„Basket mě v téhle formě strašně baví. Možná víc bandička, kterou v Podolí máme, než hra sama. I když zrovna nehraju, chodím aspoň přicmrndávat,“ usmívá se čtyřiačtyřicetiletá bývalá kapitánka reprezentace a držitelka medailí z mistrovství světa, Evropy i Euroligy, uvedená do Síně slávy FIBA.

Když v Podolí vejdete do tělocvičny, vědí děti nebo rodiče, jaká persona vkročila do dveří? Nebo jste v návlecích na botách hlavně máma malého Matese?
Tady se to ví. (usmívá se) Když jdu komentovat zápas do televize, děti mě pak zastavují: Teto, teto, my jsme tě slyšeli!

Říkají vám teto?
Poměrně často.

Už nejste Machule jako dřív, což bylo odvozené od vašeho dívčího příjmení Machová?
Machule mi říkají všichni, nikdy mi nikdo neříkal jinak. Dnešní děti si mě tak sice nepamatují, ale osobně si myslím, že si mě z hřiště nepamatují ani jako Horákovou, už je to nějaká doba. Je to o rodičích, že jako Machule přetrvávám v povědomí.

31 fotografií

Troufla byste si s tím, co máte odehráno, ještě na některou z vyšších soutěží?
Do loňska jsem si myslela, že bych nějakou hrát mohla. Pak mě sestřelily zdravotní problémy a teď si netroufnu ani na městský přebor. Takže se snažím dát dohromady zdraví a uvidím, jestli naskočím zpátky, nebo budu v Podolí pokračovat jako kibic. (pousměje se) Když vypadnete z tréninku, začnou vás bolet kolena, záda a další části těla. Musel by sport hodně milovat ten, kdo by se chtěl po takové době zase vracet na nějakou úroveň.

Šlo by to u vás? V jednom rozhovoru jste přiznala, že vás domácí zápasy v éře, kdy Žabiny neotřesitelně kralovaly, moc nebavily.
Neměla jsem zájem v lize někoho zesměšňovat, bylo těžké se na ni koncentrovat na sto procent. Měli jsme družstvo nadupané top evropskými hráčkami, a aniž bych chtěla někoho degradovat, tak když v poločase vysoko vedete, není to stejné, jako když musíte až do konce makat a nevíte, jak zápas dopadne. Kolikrát bylo i příjemnější prohrát v Eurolize, ale po tuhém boji, než vyhrát v lize.

Hana Horáková z IMOS Brno se pokouší najít cestu přes Aneiku Henryovou z Rivasu Madrid.

Chybí vám ten adrenalin?
Strašně mi chyběl, když byl Matěj malý. Pak jsem si uvědomila, kolik je mi let. Dělám sporty, které mi přinášejí pocit štěstí, a když mám dost, tak přestanu.

Touha dobývat nejvyšší mety se vytratila?
Dřív jsem si neuměla představit, že mi ten neuvěřitelný pocit štěstí a vyplavení endorfinů, když se vyhraje důležitý zápas, může něco nahradit. Jak jde život dál, člověk má rodinu a přátele kolem sebe, takže ten pocit, zažívaný tehdy po vítězství, zažívá pořád. Strašně si to užívám. Všem sportovcům přeju pevné zdraví a zadostiučinění, že jejich dřina stála za to. Co se mě týká, jsem už přehoupnutá. Bydlím v malé vesničce u Brna, máme poklidný život, všechno se točí kolem syna, chodím do práce… vedu běžný život.

Pobavíte se u zápasů Žabin, které chodíte sledovat?
Začala tam pracovat bývalá hráčka Gabča Giacintová, tak jsem se zastavila. Je tam hrozně hezká atmosféra. Ráda se podívám i na brněnské muže, Basket Brno; to jsou vyrovnané zápasy, každý musí šlapat naplno a výsledek je na vážkách, což je i pro diváky nejlepší pozvánka. Úplně jiné je to u dětí, kde jsem kvůli synovi, kolem kterého se teď téměř všechno točí. Jsou vidět jejich pokroky a já jim je strašně přeju.

