Článek
Radek Nečas je rekordmanem v počtu odehraných zápasů v české nejvyšší soutěži. Prošel řadou klubů, získal osm mistrovských titulů s Nymburkem a jedenáct prvenství v Českém poháru s několika celky.
Letos po deseti letech skončil v roli reprezentačního trenéra Ronen Ginzburg, pod kterým prožil národní tým nejúspěšnější období v samostatné české historii: sedmé místo na mistrovství Evropy v roce 2015 a o čtyři roky později to bylo poprvé, kdy česká reprezentace od rozdělení Československa se dostala na mistrovství světa.
V roce 2022 proběhlo mistrovství Evropy ve čtyřech státech, hrálo se třeba v Praze i v Kolíně nad Rýnem a Berlíně. Pro Radka Nečase to bylo obzvlášť atraktivní, protože v českém týmu nastupovali i zkušení hráči a vedl je trenér Ronen Ginzburg, se kterým předtím spolupracoval v reprezentaci. Český národní celek došel v turnaji do osmifinále, v němž podlehl v Berlíně Řecku.
O tom, že berlínské vyvrcholení šampionátu bylo svátkem pro celé české basketbalové prostředí, svědčí fakt, že se do Německa vydala z Česka řada odborníků a zástupců ligových klubů.
„Byla tam skvělá atmosféra a jelikož jsem navštěvoval i zápasy ve skupině v Praze, nemohl jsem si nechat ujít české vystoupení v Berlíně. Vzhledem k tomu, jak to je blízko od nás, jsem cestu do Berlína považoval za samozřejmost, abych podpořil reprezentanty,“ svěřil se po návratu ze šampionátu Tomáš Hrubý, generální manažer basketbalového klubu BK Ústí nad Labem.
Po skončení ligové kariéry se Radek Nečas stal sportovním ředitelem BK Pardubice a i v této pozici zúročuje obrovské hráčské a funkcionářské zkušenosti. Ochotně se s nimi svěřil i v původním rozhovoru pro Seznam Médium.
Mnozí basketbaloví fanoušci si vás pamatují i jako týmového manažera a vedoucího družstva reprezentace. Jak k tomu došlo?
Když nastupoval k áčku Ronen Ginzburg, tak mě oslovil, jestli bych nebyl součástí jeho realizačního týmu. Dobře jsme se znali z Nymburka a jeho nabídku jsem přijal. A tak jsem měl tuhle roli i na mistrovství Evropy. To jsem ještě hrál za Prostějov. Potom jsem přešel do Pardubic, kde mi rovněž umožnili dál působit v manažerské roli i u reprezentace. Byl jsem za to rád. Myslím, že národní tým tehdy odstartoval úspěšnou etapu, završenou skvělým umístěním na mistrovství světa v Číně 2019 i účastí na olympiádě v Tokiu 2021.
Dá se srovnat práce týmového manažera u reprezentace s vaší současnou činností sportovního ředitele v pardubickém klubu?
Je to trošku jiné. U reprezentace probíhaly určité bloky. Většinou po ligové sezoně jsem automaticky přešel k národnímu týmu a měli jsme program na dva měsíce. Kdežto v klubu jde o celoroční praxi a aktivní činnost, řízení apod.
Pomáhají vám i poznatky z předešlé doby?
Měl jsem možnost trénovat a hrát pod zahraničními trenéry. A angličtina se požadovala a používala i dříve. V Nymburce jsem působil pod kouči Katzurinem, Ginzburgem, v Pardubicích pod Sandersem, byli tady i Scalabroni, Repeša, teď tým vede Miljkovič.
Jaké byly začátky u reprezentace?
Zažil jsem už éru juniorských národních týmů od šestnácti let. Třeba společně s Lubošem Bartoněm, který je také ročník 1980, jsme se prokousávali dál a potkali se v áčku na mistrovství Evropy na Mallorce. V reprezentaci jsem hrál pod trenéry Zdeňkem Hummelem a Pavlem Budínským.
Na co ve svých třiačtyřiceti letech nejvíce vzpomínáte z basketbalového prostředí?
Za tu dobu, co se pohybuji ve vrcholovém sportu, si především vybavuji časy, spojené s vítězstvími, ale byly tam i porážky. A nejvíc stavím atmosféru v šatně. To, že jsem měl možnost prožívat a sdílet se spoluhráči spoustu chvil a okamžiků.
Zdroj: autorský text
