Svoje právě vydané šesté sólové album Šťastné dieťa natočila slovenská skladatelka, zpěvačka a producentka Katarzia tentokrát ryze akusticky a pod producentským dohledem Petra Ostrouchova. V Praze žijící umělkyně píše i scénickou a filmovou hudbu – je držitelkou slovenské divadelní ceny Dosky za hudbu k představení Antigona i autorkou hudby k seriálu Pozadí událostí. V této televizní sérii Jana Hřebejka se představila i jako herečka.
Jaká to byla zkušenost – přičichnout si k herectví?
Od Honzy Hřebejka a filmové společnosti Barletta to byla docela zábavná výzva, ale já jsem se při práci na seriálu soustředila hlavně na jeho hudební složku. Jsem sice z herecké rodiny, ale hraní mi nikdy nešlo a jako herečka se nijak neprožívám. V budoucnu už se určitě do hraní pouštět nebudu, nemám na to talent.
Postava, kterou jste v seriálu ztvárnila, byla hodně kontroverzní – hrála jste umělkyni, která kvůli touze po uplatnění neváhá opustit svého manžela i dítě. Jak jste tu ženu vnímala?
Myslím, že to, jak jsem tu roli měla hrát a jak byla ta postava pak interpretována, je přesný opak toho, jak by to téma mělo být vnímáno. Skloubit potřebu seberealizace, například tvorby, s mateřstvím, což je pro každou ženu full-time job, to je velké téma. Někdy se skutečně může stát, že to žena nezvládne a v očích společnosti selže. Ale je mínění společnosti důležitější než váš vlastní pohled na věc?
Sérii Pozadí událostí sledovaly týden co týden statisíce diváků. Jak jste vnímala zvýšený zájem o svou osobu?
Vlastně mě to spíš přimělo k tomu, abych se celkově stáhla z očí veřejnosti. Žiju si ve svém světě a popularitu nesnáším. Nezakládám si na tom, že mě na ulici pozná někdo cizí, spíš mě to vždycky vyděsí. Nechci být v centru pozornosti a mám v poslední době i alergii na sebeprezentaci a sociální sítě. Bere mi to čas, který potřebuju na důležitější věci, jež souvisejí s mým hudebním životem.
Dobře, ale vaši fanoušci se musejí nějak dozvědět, že máte novou desku a koncerty.
To je mi jasné, jenže to prodávání se na sociálkách mi dost vadí. Zatím se té praxi snažím přizpůsobit, protože to tak v téhle době zkrátka funguje, ale čekám, kdy se objeví něco míň otravného.
Na vašich starších albech se podepsala výrazná jména elektronické scény, Jonatán Pastirčák, Aid Kid nebo Oliver Torr. Novinku Šťastné dieťa jste ale natočila s Petrem Ostrouchovem, který jako producent stojí třeba za sólovými alby Vladimíra Mišíka nebo Lenky Dusilové. Jak se zrodila tahle pro mnohé překvapivá spolupráce?
S Petrem jsem se poprvé setkala, když editoval album kapely Korben Dallas se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu. Zpěvák Korben Dallas Juraj Benetin mě tehdy vzal s sebou do studia Sono, kde na desce pracovali. Potom jsme s Petrem natočili jednu kytarovou písničku, jmenuje se V noci a na nové desce se objevuje jako bonus. V době, kdy vznikala, jsem byla plná emocí – a myslím, že na té nahrávce zůstaly zachovány. Od pořízení té skladby jsme s Petrem vlastně jen čekali na vhodnou příležitost, abychom spolu natočili celé album.
Ta příležitost přišla letos. Jak se to přihodilo?
Dlouho jsem skládala tracky, které mi připadaly vhodné spíš pro elektrickou produkci. Až tento rok jsem konečně dala dohromady několik písniček, které jsem složila s klavírem anebo s kytarou, a tak jsem se Petrovi ozvala, že už nejspíš nadešel ten správný čas. Neměla jsem ale dost skladeb, takže jsem některé dopisovala i v průběhu natáčení.
Vznikalo nové album jiným způsobem než ta předešlá?
Poslední tři alba jsem z větší části skládala na počítači a potom jsme na nich s producenty pracovali doma. Výjimkou bylo album Celibát, které jsme natočili i s kapelou. Šťastné dieťa vznikalo od začátku do konce ve studiu Sono pod Petrovým dohledem a také aranže písní se rodily až v průběhu nahrávání.
