„Avanti, avanti“, popohání nedočkavý muž skupinu mladých mužů a žen, kteří připravují na pražské Letenské pláni plynový balon ke vzletu. I ve svých třiaosmdesáti letech si stále drží vojenský postoj a jeho pokřik v něm nezapře nejen italskou krev, ale i zvyk velet. Je krásný teplý den s mírným větrem, 23. červen 1968 a právě se píše první den historie moderní československé vzduchoplavby, má totiž odstartovat balon Praga 1968.
 |
Tím starcem, který se před 55 lety na Letné nemohl dočkat balonového startu, byl slavný polárník Umberto Nobile, objevitel a konstruktér, který svého času dobýval vzdálené zamrzlé krajiny za pomoci vzducholodí vlastní konstrukce, z nichž nejznámější jsou jistě Norge a Italia. Právě tragickou anabázi vzducholodi Italia s ním absolvoval i Čechoslovák, vědec František Běhounek. Ani on nechyběl v onen červnový den na Letenské pláni. Slavný Nobile, akademik Běhounek a primátor města Prahy Ludvík Černý se stali kmotry prvního balonu, který u nás vznikl po druhé světové válce. A jak si později řekneme, toto ve skutečnosti nebyl jeho první vzlet. Při tom opravdu prvním šlo o holý život.
V Československu roku 1968 ještě není žádný držitel platné pilotní licence pro pilotování balonů, a tak se této funkce ujímá polský pilot Zbigniew Burzyňski, několikanásobný vítěz Poháru Gordon-Benetta, a Štefan Makne. Jeho kolegy v koši jsou čtyři Čechoslováci, Ivo Vodseďálek, Jana Vodseďálková, Tomáš Kadeřábek a Jiří Jirkovský, kteří balon pomáhali stavět. Jediná žena v posádce, Jana, stihne ještě před odletem nakojit svoji třítýdenní dceru Olinku.
Před prvním startem balonu Praga 68 na Letenské pláni dne 23.června 1968. Ivo Vodseďálek (vlevo), Jana Vodseďálková, v náručí Olina Kaufmanová, v té době Vodseďálková. | foto: archiv rodiny Ivo Vodseďálka
Start balonu OK-7000, který v onen červnový den hnalo k obloze 2 200 m3 svítiplynu, byl výsledkem bezmála tříletého úsilí úzké skupiny nadšenců z Balonklubu Praha, kteří tím postavili nejen plynový balon, ale i základy létání lehčího vzduchu v poválečném Československu.
Básník s tajemstvím
„Spousta lidí od balonů vůbec nevěděla, že psal a spousta ostatních lidí nevěděla o jeho zájmu o balonové létání.To se k němu dostalo přes literaturu. Vždycky zmiňoval Camilla Flammariona či Julese Vernea. Zároveň ho neuvěřitelně bavila technika, takže třeba přednášel meteorologii, konstrukci balonu a všechno se to naučil jako samouk,“ říká dnes o Ivo Vodseďálkovi jeho dcera, filmová střihačka Olina Kaufmanová.
Ivo Vodseďálek, duchovní otec Balonklubu Praha dokázal celá desetiletí tajit svoji uměleckou tvorbu. Až po pádu komunismu se postupně dostávaly na světlo Vodseďálkovy básně, próza i koláže. Někdejší kumpán a spolužák Egona Bondyho, se kterým založil edici Půlnoc, zapůsobil v literárním světě jako zjevení. Jak dcera Olina popsala v roce 2021 v rozhovoru pro Revolver Revue:
„My z rodiny jsme dlouho ani netušili, že kromě výkresů, které se týkaly projektování jaderných reaktorů, rozvodů do elektráren, plánů pro konstrukci plynových balónů a dalších stavebních podkladů nejrůznějšího určení, dělá něco takového. To bylo jeho tajemství a naše maminka Janinka byla dlouhou dobu jediná, kdo do něj směl nahlédnout. Kromě ní a malého okruhu přátel z gymnaziálních let nebo skupinky spojené s edicí Půlnoc nikdo o ničem takovém nevěděl.“
Závod o pohár Hůlky a Wandase, rok 1969. (zleva) (zády) Daniela Hlinková, Jana Vodseďálková, Ivo Vodseďálek | foto: archiv rodiny Ivo Vodseďálka
Je obecně známé, že kupříkladu hudební skladatelé nalézají půvab v matematice a naopak matematici bývají dobrými muzikanty. Proč by básník nemohl inklinovat k létání? Zvlášť, když to má v genech: „Bylo letní odpoledne v roce 1938, když mne a maminku vezl někdo známý na návštěvu na letiště v Milovicích. Neboť právě tam byl povolán můj otec při mobilizaci, byl totiž poručíkem letectva v záloze. Když jsme přijížděli k letišti, kroužil nad námi dvouplošník Aero A-100. Jako by se v tom spojovala celá naše rodinná historie. Neboť otec mé maminky byl jedním ze zakladatelů slavné továrny na letadla a v té době pracoval jako vedoucí výroby právě těchto letadel,“ píše Ivo Vodseďálek v knize Felixír života. Toto zároveň vysvětluje, proč po únoru 1948 odešel ze studia na filozofické fakultě do Ostravy natírat železné konstrukce a později se živil jako elektrikář.
