Nejlepší filmy roku 2023 podle Čelistí Radia Wave: Umění jíst tvrdý chléb a milovat finské blues
Z pestré nabídky kinematografického fast foodu vybíráme tipy na cinefilní fine dining. Proč se cpát prázdnými kaloriemi, když i letos vznikl dostatek pečlivě vychucených labužnických děl, mezi kterými najdete lahodné francouzské strnady, vysoce kvalitní polský chléb se solí, melancholickou finskou pečeni na pálence či quebeckou jezerní směs s překvapením? A co takhle guláš z ještěra s pěti knedlema, ja? Něco vám tam schází? Řekněte to naší ruce!
1) Umění jíst a milovat (La Passion de Dodin Bouffant, r. Tran Anh Hung)
Dosavadní vrchol foodie subžánru, ultimátní gastromance s prvky slow cinema, v každém ohledu mistrovský filmový chod. Meditativní charakterová studie i delikátní love story, ve které se vášeň pro jídlo stává prostředkem k objevování krásy a pomíjivosti existence. Fenomenálně nasnímaný gastronomický spektákl vietnamsko-francouzského režiséra Tran Anh Hunga je tichou a emotivní antitezí všech kulinářských shows dneška – záměrně nebuduje příběh, obejde se bez hudby, nepotřebuje (dobový) kontext. Dominuje tu estetika smyslového potěšení a jímavá dynamika přípravy jídel jako prostředku k vyjádření milostného citu a různých druhů péče. Tranův film nám zase jednou připomíná, že dojmout se k slzám lze i skrze strhující choreografii kamery, bezešvý střih, úchvatnou práci se světlem a dokonalou kompozici obrazů. Nové jídlo prý člověka potěší víc než nová hvězda. Pro Tranův hluboce senzuální snímek platí úplně to samé.
2) Unavená naděje (Kuru Otlar Üstüne, r. Nuri Bilge Ceylan)
Každý rok čekáte na to, že přijde dílo s velkým D. Film, který „řekne všechno“ a shrne naši dobu do jednoho stlačeného uměleckého časoprostoru. Je i není překvapení, že se to letos podařilo zrovna tureckému auteurovi Nurimu Bilge Ceylanovi. Nepřekvapivě proto, že jeho starší filmy tuhle genialitu v sobě mají, a překvapivě proto, že ty novější už ne. Unavená naděje je ale ve všech ohledech masterpiece. Zdánlivě šílených 197 minut, záměrně nejasně rozvržený příběh, nekonečný talkfest s kilometry dialogů a nachozených kroků – a přesto to funguje. Formálně uhrančivá, nepravděpodobná romance mezi zapšklým učitelem a emancipovanou učitelkou na tureckém venkově je dlouhá, ale nikdy pomalá. Je tvrdá, ale ne nepříjemná. V nečekaných chvílích se tu objevuje humor a kouzelná absurdita i jedna z nejzvláštnějších sexuálních scén, jíž předchází dvacetiminutová hádka. Film o tom, že i protivní lidé mají právo na pravdu.
3) Karaoke Blues (Kuolleet lehdet, r. Aki Kaurismäki)
Lakonický finský pijan se vrací s dalším dvojitým panákem své charakteristické melancholické pálenky, ve které se velké emoce vyjadřují v málo slovech a grimasách. Akiho tradiční safe space, kde se od 70. let hýbe čas kupředu jen velice líně (pokud vůbec), tentokrát narušují drastické rozhlasové zvěsti z ukrajinského bojiště. Ty nám připomínají, že film, podobně jako chlast, není neprostupná hradba proti realitě, ale jen prchavá iluze bezpečí. Přesto je to jedno z mála míst, kde ještě můžeme věřit v dobro, laskavost a bezpodmínečnou lásku, která zvítězí i nad alkoholickou roztržitostí. Prostě lovestory ze staré školy, která dojímá absencí snahy dojmout. Kiitos, Aki!
4) Chléb a sůl (Chleb i sól, r. Damian Kocur)
Soustředěný, elegantní a atmosférický debut polského režiséra Damiana Kocura graduje jako Chopinova klavírní symfonie, zároveň v sobě nezapře syrově realistickou náturu. Příběh z polského maloměsta, kde pod ospalým povrchem klokotají rasové tenze a neutěšené vyhlídky nastupující generace, na svých bedrech nesou dva výtečně obsazení neherci, bratři Biesovi. Tymek jako brilantní pianista, který má díky nadání šanci poznat svět, a neméně talentovaný mladší Jacek, s dobrovolně uzavřeným hledím na holku, kámoše a vysedávání nad kebabem. Tohle je nová polská intimita v nejlepší formě. Vžene vám sůl do očí a namaže si vás na chleba.
5) Pracovní síla (Temporaries, r. Pier-Philippe Chevigny)
Nejsilnější debuty letos přišly z Quebeku. Komplexní a emocionálně drtivá prvotina Piera-Philippa Chevignyho, která zřetelně navazuje na to nejlepší z realistické, sociálně-kritické školy bratří Dardennů, je skutečným hororem pozdního kapitalismu. Odvážná studie moderního otroctví a vykořisťování ve zdánlivě bezpromlémové, často idealizované Kanadě i sugestivně zachycený diktát produktivity potírající poslední zbytky humanismu. Snímek, který bez moralizování, ale s o to větší empatií odhaluje nespravedlnost systému, která se nakonec dotýká úplně všech: od zaměstnavatelů až po guatemalské imigranty. Přesvědčivě a s citem pro detail i nejednoznačnost situací napsaný scénář, precizní režie, znamenité herecké výkony – a navzdory vší hrůze také lidská solidarita a soucit. Filmový knockout o lidech, kteří jsou nuceni volit mezi svobodou a přežitím.