Prožívala jste na podzim, jak Žabiny sahaly po ligové výhře nad USK Praha, jemuž by tak přerušily rekordní sérii ligových vítězství v řadě?
Každé družstvo má svoji strategii, ubírá se svojí cestou, jinak staví rozpočet, má svoji motivaci. Ať je to však s USK, jak je, osobně fandím českým hráčkám. Přeju USK, ať si uhraje svoje v Evropě, ale když u nich nevyroste skoro žádná reprezentantka, tak z toho nemám radost. Jsou tam Voráčková, Vyoralová, a dál? Moc toho USK pro nároďák nevyprodukoval. V našich dobách v Žabinách to bylo dělané jinak, šlapalo to líp, když se ruku v ruce hrála kvalitně Euroliga a těžila z toho reprezentace. To teď neplatí.

Trnete, když na palubovce pobíhá váš syn?
Vůbec, naopak si to strašně užívám, je to hezké. Děti do toho jdou s takovou emocí a zápalem, že nenechají ani jeden balon ležet. Vždycky se pro něj někdo ohne.

Je rozehrávač po vás?
V tomto věku se to ještě tak nebere. Doskočí balon, snaží se v obraně… Když dá koš, je to samozřejmě nejvíc, ideálně když do koše pošle trojku a ona tam padne. Především je to obránce s citem na doskok.

V obraně jste byla špičková i vy. Má ji v genech?
Po mně má spíš vzteklost. Když se mu něco nepovede, vybouchne, všechno je nespravedlivé. I v tom se posunuje kupředu. Na dětech je strašně vidět, když sportují a mají trenérské vedení, jak je to formuje a jak se vyvíjejí.

Ani vy jste nezdary nebo porážky neměla ráda. Spíš jste je nenáviděla.
Ano. Zvlášť některé.

Které například?
Na přední místa jednoznačně patří prohra s Francií ve čtvrtfinále olympiády 2012. Na tu nezapomenu nikdy. Místo postupu do semifinále jsme prohrály v koncovce a přišly o šanci hrát o medaile. Tehdy byla šance na medaili z olympiády asi nejblíž, ale nevyšlo to a ani mně to tam tehdy nesedlo. Každý má nějaký sen, který si chce splnit, a já beru tuhle olympiádu jako něco, co se nepovedlo.

Hana Horáková se ve čtvrtfinále olympijského turnaje 2012 prodírá pod koš Francouzek.

Na straně poražených jste byla i v roce 2005 s Žabinami v ruské Samaře ve finále Euroligy, v němž tehdy domácímu celku k trofeji pomohli rozhodčí. I tahle vzpomínka je podobně hořká?
V té době byla Samara kolos. I takové zápasy je potřeba odehrát k nasbírání zkušeností a poznání, že i sebesilnější soupeř je pořád jenom soupeř. Rusky byly tehdy úplně jinde než my. Těžko se mi hodnotí, jestli nás tam nebo tam zařízli rozhodčí, vždyť oni jsou taky jen lidé a jejich práce je hodně náročná. Na jednom z letních kempů jsme se setkali hráči, trenéři a rozhodčí, a ti se nám snažili leccos vysvětlit. Nemají snadnou úlohu. Tak jako nemůže hrát a trénovat kdekdo, tak nemůže ani každý pískat.

Proč vlastně netrénujete nebo se v basketbalu jinak neangažujete?
Ze všech činností, které by se kolem basketu nabízely, by mě asi nejvíc bavilo trénování, klidně u dětí. Jenomže vzhledem k tomu, že mám syna, tak kdybych měla čas dělit ještě mezi to, kdy má trénink on a kdy já, moc bychom se už neviděli. A já nechci obětovat čas, který bych věnovala jiným, na úkor toho svého.

Můžete trénovat synův tým. V přípravkách – a nejen v basketbalu – to není ojedinělá praxe.
To je právě to, co by nebylo možné. Došlo by na spoustu třecích ploch, to vím už teď. Jsou různá úskalí, která vznikají, když rodiče trénují svoje děti. My se synem jsme srdíčkové povahy, taky se ale umíme pořádně zabejčit. Nedělalo by to dobrotu.

Bývalá reprezentantka Hana Horáková při tréninku svého syna v Podolí, kde oba hrají.

Bývalá reprezentantka Hana Horáková při tréninku svého syna v Podolí, kde oba hrají.

Je Matěj hodně soutěživý?
Ve všem.