Album Šťastné dieťa zní jako váš návrat k písničkové formě. Chtěla jste svou tvorbu protentokrát zjednodušit?
Slovo návrat bych asi nepoužila. Všechno, co jsem kdy napsala a natočila, byly písničky, jen byly některé zpracovány elektronicky. Já už to tak nerozděluju. Pro mě jsou vždy nejdůležitější texty skladeb, jejich sdělení, a tentokrát jsme ho chtěli podpořit akustickým zvukem.
Komplexním tématem nových písní je žena – jako objekt, partnerka, kamarádka i matka. Natočila jste „ženskou“ desku?
Napsala jsem písně o tom, co jsem zažila a co cítím. Taky jsem v nich zaznamenala příběhy lidí, kteří jsou mi blízcí. Jsou tam i písně o mé rodině, například Pohár mlieka je o mé babičce a obecněji o vztahu dvou žen, které oddělují dvě generace. Ale věřím, že si album najdou všichni citliví lidé – ženy, muži, prostě bytosti jakéhokoli pohlaví!
V nových písních vyprávíte také o ženském přátelství, které jste nazvala speciální kategorií sociální vazby. Co přátelství s jinými ženami znamená pro vás?
Hodně, zvlášť v období, které právě prožívám. Díky kamarádkám se necítím osamělá. V mém životě ženská přátelství v podstatě vyplňují mezeru vyplývající z neexistujícího partnerského vztahu. Vím, že můžu svým kamarádkám kdykoli zavolat, že můžeme trávit čas společně. Navzájem se nesoudíme, naopak, snažíme se podporovat. To je pro mě velmi důležité.
V písni Neveríš si zpíváte o nedostatku odvahy, sebedůvěry a „urputné potřebě obdivu“. Jsou to pocity, se kterými jste se musela sama vypořádat?
Ano, je to i moje téma. Nevím, jestli jsem se s otázkou sebedůvěry plně vypořádala, ale snažím se na tom pracovat. Určitě jsem ale nikdy necítila závist, nepřejícnost vůči jiným ženám. To je emoce, kterou nechápu.
Vztahy mezi mužem a ženou jsou ve vašich písních často popsány jako ostré střety dvou vzájemně se nechápajících osobností. Je to odraz toho, že stále žijeme v patriarchální, konzervativní společnosti?
Nemyslím si, že by se muži a ženy vyloženě nechápali. Spíš podle mě všichni procházíme výraznou transformací vztahů a vzorců chování. Mnozí lidé mé generace jsou v tom ztracení a snaží se zorientovat, ale není to jednoduché. To, že jsme stále patriarchální společnost, je ale každopádně fakt. I když se to zlepšuje a obzvlášť ve větších městech už jsou lidé celkem osvícení i v oblasti rovnosti mezi mužem a ženou.
Jako patriarchální je vnímán i svět filmu a filmového průmyslu, kam jste už taky několikrát nahlédla. Platí to i pro hudební scénu?
Téměř nikdy se mi nestalo, že bych se jako hudebnice cítila diskriminovaná, ale to neznamená, že se tak necítí jiné ženy. Mně třeba vadí, že jsem stále označována jako zpěvačka – přitom zpěvačka je to poslední, s čím se identifikuju. Jsem self-made umělec, skládám, vystupuji, zvládám technickou práci na počítači, starám se o management, ale taky tahám s kluky z kapely bubny a šoféruju dodávku, proto mě označení zpěvačka trochu irituje. Pod tím pojmem si představuju divu, za kterou všechno dělá někdo jiný – a tak to v mém případě skutečně není.
Skládáte i filmovou a divadelní hudbu. Co vás na téhle disciplíně přitahuje?
Spíš jsem takové nabídky vždy brala jako výzvu. Ale upřímně, skládat pro film je šílenství. V ideálním případě bych se už věnovala jen hraní s kapelou a psaní hudby pro sebe. Párkrát jsem se odhodlala i k týmové práci, jakou film vždycky je, ale do budoucna se v tom moc nevidím, protože je to pro mě vždy extrémně stresující. Jsem vděčná za šanci, kterou jsem dostala, ale dál už se chci věnovat jen vlastním projektům.
S Jonatánem Pastirčákem jste vytvořili hudbu k představení Antigona, jež vyšla i na stejnojmenném albu. Inscenace inspirovaná řeckou tragédií i politickou situací na Slovensku měla premiéru dva měsíce po vraždě Jána Kuciaka a silně zarezonovala s tehdejší náladou ve slovenské společnosti. Jak vám je, když po pěti letech vyhrál volby ten, kterého Kuciakova smrt před pěti lety smetla?