6) Všechna ta krása a zabíjení (All the Beauty and the Bloodshed, r. Laura Poitras)
Dokumentaristka Laura Poitras má na poličce Oscara, protože se jí poštěstilo vyzpovídat Edwarda Snowdena během jeho dramatického útěku z USA. Její mistrovské dílo ale přichází o osm let později. Všechna ta krása a zabíjení zručně splétá biografický dokument o fotografce Nan Goldin, psychologické drama o traumatu a věčné vzpouře proti normám a naléhavou výpověď o bytostném aktivismu, který bez ustání čelí otupělosti většinové společnosti a zkaženosti elit. Boj stárnoucí umělkyně s větrnými mlýny opioidového průmyslu není na rozdíl od Snowdena žádné „breaking news“ téma – o to hlubší a drtivější výpověď o vnitřní svobodě však přináší.
7) Falcon Lake (r. Charlotte Le Bon)
Naprosto suverénní, nepředvádivá demonstrace režijního jemnocitu quebecké režisérky a modelky Charlotte Le Bon, která strká do kapsy své souputnice Emerald Fennell a Olivii Wilde. Na rozdíl od jejich žánrových experimentů se jí tahle mysteriózní coming-of-age lyrika s prvky duchařského příběhu nerozpadá pod rukama, ale nenápadně směřuje k drtivému závěru, ve kterém se dokonale rozpustíte. Od castingu dětských herců přes poučenou práci s kamerou, zvukem a hudbou až po důsledné pochopení obrazového formátu, nelze jejímu celovečernímu debutu téměř nic vytknout. Film, ve kterém se víc pozoruje, než mluví, a který z vás vytáhne víc zasutých vzpomínek na vlastní dospívání, než by vám asi bylo milé. Regresní terapie filmem.
8) Ještěr (Reptile, r. Grant Singer)
Konečně krimi pro reptiliány. Benicio Del Toro v roli detektiva pátrajícího po vrahovi realitní makléřky svým mistrovským minimalistickým herectvím tvoří magnetické epicentrum tohoto plazivého, studenokrevného slow burn thrilleru. Zápletka tu není tak důležitá jako styl, který dokáže vyvolat tenzi i pocit všeobjímajícího zmaru a klamstva, ale v pravou chvíli překvapí i lakonickým humorem. Suverénní debut Granta Singera spolehlivě rozdráždí i váš vomeronazální orgán.
9) Tori a Lokita (Tori et Lokita, r. Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne)
Mistři evropského filmového realismu bratři Dardennové natočili svůj první otevřeně politický film. V jejich podání však nejde o žádný sešup od komplexních morálních dramat o lidech z okraje společnosti k přímé agitce, ale naopak o silný návrat do formy. Obžaloba nefunkčního systému v příběhu o dvou dospívajících uprchlících uvězněných v absurdních mantinelech belgického migračního programu nikdy nemíří na konkrétní viníky. Dardenni opět excelují v režijních schopnostech, o jejich hrdiny máte strach, jakmile přechází silnici nebo jen nasednou na kolo. Zároveň pouť Toriho a Lokity lokálním drogovým podsvětím nikdy nesklouzne k exploataci – o psychickém, fyzickém i sexuálním násilí tvůrci vypráví s milimetrově odměřenou střídmostí. A na milimetry se smrskl i prostor pro etiku, která vždy byla ústředním tématem belgického dua a jejich hrdinů. Morální volba je pro protagonisty luxusem, jaký si v boji o přežití nemohou dovolit.
10) Mluv se mnou (Talk to Me, r. Danny Philippou, Michael Philippou)
Nejlepší horor roku a zároveň nejlepší ruka roku. Příběh o portálu do zásvětí, který vypadá jako mumifikovaná lidská ruka, začíná jako variace na tuctové nadpřirozené lekačky. Když ho ale budete chtít sledovat jako párty horor, tak vám brzy zmrzne úsměv – stejně jako účastníkům večírků v samotném filmu, kteří se hecují, jak dlouho kdo vydrží čarodějnou ruku svírat. V tomhle filmu je ale s mrtvými ještě menší řeč než obvykle.
Zvláštní uznání:
Zabiják (The Killer, r. David Fincher)
Východní fronta (Schidnyj front, r. Vitalij Manskyj, Jevhen Titarenko)
Velké nic (r. Vít Klusák)
Transformers: Probuzení monster (Transformers: Rise of the Beasts, r. Steven Caple Jr.)
Ti nejhorší (Les Pires, r. Lise Akoka, Romane Gueret)
Spider-Man: Napříč paralelními světy (Spider-Man: Across the Spider-Verse, r. Joaquim Dos Santos, Kemp Powers, Justin K. Thompson)
Kéž bych mohl hibernovat (Baavgai Bolohson, r. Zoljargal Purevdash)
Do morku kostí (Bones & All, r. Luca Guadagnino)
Disco Boy (r. Giacomo Abbruzzese)
Více o tématu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
