S paní doktorkou jste spolupracoval, jak na ni budete vzpomínat?
Ta vzpomínka je ještě ohromně bolestivá. Můj mozek mě chvílemi klame, že nic z té hrůzy není pravda, že se mi to jen zdá. Ale vzápětí si uvědomím, že to pravda je a že nejde odestát. Snažím se získat nadhled, ale uvažovat o budoucnosti teď dokážu jen těžko.
Lenka Hlávková
|
Osobně jste se k tragické smrti chtěl vyjádřit a vzdát tak paní doktorce hold. Byli jste si blízcí?
K paní doktorce jsem si za ta léta vybudoval tak silný vztah, že cítím, že mi bude po zbytek mého muzikologického života neskutečně chybět.
Ač jsme to tak nikdy oficiálně nepojmenovali, stala se po absolutoriu bakalářského studia v podstatě mojí mentorkou.
Živě se zajímala o to, na jakých dalších projektech pracuji, probírala se mnou další možná směřování po dokončení magisterského studia.
Doktorka Hlávková byla mimo muzikoložku a vyučující hlavně podruhé zvolenou ředitelkou Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Ano, jako vedoucí našeho ústavu se ze všech sil snažila rozšířit nabídku předmětů a vyslyšet naše prosby.
Při jedné diskusi s ní jsme se shodli, že nám chybí předmět, který by nás napojoval na sousední obory. Že zkrátka dnes se bez mezioborových věcí těžko dokážeme orientovat. Paní doktorka si tu myšlenku vzala za svou a ve spolupráci se zahraničními univerzitami připravila kýžený kurz online. V něm nás učily osobnosti z Česka, Německa, Švýcarska a Francie.
Byla ohromná práce dát to dohromady, ale ona tomu věnovala čas a energii, protože věřila, že nás studenty to posune dál. Bude pro mě navždy inspirací, že s nadšením a zájmem se dá udělat ohromný kus práce nad to, co má člověk v popisu svého zaměstnání.
Vzpomínka kolegy na ředitelku Ústavu hudební vědy Lenku Hlávkovou |
Co vás osobně jako pedagog naučila?
Paní doktorka Hlávková se zabývala hudbou pozdního středověku. Když jsem začal studovat muzikologii, hudba před rokem 1600 pro mě v podstatě neexistovala.
V prvním ročníku jsme se v jejím semináři věnovali latinské středověké duchovní písni, což bylo téma, které všemi těmi svými přívlastky stálo mimo můj svět. Ona mě ale pro ty písničky dokázala tak nadchnout, že jsem jim nakonec věnoval svou bakalářskou práci. To je asi to nejvíc, co učitel může udělat — otevřít studentovi nové obzory a doprovázet ho na té cestě.
Na jakém projektu jste mimo bakalářskou práci společně pracovali?
Napsali jsme společně k těm duchovním písním studii, která by měla brzy vyjít v nakladatelství Karolinum. Dívali jsme se na to novýma očima, jako bychom zkoumali šíření písní v naší době, jen s tím, že jsme pracovali s rukopisy až šest set let starými.
Pracovali jsme na tom s různými přestávkami několik let, a právě v těchto dnech jsme dokončovali redakci textu. Takové to konečné ladění.
Střelba v Praze: student zabil na fakultě 14 lidí a dalších 25 zranil, pak zemřel |
Kdy jste byli naposledy v kontaktu?
Poslední email, který od ní mám, je ze středečního večera. Navrhovala, ať přijdu na čtvrteční vánoční besídku Ústavu hudební vědy, že tam zbylé věci probereme. To už se bohužel nestalo, místo toho přišly ty děsivé zprávy o střelbě.
Měl jsem o ni strach, když mi ve čtvrtek večer neodpovídala na volání a na zprávy. Utěšoval jsem se ale, že při rychlém odchodu z fakulty tam zřejmě zanechala mobil i počítač. Když jsem pak dozvěděl, že s ní už bohužel nikdy žádnou konzultaci mít nebudu, přepadl mě nevyslovitelný smutek.
Čím byla pro akademickou obec přínosem?
Předně byla skvělá organizátorka. Přicházela s různými projekty a když o nich mluvila, hýřila energií a optimismem, který byl přímo nakažlivý. Sami jste se pak nabídli, že se zapojíte. Takto během pandemie připravila jako poctu ke kulatinám svého kolegy koncert v podstatě neznámých árií z 18. století.
Studenti pod dohledem vyučujících připravili podle starých rukopisů noty, sehnala pěvce a orchestr a když se uvolnila omezení, konal se koncert. Navíc vznikla nahrávka a kniha odborných studií. To bylo vše nad rámec toho, co měla dělat a dělala na fakultě. V tom projektu byly zapojeny desítky lidí z různých zemí a každý z nich to pro ni udělal rád. Navíc se každý z nás, studentů, při tom něco nového naučil.
Z vašich slov lze usoudit, že její přístup vůči studentům byl osobní?
Velmi jsem si vážil její pokory, která se v akademickém světě v našich končinách tolik nenosí. Skutečně dovedla se studenty pracovat, jako by neexistoval ten propastný rozdíl v jejich zkušenosti, znalostech a rozhledu.
Bádání pro ni byl dialog nad studijním materiálem, při kterém se mohou obě strany něco nového naučit. To mi vždy připadalo krásné a byl jsem jí za to opravdu vděčný.
Nevím teď, co bude, jak budeme schopni pokračovat dál, když se stala taková tragédie. Promítám si v hlavě, co by udělala ona. Snažila by se dát všechny dohromady, zapojit je do nějakého projektu, který má smysl. Moc bych si přál, abychom to teď dokázali i bez ní.
