Jen v trenýrkách, ale vysoko nade všemi. Co vyčtete z nejslavnější Pelého fotky?

Můžete ji brát jako perfektně vypovídající zachycení bláznivé euforie, která pár vteřin po vítězství 4:1 nad Itálií na Aztéckém stadionu v Mexico City panovala. Nejen Brazilci, ale i domácí fanoušci se do Pelého zamilovali, ve finále mu přáli a jakmile německý rozhodčí Glöckner naposledy foukl do píšťalky, vyvalili se hromadně z tribun na trávník.

Co asi tak Pelé mohl dělat? Hlavně zachovat duchapřítomnost!

„Okamžitě jsem si sundal dres. Nestál jsem o to, aby mě nějaký blázen uškrtil ve snaze servat ho ze mě,“ vzpomínal později. Proto už je na slavné fotografii jen v trenýrkách, od pasu nahoru nahý, jen se zlatým řetízkem na krku. Na ramenou ho nesou parťáci, zřejmě i členové realizačního týmu a hlavně fanoušci, kteří se mačkají, aby si na třikrát pozlaceného fotbalového krále mohli aspoň na chvilku sáhnout.

Pelé drží trofej pro světové šampiony obsypaný davem fanoušků a reportérů.

V pozadí vlají vlajky, vlevo si můžete všimnout i sombréra, které kdosi o něco později Pelému nasadil na hlavu. Když se z davu konečně vymotal a odcházel ze hřiště, zůstal už jen ve slipech, přišel o chrániče a dokonce i o kopačky. Pokud si myslel, že aspoň v šatně bude mít klid, nemohl se plést víc: až do sprchy se za ním protlačila armáda novinářů, dychtících po prvních dojmech.

Tím pádem můžete snímek fotografa Alessandra Sabattiniho považovat i za doklad o zcela odlišné době, v níž platila velmi uvolněná pravidla: umíte si představit, že by se podobně na Messiho sesypaly tisíce fanoušků a stovky reportérů poté, co loni v Kataru všem Argentincům i sobě splnil zlatý sen?

Ze všeho nejvíc ovšem snímek perfektně odráží Pelého velikost. Výš než ostatní nebyl jen obrazně, platilo to ve všech možných ohledech. Génius na hřišti, bystrý chlapík v civilu, úspěšná persona po kariéře.

Jeho tři zlata z mistrovství světa už možná nikdo nikdy netrumfne. Pamětníci, kteří ho viděli hrát, vám odpřísáhnou, že by Maradonu, Messiho i Ronalda strčil do kapsy. Ale také byl v mnohém průkopníkem.

Rivelino, Pelé a Jairzinho před finále mistrovství světa v roce 1970.

Stal se nejvýraznější brazilskou značkou, prvním mužem tmavé pleti, který se objevil na titulní straně amerického magazínu Life. V sedmdesátých letech platilo, že jméno Pelé je v Evropě druhou nejznámější obchodní značkou hned po Coca-Cole. Bral epizodní herecké role, měl vlastní rozhlasový pořad, uměl zacházet s penězi: chytře nakupoval nemovitosti i podíly ve firmách, jako jeden z prvních sportovců výrazně zbohatl díky účinkování v reklamách.

Ač to možná nerozšifrujete na první pohled, i tohle Sabattiniho fotka symbolizuje. Pelého vyobrazuje jako muže, kterému se celý svět klaní, uctívá ho a až fanaticky k němu vzhlíží - protože má důvod.

A ty víš, že jsem Pelé? Slovenský manažer vypráví o životě s králem fotbalu

Platí to i teď, přesně rok od chvíle, kdy Pelé ve dvaaosmdesáti letech zemřel. Dlouho ho trápily zdravotní neduhy, bojoval s rakovinou, musel se trápit. Ale navenek z něj pořád vyzařovala energie, když vytrvale ujišťoval: Zase bude dobře, brzy budu plný sil, žádný strach.

Tak si ho nejen Brazílie chce pamatovat: jako pozitivního lídra, který cítil, že se na něj spoléhá a nikdy nedal najevo slabost. Platilo to i v létě 1970, když se blížil šampionát v Mexiku a proti Pelému se rozjela podivně špinavá kampaň. Napadlo by vás, že ji rozdmýchal trenér národního týmu?

Pelé ve finále mistrovství světa v roce 1970 po tvrdém zákroku italských protihráčů.

Zdánlivě to vůbec nedává smysl. Proč by se kouč chtěl zbavit nejlepšího hráče světa, na vrcholu sil, chvíli před startem turnaje, který mohl Brazilcům vynést třetí titul, což se do té doby žádné zemi nepovedlo? Proč by se o Pelém mělo pochybovat, proč vůbec řešit, jestli má nebo nemá být v kádru?

Joao Saldanha, tehdejší brazilský trenér, to viděl jinak. S Pelém si nesedli, povahově se lišili, těžko k sobě hledali cestu. Saldanha, mimochodem přesvědčený komunista, nikdy fotbal na top úrovni nehrál. Kouřil padesát cigaret denně a než ho šéf svazu Joao Havelange oslovil, reprezentanty štval kritickými sloupky v novinách.

Nedá se mu ale upřít, že jako trenér dokázal vykouzlit úspěchy. I národní tým, pranýřovaný a utrápený po nepovedeném šampionátu 1966 v Anglii, nejdřív úžasně pozvedl, jenže zároveň kolem sebe bezdůvodně kopal, vztekal se na reportéry a v týmu se usadil neklid. Po porážce s Argentinou v závěru kvalifikace, kdy už byl postup v kapse, se Pelé v kabině proti trenérovým metodám ozval, což spoluhráči ocenili potleskem. Saldanha zuřil, požadoval Pelého konec a když zjistil, že si spíš bude balit sám, začal kolem sebe kopat.

