnech se tankové oddíly ocitly 50 kilometrů od svého cíle. Sovětský maršál Žukov však 16. prosince odpověděl operací Malý Saturn útokem na křídlo bráněné Italy (oblast kolem řek Don a Čir) a souběžnou protiofenzivou na jih od Donu, po níž se musela Skupina armád A začít stahovat z Kavkazu. 23. prosince byl Manstein nucen upustit od plánované záchrany 6. armády a přešel do obrany. I kdyby se německé jednotky ve stalingradské kapse rozhodly vzepřít Hitlerova rozkazu a snažily by se probít k postupujícím kolonám, v méně než 70 provozuschopných tancích jim zbývalo paliva na pouhých 30 kilometrů. Na Vánoce již tedy bylo zřejmé, že 6. armáda spěje k záhubě.

Před svátky se ve stalingradském kotli nacházelo na 230 tisíc obránců, z nichž však v bojovém postavení bylo jen 40 tisíc. Ostatní nečinně stáli v troskách města a vyhlíželi svůj trpký osud. Obránci tou dobou disponovali žalostnými 5 % potřebného paliva a 23 tisíci koňmi, jejichž počty se rapidně snižovaly. Od 8. prosince každý voják dostal pouhých 200 gramů chleba, stejné množství koňského masa, 75 gramů koňské uzenky a tři cigarety na den. Ambiciózní plán německého velení dopravit do Stalingradu na Vánoce pro každého vojáka tabulku čokolády o celkovém objemu 23 tun musel být přehodnocen, protože daleko potřebnější byl benzín. Od rána 23. prosince do rána 25. prosince navíc nepřiletěla žádná letadla. Přesto se zoufalí muži snažili zpříjemnit sváteční dny tak, jak jen to chmurná situace dovolila. Během Štědrého dne byly většině vojákům v kotli podávány koňské karbanátky, na něž padlo několik tisíc zvířat. Obránci si mezi sebou vyměňovali skromné dárky v podobě drobných zásob našetřeného jídla a kuřiva. Tu a tam se ozývala tradiční vánoční píseň Stille Nacht, heilige Nacht (Tichá noc, svatá noc). Ze stepní trávy se vyráběly improvizované adventní věnce. Někomu se dokonce i podařilo sehnat vzácně rostoucí jehličnatý strom. Takovým šťastlivcem byl například příslušník 24. tankové divize Hans-Erdmann Schonbeck, který si do deníku zaznamenal: „O Štědrém dnu jsem vyhrabal ze sněhu malou borovici. V bunkru se nás sešlo asi patnáct. Myslím, že jsme byli široko daleko jediní, kdo měl vánoční stromeček.“

Symbolem svátečních dnů v mrazivém pekle se stala tzv. Stalingradská Madona, podobizna Panny Marie, kterou na zadní stranu nepřátelské mapy namaloval německý lékař ze 16. tankové divize poručík Kurt Reuber. Jeho úkryt se nakrátko stal jakýmsi poutním místem pro mnoho vojáků. Autor kresby zahynul v roce 1944 v sovětském zajetí, ale Madonu se podařilo ze Stalingradu odeslat jedním z posledních lednových transportů a dnes je vystavena v Berlíně. Ve vzdáleném Německu jen málo obyvatel tušilo, jaká katastrofa se na 6. armádu žene. Ministr propagandy Goebbels nařídil přísný zákaz sdělování nepříznivých zpráv. Dopisy vojáků poslané z kotle zase ve velkém zadržovala cenzura, protože kladně o válce se vyjadřovala už jen pouhá 2 % pisatelů. Němečtí posluchači si na Štědrý den mohli naladit mimořádné vysílání bojujících jednotek na všech frontách i obsazených územích od severní Afriky a Středomoří, po Laponsko, Leningrad, Kavkaz, až po Stalingrad. Přenos od 6. armády je však všeobecně považován za podvod, protože spojení se světem bylo tou dobou značně problematické. Ve stejný den zahynulo v kotli 1280 vojáků.

