Vetřelec Kristýny Trpkové? Možná až příliš mnoho zbytečných slov

Nakonec jsem byl bohužel spíš zklamán. Totiž, jako by se spisovatelka, posílena cenou autorky Nejlepší české detektivky roku 2021 (za knihu Stvůra), snažila stůj co stůj čtenářům, ale především čtenářkám dokázat, jak neuvěřitelně košatě umí psát! Na můj vkus má však Vetřelec až příliš mnoho slov. Sice barvitých, ale zbytečných a opakujících se frází. V té souvislosti mne napadalo, zda to není přímo účelem. Tedy, aby kniha byla co do počtu slov delší. Takže pokud jsem se přece jen rozhodl tu a tam přeskočit odstavec či celou pasáž, která mě přehršlí už naprosto nepodstatných detailů jednoduše nudila, došlo mi, že v konečném důsledku o moc nepřicházím.

Také čtěte

Vleklé vesnické trauma

Recenze románu Vesnice autorky Kristýny Trpkové z nakladatelství Kalibr.

No řekněte – proč nám autorka například oznamuje, jakou barvu má animované tlačítko na displeji mobilního telefonu, kterým hlavní hrdinka přijme v polospánku hovor? Že ještě nepřidá směr a kterým prstem displej přejede? A potom, výrazy jako – každičký (ten se zde dokonce opakuje několikrát a ve stejné souvislosti) anebo – slupla (myšleno snědla), mne vedou k otázce: Kolik že je autorce let?

Jedním z vrcholů je však „kousavé“ konstatování, že bageta s kávou a čokoládovou tyčinkou, zakoupené na benzinové pumpě, jsou cenově srovnatelné s plnohodnotnou večeří v luxusní restauraci. Nakolik jej autorka použila nejspíš opět účelově, přece jen jde o poněkud přehnané tvrzení. Tedy, alespoň pokud sama opravdu nechodí do luxusní restaurace, kde celé menu stojí, když moc, tak ty tři stovky. Ovšem, potom ona míra luxusu dané restaurace vyvolává vážné pochybnosti. Ale popořádku. 

Na začátku (zatím) posledního příběhu této trilogie je cílevědomá, zkušená a poměrně chladnokrevná až sebestředná kriminální komisařka Laura Linhartová uprostřed noci přivolána k případu vraždy tří lidí v jedné luxusní vile. Mimochodem, tato charakteristika je celkem zásadní, i když ostře koliduje s koncem celého příběhu.

Při popisu návštěvy místa činu, kdy ovšem samotné ohledání provádí špičkový a speciální forenzní tým ve speciálních kombinézách, nezapomene autorka jen tak mimochodem zmínit, že vyšetřovatelka opětovala nenávistný pohled sošce kočky zde vystavené.

Vzápětí se komisařka vydá za rodiči obou zavražděných mladých manželů, informovat je o tragédii. Tedy ještě za tmy, zhruba kolem páté hodiny ranní, přitom celá nedočkavá, co se od nich asi dozví. Takto časně z rána je jednoduše vzbudí (nebo spíš zburcuje) tragickou zprávou. Přitom z nich plánuje hned začerstva (možná než se stačí vzpamatovat) vytáhnout co nejvíc „pikantností“ z minulosti mrtvé. A jako vrchol všeho jim následně (jakoby navíc), vlastně bez jakýchkoli konkrétních výstupů vyšetřování, rovnou vpálí, že jsou nejspíš rodiči trojnásobné vražedkyně. Ženy, která dřív, než skoncovala sama se sebou, chladnokrevně udusila polštářem vlastní dcerku, jejich vnučku, a ještě nezapomněla automatickou pistolí „odpravit“ i svého manžela. Jak asi budou reagovat? Naštěstí se jejich následné nevraživosti vůči sobě samé ani příliš nediví.

Nepopírám, že Vetřelec nápad rozhodně má! Dokonce bych řekl, že podobně jako v předchozích dílech opět nesmlouvavě logický. Vztahy mezi muži a ženami, nenávist, vypočítavost..., pomsta. Jen to podání ve mně pořád budí pochybnosti. Jistě, většina čtenářů Vetřelce (na webech) hodnotí autorčin styl na výbornou a vyzdvihují její naprosto, ale naprosto špičkovou popisnost práce moderních kriminalistů ve smyslu: co Čech to detektiv. Nebo jde o umělou inteligenci? 

Já sám se v autorčině stylu už moc nezhlížím. Nepřijde mi to zrovna jako hlavní deviza dobré české detektivky. Za tu považuji spíš psychologii postav. Nikoli primárně kriminalistů (jako je to zde), ale těch vedlejších. Takto však postupně poznáváme až jistou labilnost samotné vyšetřovatelky, jež nakonec vyústí v poněkud zvrácené drama.

Také čtěte

Někdo cizí v domě přináší poutavé zvraty

Audiokniha Někdo cizí v domě vykresluje thrillerový příběh oblíbené kanadské spisovatelky Shari...

Sama autorka nás navíc prostřednictvím úvah hlavní postavy téměř vzápětí, co ji samotnou seznámila s případem, doslova přesvědčuje, že všechno je trošku jinak, než jak se to sama čtenáři vehementně snaží vylíčit. Aniž by k tomu čtenář mohl dojít sám. Dlužno dodat, že konec, nebo řekněme hlavní rozuzlení příběhu/případu, není zdaleka tím nejdůležitějším, čeho se čtenáři dočkají. Sice se celá série tímto dílem jakoby uzavírá, ale čekám, že si neutuchající zájem čtenářů vynutí její další pokračování. Ostatně, zaděláno máme…