JE TAM. Pelé se raduje z prvního gólu ve finále MS 1970. Na zemi přihlíží italský brankář Enrico Albertosi.

Nejdřív novinářům tvrdil, že Pelé je krátkozraký. Pak zase, že nemá natrénováno. A v televizní debatě dokonce přesvědčoval, že brazilskou star trápí vážná nemoc, což znejistilo dokonce i samotného Pelého: „Bál jsem se, jestli mi někdo něco nezatajil a nemám rakovinu nebo něco podobného.“

Saldanha pochopitelně u týmu zůstat nemohl a předseda Havelange musel narychlo hledat náhradního kouče. První dva vytipovaní odmítli, takže týmu se ujal Mario Zagallo, Pelého spoluhráč ze zlatých šampionátů v letech 1958 a 1962. Napadlo by vás, že tenhle nezmar reprezentaci znovu povede ještě na mistrovství světa 1998? Dnes je Zagallovi dvaadevadesát, pořád se drží a jeho story by vydala na film, ale teď je řeč o Pelém, tak zpátky k jeho příběhu.

Mario Zagallo dovedl brazilské fotbalisty ke zlatu na mistrovství světa v roce 1970.

Saldanhova kritika jistě našla i pár zastánců, kteří tvrdili, že v devětadvaceti je vyhořelý, poloviční, že jeho role bude nedůstojná. Ale spoluhráči o něm nepochybovali nikdy. Třeba kapitán Carlos Alberto se vyznal: „Pelému jsme vždycky věřili. Když jsme ho měli po boku, cítili jsme se, jako by s námi byl bůh.“

Taková výsada se šikla, protože jednoduchou skupinu Brazilci neměli. Anglie, obhájce zlata. Československo, finalista z roku 1962. A k tomu nevyzpytatelní Rumuni. Spoléhat jen na Pelého umění by byl risk, ale zároveň se dala vytěžit i jeho popularita: v Mexiku byl tak oblíbený, že na brazilské zápasy si domácí fanoušci brali dovolenou. Být u toho a vidět fotbalového krále naživo? To se nesmí propásnout!

Co si dát sklenku whisky, Pelé? Útočník Štibrányi vzpomíná na brazilského krále

První šanci dostali 3. června v Guadalajaře proti sebevědomým Čechoslovákům. Věřili byste, že i trenér Jozef Marko si do Pelého před zápasem rýpl? Novinářům vykládal, že už má brazilský lídr to nejlepší za sebou a že se ho není třeba bát. Pelé naopak na startu turnaje řadil jeho tým k favoritům turnaje, ale záhy zjistil, že tak horké to nebude.

I díky jeho trefě Brazilci sfoukli úvod hravě, vyhráli 4:1. A ještě víc se mluvilo o tom, jak z poloviny hřiště zkoušel fikaně přehodit vyběhnutého brankáře Viktora. „Nikdo jiný si nevšiml, že je tak daleko z branky, všichni jsme na to zírali,“ vyprávěl později kapitán Alberto. „Nejdřív jsme si říkali, že se zbláznil, ale když pak balon prolétl jen těsně vedle brány... Skoro to tam padlo!“

Brazilci křepčí - třetí gól do sítě Itálie vstřelil po Pelého pasu Jairzinho.

Ve druhém zápase Brazílie těsně přetlačila Anglii, ve třetím o gól přehrála Rumuny - Pelé se trefil dvakrát. Ve čtvrtfinále proti Peru se odmlčel, vítězství 4:2 řídili mladší parťáci: Rivellino, Tostao, Jairzinho. Ani v semifinále s Uruguayí gól nedal, zato ukázal, jak se naučil tým vést. Když Brazilci po necelých dvaceti minutách senzačně prohrávali, vytáhl balon ze sítě a klusal s ním rychle do středového kruhu. Spoluhráčům dával najevo: Pojďte, hrajeme dál, to zvládneme!

Možná nenápadný moment, ale třeba brazilský novinář Armando Nogueira tvrdil, že tahle zdánlivá maličkost nasměrovala tým za zlatem: „Tehdy mi došlo, že Pelé a Brazílie se konečně propojili. Předtím to vypadalo, jako by fungovali odděleně. Cíle měli stejné, ale šli si za nimi po svém. Pelé nikdy nebyl lídr, ani v klubu. Až v Mexiku se jím stal. Šéfoval týmu tak skvěle, že se naplnil osud.“

Fanda Beatles i herec. A proč v Anglii platil jen kartou? Pelé, jak ho neznáte

Do finále Brazilci protančili po výhře 3:1 a neměli důvod si nevěřit na Italy. Sto sedm tisíc lidí na Aztéckém stadionu sledovalo, jak se po osmnácti minutách Pelé pověsil do vzduchu a parádně se trefil hlavou, což zoufalý italský obránce Burgnich později okomentoval: „Myslel jsem, že je to chlap z masa a kostí, jako já. Spletl jsem se.“

Na další dva góly Pelé nahrával a televizní diváci po celém světě s úžasem sledovali, jak první barevně vysílaný šampionát v historii ovládla brazilská lehkonohost. Vžilo se pro ni pojmenování joga bonito, krásná hra. Na půvabu jí přidávaly ikonické žlutozelené dresy, ale hlavně chlapík s desítkou na zádech, který to potřetí v kariéře dokázal.

I když mu na začátku nevěřil ani vlastní trenér.