RECENZE: Sto procent. Marie Rottrová oslnila O2 arenu elegancí a šarmem

Do nejprostornější české haly se ostravská rodačka se svým vlastním programem vrátila po sedmi letech od jubilejního koncertu k pětasedmdesátinám. Úvahy o velké oslavě osmdesátin v roce 2021 zhatila covidová pandemie a ani na letošek O2 arenu neplánovala – pořadatelé akci oznámili teprve na konci října jako náhradu za zrušenou show herce a komika Michala Nesvadby.

6 fotografií

Navzdory tomu, že na nákup vstupenek měli fanoušci pouze pár týdnů, bylo plno. Hlavní hvězda diváky uvítala z promítacího plátna v klipu k písni Klíč pro štěstí, ve které jejímu zpěvu sekunduje recitující Jiří Bartoška. Na konci skladby opona spadla a Rottrová, která měla za zády početný ansámbl zahrnující kapelu, orchestr a vokalistky, navázala už živým zpěvem.

Ztělesnění vkusu a noblesy

Hned tento efektní úvod přítomné upoutal, čemuž zpěvačka napomohla i svými ladnými bílými šaty, v nichž působila až andělským dojmem. Ze svých výrazných pěveckých i osobnostních předností – elegance, vkusu, nenucenosti, šarmu a noblesy – těžila i následujících zhruba sto minut.

Její pěvecký i mluvený projev byl tradičně v mnohém úsporný a decentní. Interpretka její úrovně nemusí nutně ohromovat vysokými tóny, nepotřebuje na pódiu nijak šaškovat nebo se diváků jakkoliv doprošovat o pozornost. Vystačí si s osobitým přednesem, charakteristicky nakřáplým hlasem a jedinečným pěveckým citem. Nic tady neschází ani nepřebývá.

Rottrová umí důstojně stárnout, a přesto si uchovávat svou interpretační jiskru a přitažlivost. To, že některé party už dnes nevyzpívá tak jako před desítkami let, není žádná ostuda, ale odraz přirozeného běhu času. Ví, co si může dovolit, a vše si chytře a s grácií přizpůsobí tak, aby divákům předvedla jen to nejlepší, co momentálně dokáže.

V dramaturgii se proto počítalo i s momenty, v nichž si mohla dopřát krátký odpočinek, případně se v klidu převléknout. První takový okamžik přišel poté, co s Petrem Němcem, svým dávným kolegou z ostravské kapely Flamingo, odzpívala duet Oči. Následně na chvíli zmizela v zákulisí, zatímco Němec vzpomínal na to, jak společně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let „hráli černou muziku“, a představil další letitou písničku Černej pán.

Jeden z jejích velkých hitů Markétka byl druhou a poslední skladbou, která zazněla spolu s klipem z reproduktorů ve své původní, v tomto případě padesát let staré studiové podobě. A potřetí si mohla vydechnout díky Ondřejovi Brzobohatému, který po jejím boku v oblíbeném duetu S tím bláznem si nic nezačínej výborně zastoupil Pavla Bobka. Poté mu pódium přenechala, aby zapěl jímavou píseň Máma.

Oduševnělý zpěv Lady Soul

Silné emoce měly v tento večer svoje právoplatné místo, jinak to u významného galakoncertu šest dekád působící legendy asi ani nejde. Co naopak v repertoáru ani jiné formě prezentace Marie Rottrové místo nikdy nemá, je jakákoliv podbízivost.

Rottrová v duchu své přezdívky Lady Soul stále zpívá nesmírně oduševněle a vroucně. Skladby jako Ten vůz už jel nebo Zřejmě letos nikde nejsou kytky, v nichž vynikly také zdařilé texty Zdeňka Borovce, jsou v jejím podání nefalšovaným pohlazením po duši.

Její slavnostní večer připomněl mimo jiné to, jaký čich na kvalitní autory či textaře během své dlouhé kariéry projevila. Za přispění Jaroslava Wykrenta, Zuzany Navarové či Jaromíra Nohavici vznikly drahokamy české populární hudby, které si s ní v O2 areně zpívali zástupci prakticky všech generací.

Ukázalo se to v závěru s hity jako Co mám, to dám nebo Skořápky ořechů, v nichž už atmosféra gradovala do takřka nadpozemských rozměrů. Loučení obstarala již tradičně až magicky uhrančivá stálice Lásko, voníš deštěm.

Ač by mohl již zmíněný podtitul Jedno velké děkuji k takovým myšlenkám svádět, opouštět pódia se Marie Rottrová snad nechystá. Konec vystupování už sice jednou, v roce 2011, ohlásila, po kontaktu s posluchači se jí však stýskalo natolik, že se po několika letech ke koncertování vrátila. Dobře, že tak udělala. Osobnost jejího formátu totiž pro tuzemský pop zůstává nenahraditelná.