Svádíte spolu boje?
Nehádáme se. Naučila jsem se, že když chce radu, tak si pro ni přijde. Jako číslo jedna platí to, co řekne jeho trenér, což já nejsem. Pokud si Matěj nechá poradit a dodrží to, co se mu řekne, tak nádherně střílí. Mně doma řekne, že se mu nechce na trénink, pak ho přivezu a je šťastný, že má míč, že hraje. Má zápal, baví ho to. S trenérem má jinak založený vztah než se mnou. Jsem za to ráda, formuje ho to.

Vybavíte si, na jakém základě držely kdysi pohromadě Žabiny, ligové a evropské šampionky, nabité silnými osobnostmi?
Jako první mě napadne, že musím být dítě štěstěny. (usmívá se) Vyšlo to, jak mělo. Dřív jsem si myslela, že sport je hodně o talentu, ale už si to tak úplně nemyslím. Trenéři, které v životě potkáte, jsou hodně důležití taky a já jsem měla štěstí, že ti mí mi dali strašně moc. Taky Evža (Eva Vítečková) měla super trenéra ve Žďáře, odkud do Brna přišla. Žabiny disponovaly hráčkami, které už měly něco za sebou, my mladší jsme k nim naskočily, družstvo šlapalo po herní i lidské stránce a prodávaly jsme to v Evropě. Navíc jsem nikde jinde neviděla to, co pro klub odváděli manažer Hamza a kouč Bobrovský. Myslela jsem si, že se koupí tahle hráčka, tamta hráčka a hraje se. Až postupně mi docházelo, že i tento výběr hraje zásadní roli a všechno do sebe musí zapadat. V Žabinách to strašně fungovalo. Můžete mít osm cizinek, ale když je trenér nezvládne dát dohromady, můžete být na sestup. Je to alchymie, kterou jsem v té době neuměla ocenit.

Kdy jste si uvědomila, že v téhle partě chcete být lídrem, kterým jste pak dlouhé roky byla i v reprezentaci?
Neuvažovala jsem tak o tom, dokud mi to holky neřekly. Nepřišlo to nějakým mým rozhodnutím. V Bruntále jsem kdysi měla spoluhráčku Míšu Šandovou, která byla takovým motorem. Běhaly jsme, protože ona běhala. Taková jsem pak podle holek byla i já. Se mnou je to takové, že když se mě někdo zeptá, svůj názor si řeknu, můžeme o něm diskutovat a klidně si ho nechám vyvrátit. Takových hráček v mé době v týmu moc nebylo.

Trénink beze mě prý stojí za prd, říká basketbalistka Hana Horáková

Proto jste tím motorem pro Žabiny byla vy?
Mně tehdy přišlo, že jsme panu Bobrovskému mohly říct všechno. Nebyly to blbosti, se kterými jsme za ním potřebovaly zajít. Když jsme byly unavené, požádaly jsme o lehčí trénink. Věřím, že některým holkám by při takové diskusi nebylo dobře, mně to nevadilo, tak jsem tyhle věci řešila já. Každý v týmu měl svoji roli, ve které se cítil pohodlně.

Jak na legendárního kouče Bobrovského, který mimochodem v Žabinách pořád působí, vzpomínáte?
Jako na strašně férového člověka. Když vám na něco dá ruku, nepotřebuje na to smlouvu, dodrží to. Je to spravedlivý chlap, zároveň byl i citlivý. Kolikrát mě až překvapil, s jakou empatií uměl přistupovat k hráčkám, pokud je něco tížilo. Strašně důležitá byla jeho přirozená autorita, díky které jsme šlapaly jako hodinky. Nikdy jsme si vůči němu nedovolily stavět na zadní nebo mu reptat za zády. Žabiny fungovaly z velké části i díky tomu, jaký pan Bobrovský je.

Mohli jste se kvůli basketbalu i přít, on z pozice trenéra a vy jako kapitánka?
S panem Bobrovským ne, protože on nebyl takový ten trenér, který by dával cvičení a pískal na píšťalku. On byl kouč a byli jsme na jedné vlně. Pokud jsem se na něco z taktiky nebo úkolů na hřišti zeptala, věděl přesně, o čem mluvím, a reagoval. Měl cit pro hru. Nebyl důvod se s ním přít.