Dne 25. prosince shromažďují polní kuráti muže ke slavnostní mši a svatému přijímání. Vzhledem k tomu, že kvůli nepřízni počasí už třetí den nepřistálo jediné letadlo se zásobami, se příděl chleba snižuje na pouhých 50 gramů. Teprve 26. prosince dorazí 108 tun materiálu včetně 10 tun vánočních sladkostí. Problémy s hladem to však vyřešilo jen stěží. Za oběť strádajícím vojákům tak padla většina psů a koček ve městě. Koní rychle ubývalo, protože pro ně vozatajové už neměli žádné krmivo. Tažná zvířata se zužitkovala, jak jen mohla. Polévka se vařila z krve i rozsekaných kostí, vniveč nepřišla ani ta trocha masa a tuku na hlavě. Konzumovaly se rovněž týdny mrtvé zdechliny. Jeden z nešťastníků si na konci prosince zapsal: „Na Silvestra večer si pečeme koninu. Ale jen si představte, jak chutná bez soli a koření. A navíc to zvíře vypustilo duši už před měsícem a půl. Každý z nás dostal dva krajíce chleba a pár kapek francouzského koňaku. Také jsme trochu zpívali, ale za moc to nestálo.“ Postupem času se stalingradskému kotli nevyhnuly ani případy kanibalismu. Na vyhublých mrtvolách se tak odřezávalo maso z hýždí. Generál Zeitzler se sice nacházel v bezpečí Hitlerova štábu, ale ze solidarity s nebohou 6. armádou konzumoval denně stejné příděly jako obránci. Po několika týdnech viditelně zhubl, a tak mu Vůdce nařídil, aby se vrátil k běžnému stravování. Ještě hůře než Němci na tom byli civilisté, kteří se v počtu několika tisíců stále nalézali v troskách města. V mnoha případech jim Němci ukradli většinu oblečení, a tak umrzli zimou. Od poloviny prosince panovaly ve městě nepřetržité mrazy, které měly v kombinaci se silným větrem fatální následky. Stejně jako před rokem u Moskvy byli i tentokrát Němci na ruskou zimu zcela nepřipraveni. Pro zraněné prakticky neexistovala lékařská péče. Jedinou nadějí tak byl transport letadly do vzdáleného týlu. Podle nejoptimističtějších odhadů se do 23. ledna podařilo evakuovat až 35 tisíc raněných mužů a vybraných specialistů. Luftwaffe za hrdinské přelety zaplatila katastrofálními ztrátami na lidech a technice.

Jako naprostý kontrast se strádající 6. armádou působil Paulusův hlavní stan, kde se nakrátko ocitl kapitán Gerhard Dengler: „Ze všeho nejdřív jsem málem omdlel ze zápachu cigaretového dýmu, brandy a vařeného masa. Pak jsem se naštval a pomyslel si, že my tam venku jíme lidské maso, zatím co oni mají normálního masa dost… A řekl jsem: ‚Proč bychom neměli kapitulovat?‘ Odpověděl mi Paulus a řekl: ‚Víte, vy to máte jednoduché. Vy musíte jen hledat bělmo v očích nepřítele. Ale tady na velení musíme dělat strategická rozhodnutí.‘“ 31. prosince zaslal Hitler 6. armádě poselství, v němž stálo: „Jménem německého lidu vám přeji k novému roku vše nejlepší. Jsem si vědom vaší těžké situace a udělám vše, co je v mé moci, abych vás dostal z obklíčení. Díky vaší odhodlanosti se zrodí hrdinský čin, který vstoupí do německé vojenské historie.“ Loajální Paulus Hitlerovi odpověděl: „Můj Vůdce, buďte ujištěn, že my všichni, od generála po prostého vojáka, prodchnuti fanatickým odhodláním přispějeme ke konečnému vítězství.“ Takřka ve stejnou dobu Paulus informoval Zeitzlera: „Armáda je vyhladovělá a decimuje ji mráz. Nemáme ani střelivo ani benzín.“ Následující týdny se mělo utrpení obklíčených stále více prohlubovat.

Prameny:

BEEVOR, Antony. Stalingrad. Osudové střetnutí 1942-1943

KERSHAW, Ian. Hitler. Nemesis. II. díl 1936-1945

KNOPP, Guido. Stalingrad. Peklo na Volze

MANSTEIN, Erich von. Ztracená vítězství. Paměti německého polního maršála