Článek
U historického prvního triumfu byl v roli hlavního trenéra Pavel Marek. Po něm se coby trenéři radovali Václav Varaďa (dokonce třikrát) a naposledy Zdeněk Moták.
U Pavla Marka stojí za zmínku, že během dosavadní sportovní kariéry vyhrál jako hráč dvakrát československou ligu s Pardubicemi a kromě unikátního trenérského titulu s Třincem získal v roli generálního manažera ve stejném klubu i post vicemistra za druhé místo.
V současné době působí Pavel Marek v Příbrami, kde je asistentem trenéra Radka Bělohlava (mistr světa u roku 1996) u druholigového týmu. Zároveň je v rámci klubu členem správní rady a vedoucím sekce mládeže. Pro Seznam Médium se ohlédl za svou kariérou.
Za jakých okolností jste se dostal na trenérskou lavičku Třince?
Jak už to tak bývá, byla to vyloženě náhoda. Do té doby jsem působil trenérsky u mládeže a s kolegou Břetislavem Kopřivou jsme vedli českou reprezentační osmnáctku na mistrovství světa v Piešťanech. V Třinci se uvolnila pozice trenéra, když Tonda Stavjaňa odcházel do Zlína. Třinec neměl kouče a volba padla na mě. Pak jsem v klubu vydržel na různých pozicích patnáct let.
Můžete přiblížit období, kdy se v Třinci začala formovat, dalo by se říci, zlatá a medailová dynastie?
Tým se tvořil už delší dobu před titulem v roce 2011. A jména hráčů jako Varaďa, Bonk, Martin Růžička, Krajíček, Zíb a další znamenala nesmírnou kvalitu. Vzpomínám si, že Martin Růžička byl už v té premiérové mistrovské sezoně jedním z tahounů mužstva a je jím dodnes. Už od začátku soutěže se všechno jevilo dobře, vyhráli jsme základní část i play off s titulem. To se v tak nabité extralize v jedné sezoně povede málokomu. Dokázali jsme obojí a byli jsme takříkajíc neporazitelní.
Jak byste tehdejšího třineckého mistra charakterizoval?
Kluci byli posedlí hokejem, doslova mu propadli a prostě jím žili. Naprosto dobře se s nimi pracovalo. Každý hráč i trenér byl součástí týmu. Nechci tvrdit, že jsme něco zahájili, jestli to byl milník v historii klubu. Ale určitě šlo o průlom a skok do špičky, na který se tam do té doby čekalo.
V Třinci jste ale byl i blízko druhému mistrovskému titulu. A to v roli generálního manažera v roce 2015. Mrzí vás, že to nevyšlo?
Samozřejmě to byla obrovská škoda. Finále s Litvínovem, chyběl nám krůček. Sedmý zápas se hrál v Třinci, co víc si můžete přát, když jde o titul a rozhoduje se před domácími fanoušky. Nedá se říci nic jiného, než že to chcete vyhrát. Prohráli jsme, radoval se Litvínov s trenéry Radimem Rulíkem a Miloslavem Hořavou. Byli šťastnější než trenér Jirka Kalous s asistentem Václavem Varaďou na třinecké střídačce. Tak to bylo.
V hokeji jste prošel řadou postů. Hráčská éra, trenérská kapitola i manažerská praxe. Co mají společného?
Každá tahle oblast je jinou sférou, prostě úplně něco odlišného. A tudíž se to nedá porovnávat.
Přesto jste zvládal všechny tyto role. Jak se vám to povedlo?
Měl jsem štěstí na to, že jsem přišel do Pardubic v době, kdy se tvořilo vynikající mužstvo. Byla to nádhera, výborní hráči. Pardubice jsou hokejovým městem. Člověk hraje pod tlakem a snaží se ze sebe vyždímat to nejlepší. Byl jsem u titulů z let 1987 a 1989. Potom jsem v klubu působil jako manažer, trenér, asistent trenérů v několika obdobích. Naposledy před několika lety s Milošem Holaněm.