Bývalý basketbalista a trenér Jan Bobrovský

Pamatuji si ale, že pro něho nebylo snadné přesvědčit vás, abyste převzala klíčovou roli rozehrávačky, která Žabinám chyběla. Byla jste zvyklá hrát na křídle.
Protože jsem na rozehrávku neměla driblink. Je potřeba vědět, že když není dobrá rozehrávka, družstvo nešlape, křídla si nevybíhají do pozic, do kterých si vybíhat mají, nedostanou míče, kdy je dostávat mají, hra nemá duši. Slabá rozehrávačka nepřečte, že má některá ze soupeřek čtyři fauly a je dobré hrát přes ni. Na tomto postu hrávala Romča Hamzová, já jsem se uklidila na křídlo a nemusela jsem myslet na těch milion věcí, o kterých se teď bavíme. I obrana je pro rozehrávačku jiná. Kdybych se měla rozhodnout, tak na ni nepůjdu a zůstanu na křídle. Jenomže to tak vyšlo, že to bylo potřeba, musela jsem na rozehru jít a byla jsem na ní zpočátku ztracená.

Potkává se vaše parta, která v Žabinách sbírala tituly?
Právě že vůbec. Hodně je to proto, že jsme v týmu nebyly skoro žádná Brňačka, jenom výjimečně někdo z Brna pocházel. Po kariérách jsme se zase rozutekly. Někdo žije v Praze, někdo v zahraničí. Tanty (Hamchétou Maiga Ba z Mali) se usadila v New Yorku, Timea Béresová má úspěšnou akademii v maďarském Kecskemétu. Napíšeme si, ale že bychom se potkávaly, to ne.

Vrátíte se do klubu někdy v jiné než hráčské roli?
Nemyslím si. Špičkovému sportu musíte dávat velkou porci energie, aby fungoval. Já mám všechny kariérní věci za sebou, chtěla bych si život užívat, dívat se, jak Matěj roste, s partnerem si jet zalyžovat, kdy chceme, a ne se ohlížet na to, jestli se nehraje zápas.

Byly v tomto prosince jiné, když jste hrávala? Stávalo se, že jste dárky musela nakupovat v cizině, kde Žabiny zrovna hrály?
Zase tak divoké to nebylo, v Brně byl čas všechno si zařídit. Probíhalo ale dohadování, kolik volna dostaneme mezi svátky, které si všichni chtěli užít, jedlo se cukroví. Každý řešil, jestli stihne zajet domů, podívá se v klidu na pohádky.

Na lyže jste mohla asi zapomenout.
U nás tohle naopak nikdy nebyl problém. Někde to tak mají, že sportovec nesmí na brusle nebo na lyže, ale nám to nikdo nezakazoval. My, co jsme vyrostli na horách, jsme se na sníh hodně těšili. Ano, říká se, že zranit se člověk může i na chodníku, a když jde na sjezdovku, jde tomu zranění naproti, ale zase se dalo říct, že jsme si jako hráčky lyžováním budovaly fyzičku. Život i mimo basketbal jsme měly super.

Tehdy jste se v jednom dotazníku svěřila, že se na svátky těšíte na bramborový salát.
Ten já miluju! Celkově považuju Vánoce za nejkrásnější svátky. Potkají se ti, co se mají rádi, mají na sebe víc času.

Rozehrávačem byl i váš přítel Pavel Beneš. Bavíte se spolu hodně o basketbalu?
Díky Pavlovi víc sleduji mužskou ligu. On v zápasech a podkladech leží často. Zájem se přenesl i na Matěje, který se loni na letním kempu seznámil s trenérem brněnských ligových mužů Martinem Vaňkem. Od té doby vyžaduje chodit na Basket Brno a strašně „Martymu“ fandí, i když nevydrží sedět na tribuně celý zápas. Tak to měl i při zápasech žen, které jsem komentovala pro televizi. Po nějakém čase šel vedle do tělocvičny, vzal si balon a střílel si na koš.

Prokládá si Matěj vánoční pohádky sledováním zápasů NBA a Golden State, v jejichž dresu chodí na tréninky?
To ho nebaví, u televize sedět nevydrží. Já třeba strašně ráda sleduju Barcelonu, Tomáše Satoranského s Honzou Veselým, to je pro mě hezký basket. Matěj ho sleduje s námi, ale ne celou dobu, jde si dělat něco jiného. Podívá se, ale nestráví u toho odpoledne.