Všem nám je z toho na zvracení a věřím, že ta vláda zlobrů a mafie nevydrží dlouho. Výsledky voleb ovlivnili i trollové z Ruska, kteří živili dezinformace a nenávist. Doufám, že se něco zásadního přihodí a další volby už pro chod celé země nedopadnou tak příšerně.
Věříte, že umění může se společností pohnout?
Věřím, že ano. Problém je, že většinová společnost na Slovensku se o umění nestará a nezajímá, skupina lidí, kteří k němu mají vztah a byli k němu vedeni, je velmi malá. Ale nevzdávám se naděje – i když na Slovensku už deset let nežiju.
Jaký je dnes váš osobní vztah k zemi, v níž jste se narodila?
Ambivalentní. Vlastně tam ani moc nejezdím, jen když musím, tak na pár hodin. V něčem mi slovenský kolorit a kultura chybí, v něčem zase vůbec ne. Hlavně mě mrzí, že málokdy vídám skvělé kamarády, které na Slovensku mám, například Jonatána Pastirčáka a jeho manželku Tatianu (herečka Táňa Pauhofová – pozn. autora).
Na Slovensku máte ale občas práci, ne?
Je pravda, že teď jezdím jednou měsíčně do Bratislavy kvůli představením ve Slovenském národním divadle. Složila jsem hudbu k experimentální inscenaci Koncert na želanie v režii Kamily Polívkové, v níž i účinkuji. Jinak se ale Slovensku spíš vyhýbám, čistě z toho důvodu, že je daleko, jezdím raději třeba do Německa. Cestování považuji za důležité, otevírá člověku oči.
Zabydlela jste se v Praze – je to dobré místo k životu a tvorbě? A máte v hlavním městě svá oblíbená místa?
Myslím, že Praha je super místo. Velká evropská města jako Berlín nebo Londýn jsou už hodně gentrifikovaná a drahá. My se tu máme pořád ještě velmi dobře. V Praze se stále něco děje, to mě baví, ale i posouvá a inspiruje. Moje oblíbené místo je Stromovka, kam chodím pěšky z Holešovic, kde žiju, skoro každý den. A mým milovaným místem je taky tělocvična Sokol na Kampě, kde se učím skákat na trampolíně!
Jak vám to jde?
Začala jsem teprve v květnu, a tak se na trampolíně zatím cítím spíš trapně, ale objevila jsem v Sokole novou bublinu gymnastů a sportovců – a dost mě to tam baví.
Patříte mezi muzikantky, kteří stále hledají nové způsoby vyjádření. Co máte v plánu do budoucna, abyste hudebně neustrnula?
Chtěla bych víc pracovat se zahraničními producenty z elektronické scény a taky bych se ráda konečně odhodlala vytvořit něco v cizím jazyce. Zároveň bych chtěla být stále víc soběstačná ve výrobě zvuku svých projektů a nahrávek.
„Robím si čo chcem, nie každý to snesie,“zpíváte na novém albu. Jste i v životě otevřená tak, jako ve svých písních?
Vždy jsem se vyjadřovala pravdivě, s tím jsem nikdy neměla problém. Už jako děcko a teenagerka jsem byla hodně upřímná a říkala věci přímo. Není to vždycky užitečné, už proto, že jsem tím pár lidem ublížila, a tak se v poslední době snažím to s tou upřímností nepřehánět. Občas už si prostě dávám pozor na pusu...
Katarzia
Narodila se v roce 1989 v Nitře. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na VŠMU v Bratislavě. Od roku 2013 vydala šest autorských alb – Generácia Y, Agnostika, Antigona, Celibát, n5 a Šťastné dieťa. Podílela se na albu coverů Davida Kollera, napsala ústřední píseň k filmu Pátá loď (2017), hudbu k televizní sérii Pozadí událostí (2022) a spolu s Vladimirem 518 i titulní skladbu filmové sci-fi Bod obnovy (2013). S Jonatánem Pastirčákem aka Pjonim vytvořila hudbu k představení Antigona pro Slovenské národní divadlo a je rovněž autorkou hudby k celovečernímu snímku Moje nová tvář, který čerstvě obdržel cenu publika na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava 2023. Podporuje boj za práva žen, feminismus a LGBT+ komunitu. Od roku 2015 žije v Praze.
